Johanka z Arku – obnovené nastudování v Divadle Kalich
Legendu o statečné Johance z Arku a jejím vlivu na dějiny středověké Evropy známe z povinných hodin dějepisu asi všichni. Příznivci českého hudebního divadla však měli nebývalou příležitost setkávat se s „muzikálovou“ Johankou už od roku 2000 na jevišti divadla Ta Fantastika. Pro ty, kteří tehdy nestihli, kteří už pozapomněli nebo kterým se již zastesklo, máme velmi dobrou zprávu. Johanka se spolu se svými věrnými do Prahy triumfálně opět vrací. Od poloviny letošního září je obnovené nastudování tohoto výjimečného díla na repertoáru divadla Kalich a rozhodně stojí za zhlédnutí.
Johanka z Arku, Panna orleánská, Svatá Jana, to všechno jsou jména, kterými historie označuje jednu jedinou osobu, prostou venkovanku, sotva dospělou dívku, proslulou to bojovnici Boží, přinášející úlevu a mír Francii, dlouhá desetiletí tak krutě sužované válkou. Nevzdělané Johance bylo dopřáno sotva 19 let pozemského života, přesto její životní příběh ohromuje již více jak půl tisíciletí celý křesťanský svět. Malá lotrinská vesnice, ve které se někdy na počátku roku 1412 narodila, je i dnes vyhledávaným poutním místem, svatořečenou Johanku prosí denně o pomoc a naději ve svých modlitbách stále tisíce věřících. Kolik mocných to vlastně od té doby prošlo evropskými dějinami a kolik jejich životních příběhů stojí za pozastavení, natož obdiv? Věřím, že Johančin osud se stal legendou nejen pro ta ohromující vítězná tažení proti nevítaným Angličanům ale i proto, že její krátký život je příběhem plným lásky a pokory, lásky k Bohu, lásky k lidem, které malá Johanka od dětství vídala trpět a umírat, lásky k rodné zemi a půdě, kterou přebíráme od svých předchůdců a měli bychom tedy za ní cítit i odpovědnost. Je to příběh tiché pokory před vlastním údělem, vědomí osobní pomíjivosti, příběh bolesti, lidské bezmoci a zoufalství.
Johanka jako námět uměleckých děl
Je přirozené, že tak emotivní osud svaté Johanky byl v centru zájmu umělců snad v každé historické době. Svými díly vzdali Johance čest i takoví velikáni jako Friedrich Schiller a G.B.Shaw nebo operní skladatelé Giuseppe Verdi a Petr Iljič Čajkovskij. V moderní době byl pak Johančin příběh zfilmován hned několikrát. Pannou orleánskou se stala dvakrát i Ingrid Bergman, nejdříve v americké a později v italské verzi. V dosud posledním, francouzkém filmovém zpracování z roku 1999 propůjčila Johance tvář Milla Jovovich, po jejímž boku stál Dustin Hoffman i John Malkovich.
Nespornou výhrou pro české (a jak se později ukázalo i evropské) muzikálové divadlo byla odvaha autorské dvojice Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová přivést Johančin příběh na prkna divadla Ta Fantastika. Muzikál Johanka z Arku tam měl premiéru v březnu 2000 a brzy se stal jedním z nejúspěšnějších muzikálů u nás uváděných, na repertoáru zůstal více jak tři roky. Pro řadu diváků se stal muzikál záhy doslova „srdeční záležitostí“. Nezapomenutelné výkony Lucie Bílé, Báry Basikové, Martiny Čechové, Kamila Střihavky, Petra Muka i dalších se staly fenoménem. Lucie Bílá získala za roli Johanky cenu Thálie, řada písní se stala známými a v éteru trvale přítomnými hity.
Nové nastudování
O to více překvapivá byla zpráva, že muzikál se letos dočká svého návratu a navíc na jiné scéně, v pražském divadle Kalich. Nové obsazení rolí vyvolávalo diskuze a spekulace o možném úspěchu či neúspěchu nového nastudování, podobně jako úvahy nakolik se asi změní celková podoba představení. Základní realizační tým nového nastudování zůstal téměř stejný jako u původního uvedení z roku 2000. Ondřej Soukup, autor nezapomenutelné a výjimečné hudby, provedl jen drobná vylepšení a upravil slavný „Most přes minulost“ jako duet pro dvě představitelky Johanky. Pokus cokoliv měnit na silných a poetických textech Gabriely Osvaldové by snad muselo být považováno za svatokrádež.
Režie nového představení se opět ujal tandem Josef Bednárik a Lubomír Fritz za asistence Miroslava Dubského. Choreografii měl i tentokrát na starosti Martin Pešek, kterému asistovala Jana Sochůrková. Velmi působivé jsou, i přes menší prostor jeviště v Kalichu, choreografie u vypjatých scén „Když smrt je…“ nebo „Ať žije král !“. Dojem z některých scén je ale poněkud ovlivněn faktem, že ryze profesionálními tanečníky jsou obsazeny jen role Války, Smrti a snové Johanky. Satisfakcí pro diváky pak ale jistě budou sólové výstupy Smrti zejména v podání Igora Kolvy, který se ve výborné formě představil na druhé premiéře.
O kostýmy se všem účinkujícím postarala, podobně jako již před devíti lety, Ludmila Várossová, s níž spolupracoval i Roman Šolc. Jeho výtvarný rukopis je patrný zejména na královských kostýmech a kostýmech hodnostářů a šlechty. Návrhy jsou většinou velmi povedené, střízlivé barvy a jednoduchost u vesnických úborů, kombinace kůže, sukna a kovu u vojenských uniforem, honosné třpytivé pláště šlechty, absurdně vrstvené asymetrické prvky u kostýmů alegorických postav Smrti a Války, kterými se děsivě line rudá či černá pevně stažená stuha.
Scéna
Autorem zcela nové scény je Martin Hruška. Stavba scény je pochopitelně limitována menším jevištěm, přesto je pro příběh dostačující, funkční a prakticky není potřeba ani složitých přestaveb během představení. Hlavními atributy scény jsou gotické kamenné zdi s oblouky, části sloupů a boční schodiště představující zároveň i interiéry královského paláce. Během představení se používají pohyblivé do sebe zapadající dřevěné prvky. V úvodu pomáhají spolu s modely chudých obydlí znázornit vesnické prostředí Johančina dětství, v dalších scénách prvky využívají francouzští vojáci ve svém ležení a nakonec do sebe zapadající části poslouží i k znázornění rozdělené a znovu vítězně spojované Francie.
Za velký přínos nového nastudování považuji nádherné filmové projekce, jejichž autorem je Miroslav D. Mirčev. Na bílou průsvitnou oponu promítané dramatické obrazy ubíhajících mračen, působivá hra slunečních paprsků od zlaté po rudou, obrazy mlžné snové krajiny i siluety táhnoucího vojska výborně navozují potřebnou atmosféru a působí opravdu silným dojmem. Jen to barevné stylizované oko Boží, které se několikrát během představení vrací, bych příště docela ráda přehlédla.
Obsazení druhé premiéry
Slavnostní obnovená premiéra se konala v Divadle Kalich v pondělí 14. září 2009. Hvězdou prvního premiérového večera se stala Bára Basiková, která podala jako představitelka Johanky úžasný pěvecký i herecký výkon. Na druhé premiéře v úterý 15. září 2009 dle mého názoru převzal podobnou úlohu hvězdy večera představitel role kapitána La Hira, Jiří Zonyga. V kostýmu kapitána francouzské armády vypadá skvěle a roli zvládl na jedničku s hvězdičkou i hlasově. Jeho silný hlas hřměl divadlem a podání písně „Ty jsi ten déšť“ v závěru druhého dějství patřilo k tomu nejlepšímu, co se ten večer dalo v Kalichu slyšet. Mohutný potlesk, který sklidil při závěrečné děkovačce byl tedy oprávněný a zasloužený. Diskutovat by se dalo snad jen o jeho výkonu hereckém ale tvrdím, že i bez velkých gest a výrazů působil na jevišti co by obyčejný kapitán žoldácké armády velmi přesvědčivě a přirozeně.
Johanku na druhé premiéře skvěle ztvárnila Lucia Šoralová. Křehce působící, drobná Lucia je pro postavu mladičké Johanky jako stvořená, úspěšně ji nastudovala již v původní verzi muzikálu a jejímu výkonu není ani při dobré vůli co vytknout. Zpívala výborně a nechyběl ani výraz a emoční prožitek. Navíc ve dvojici s Jiřím Zonygou dostávají scény, kdy jsou si La Hire a Johanka fyzicky blízcí, další zvláštní význam. V okamžiku, kdy Jiří Zonyga pevně sevřel Lucii Šoralovou ve svém náručí, ozval se v hledišti dobře míněný smích. Tenhle La Hire tedy skutečně k uzdvihnutí Johanky nepotřeboval obě ruce. Ale kdo z nich je vlastně v ten moment silnější? Je to bezmála dvoumetrový, bitvami ostřílený voják s tvrdým výcvikem nebo drobná dívka, které dává odvahu, sílu a jistotu její víra a svaté hlasy?
V roli Raimonda, Johančina přítele z dětství, se na druhé premiéře představil talentovaný Jan Kříž. Na jevišti působil přirozeně a jistě, jeho hlas má pro mě velmi zajímavou barvu a jeho přesvědčivé a umírněné herecké podání dává tušit, že už zdaleka není na jevišti žádným nováčkem.
Jako dauphina, později krále Karla VII., měli diváci příležitost vidět Viléma Čoka. Tuhle roli nastudoval už v původní verzi Johanky z Arku a zůstává v ní i po letech stále skvělý. Vilda Čok je prostě pohodový bavič, výborný zpěvák a jedinečný komediální herec. Umí se na jevišti skvěle bavit a diváci se rádi baví s ním.
Dalibor Gondík splnil úlohu operátora, tedy jakéhosi průvodce celého příběhu. Myslím, že novému „kalichovskému“ nastudování velmi prospělo vyloučení veškerého hardwaru, používaného touto postavou v původní verzi. Nicméně, Dalibor Gondík je v první řadě vynikající a naprosto suverénní moderátor, až za hodně dlouho je ale muzikálovým zpěvákem.
Richard Tesařík na druhé premiéře dostal příležitost v roli rytíře de Beaudricourt. Obrovská síla výkonu právě tohoto představitele je především v hloubce prožitku, který dokáže tak neokázale a samozřejmě předat divákovi. Píseň kata v závěru představení je v jeho podání jedinečný zážitek.
Obohacením nového nastudování měla být přítomnost živého čtyřčlenného orchestru. Na pravé boční lávce opravdu představení doprovází hráči na bicí, klávesy, kytaru a cello. Přiznám se, že jejich existenci jsem si uvědomila až při závěrečné děkovačce. Živý orchestr, zvlášť v tak komorním složení a zvlášť téměř zcela mimo divákovo zorné pole, by mě osobně na představení ani moc nechyběl.
Podobně jako tomu bylo na prvním premiérovém večeru i na druhé premiéře získali diváci po skončení představení velmi příjemný bonus v podobě nově upravené písně „Most přes minulost“. Duet upravený pro dvě Johanky zpívala Lucia Šoralová, která tímto publiku představila svou alternantku, mladičkou konzervatoristku Radku Špáňovou. Oběmi interpretkami velmi procítěné a jímavé provedení společné, pro tento muzikál tak stěžejní písně, bylo opravdu nádherným zakončením večera.
Závěr
Většina diváků, a mě nevyjímaje, odcházela z divadla dojata silným příběhem, nadšena nádhernou hudbou, nevšedně poetickými texty a vesměs i spokojena se skvělými výkony jednotlivých představitelů. Přivést Johanku zpět na české jeviště byl výborný nápad a jistě i kvalitní marketingový tah. I v tomto případě ale platí ono klasické, dvakrát do stejné řeky vstoupit prostě nelze. Původní nastudování pro mě tedy zůstává nepřekonané, pokud vůbec překonatelné někdy bylo.
Divadlo Kalich ale rozhodně může nést Johančinu korouhev s květy lilií dál se ctí a hrdostí. V současném nastudování dostali příležitost postavit se těsně vedle osvědčených a zkušených hvězd i ti mladí, noví a začínající. Za to je třeba poděkovat a všem, kterých se to týká upřímně gratulovat.
Komentáře k článku