Pavel Soukup se rozhodl skončit s divadlem. Rychle se běžte podívat na Klec bláznů!
Od nového roku Pavel Soukup pouze dohrává své divadelní závazky. Nadále už nechce být živ divadelní scénou a loučí se s veškerými hereckými aktivitami – alespoň to tvrdí. Zatím ho ještě můžete vidět hrát a zpívat v karlínské Kleci bláznů, která proti všemu očekávání a finančním těžkostem, stále plní hlediště Hudebního divadla.
"V Karlíně jsem jenom host a jsem z toho doteď překvapenej. Nikdy jsem nepředpokládal, že skončím v operetě – respektive v muzikálu. To byl snad osud, ale velmi příjemný. Kdysi, když jsem byl v divadle ABC, měl jsem v Karlíně hrát v muzikálu Cikáni, ale z divadla mě neuvolnili – to byl ten feudální systém, kvůli kterému jsem teď rád na volné noze. Možná, že je to tak dobře, že jsem byl tehdy ještě příliš činohercem."
Takže jste se stal muzikálovým hercem proti své vůli? Máte rád právě Karlín?
Do Klece bláznů mě ředitel Županič přemluvil. Vůbec toho nelituju, je to příjemná role.
Zvnějšku se mi tohle divadlo nelíbí a nic se s tím nedělá – nejsou finance. (To už dnes není pravda – divadlo je před rekonstrukcí – pozn. redakce). Zevnitř je to půvabný – ta mega prostora – to málokde nejdete. Nejčastěji se s kolegy potkáváme v klubu. Minulost vám tu připomínají jen fotky a plakáty na zdech, nebo když si někdy sedneme společně na kus řeči. Jsem šťastný za tu příležitost, zahrát si tady, a jsem spokojený. Jinak bych se ke zpívání – k tomuhle žánru nikdy nedostal.
Co se vám v muzikálovém divadle naopak líbí?
Jsou tady nádherný baletky, hrozně nepřístupný, aspoň vůči mně, bohužel (směje se pozn. redakce). Moje manželka Isabela – dcera argentinské baletky, byla také baletkou, ale naštěstí jen do té doby, než jí narostly trojky prsa – dál už tančit nemohla, tak se stala herečkou (směje se na plné kolo pozn.redakce). I moje žena tu kdysi tančila v Cikánech - tenkrát jsme se o fous minuli.
A profesní plusy?
Nádhera je to, jak tu představení začíná předehrou. Když čtyřicet muzikantů spustí první tóny, diváci okamžitě zmlknou a od první věty nás vnímají. Na činohře to dá hroznou práci, to publikum ztišit. Za starých časů vypadal Karlín úplně jinak – před pódiem stály stolečky, při představení se večeřelo, popíjelo šampaňské…to by asi rušilo. Tady je sezení pro diváky dost nepohodlné – Planetárium, to dění nad hlavou pololeže, polosedě, to je pokoukáníčko!
V Planetáriu asi účinkovat hned tak nebudete. Kde se ještě cítíte dobře?
Vždycky se mezi herci cítím dobře, když tam patřím, ale jenom když tam hraju. Jinak do klubů nechodím, aby to nevypadalo, že se lísám, že tam škemrám o práci. Další muzikálové nabídky jsem dostal, ale aniž bych se chtěl vytahovat, odmítl jsem je. Chci totiž doopravdy s divadlem skončit. Mám pocit, že jsem si ho užil dost a mám hodně dětí, kterých si chci taky užít a nebylo na to dost času. Ještě nevím, co budu dělat dál – to přinese život.
(aktuální poznámka: Dnes, při autorizaci Pavel Soukup přiznal, že jeho plány na život “na samotě u lesa” se asi hned tak nezrealizují, protože už má několik neodolatelných pracovních nabídek)
Vaše děti se potatily?
Třiadvacetiletý syn Adam studuje klavír, marně mu to rozmlouvám, protože si myslím, že se tak neuživí, ale hlavně, že je šťastnej, když sedí denně osm hodin u piána. Patricii je šest, a ta dabovala - už v šesti měsících pláč novorozeněte – to nebylo tak těžký. Pavel natočil už v šesti letech pohádku, zatím poslední potomek se jmenuje Pamela. Všichni si občas zahrajou třeba v reklamě – podle toho, kde se zrovna nachomejtnu, kde se to nabízí.
Kam se skryjete před ruchem divadelního života?
Těším se, že teď budu mít čas být co nejvíc v našem Buranově – koupili jsme si kus zeměkoule, postavili si tam obydlí a upravili zahradu. Tam si blbneme a je nám tam nejlíp. Zvířata žádná nemáme, jen mouchy, komáry a pavouky – těch máme spoustu.
Vraťme se ještě na chvíli k zážitkům na karlínském jevišti…
Vystihnout atmosféru divadla je hodně těžký. Spousta věcí, které uslyšíte z jeviště se ve scénáři nepíše – vznikají během představení a pokud se líbí, ustálí se. Trapasů mám za sebou řadu, ale jsou tak banální, že nestojí za zmínku. Držím ale, pokud vím, absolutní prvenství v tom, že jsem zastavil celé představení. Najednou, v druhé půlce představení, kdy graduje děj, jsem vykřikl: “Stop! Nechte toho, přestaňte!” Kolegové na mě zůstali zírat, jestli jsem se zbláznil nebo jsem opilý, či šprýmuju mimo úroveň… Já jsem si totiž všiml, že během představení Klece bláznů se jeden člověk v hledišti smál tak, že dostal silný epileptický záchvat. Proto jsem představení zastavil, naštěstí byl v hledišti doktor a postiženého odvezla sanitka. My jsme se o kousek vrátili a hráli dál.
Tahle profese je hodně náročná na hlasivky, máte nějaké speciální finty?
Ukřičet hlediště musíte sám, i když máme mikroporty a vynikajícího zvukaře Petra Košaře. Ten nám může ale pomoci jen v určitých momentech. Na hlasivky jsou nejlepší studené nápoje. Když vám to kiksne, tak led, studené pivo a vyloženě ledové obaly. Nemám vlastně žádnou hlasovou hygienu, ale můžu říct, že pro herce je to nejstrašnější úraz, co se mu může stát – přijít o hlas. To je neštěstí a bezmoc, kterou už jsem taky prožil.
Co se týká úrazů – jako Tibald v Olomouci jsem si vymyslel takovou frajeřinu – efektně jsem seskočil do děje z dvou metrového praktikáblu, frajeřil jsem tak dlouho, až jsem jednou doskočil na patu a byl nadlouho konec. Těchhle věcí se hercům děje hodně, ale nejhorší jsou pořád hlasivky – to jste úplně nahranej.
Tak mnoho štěstí v novém životě plném lesů vod s strání vám přeje Musical.cz
připravila Milena Pekárková
foto Michal Škvor
Komentáře k článku