Marek Lambora nepochází z herecké rodiny, ale herectví se stalo jeho snem už v nízkém věku. Už ve škole byl dle svých slov považován za třídního šaška. Studoval osmileté gymnázium v Ústí nad Labem, ale v polovině studia gymnázium opustil, aby vystudoval hudebně dramatický obor na Pražské konzervatoři. Od roku 2015 je jeho domovskou divadelní scénou Divadlo na Vinohradech, kde debutoval ve svých devatenácti letech rolí Romea v Shakespearově Romeovi a Julii v režii Juraje Deáka. Dále hostoval například v Národním divadle, Divadle Minaret, Černém divadle Jiřího Srnce, nebo Divadle Na Fidlovačce. V roce 2016 ho čekaly první role ve filmech Dvojníci a Ostravák Ostravski. V roce 2019 vyhrál šestou sérii televizního pořadu Tvoje tvář má známý hlas. V roce 2020 ho proslavila hlavní role milionáře Janka Linharta v seriálu Slunečná. Ve stejném roce si zahrál ve dvou filmových pohádkách: Zakleté pírko a Princezna zakletá v čase. V říjnu 2023 ztvárnil v roli čerta Uriáše v muzikálu Anděl Páně v Hudebním divadle Karlín. V současné době můžete Marka vidět na TV Nova v seriálu Specialisté. S Markem Lamborou jsme se sešli před koncertem Terezy Maškové Růžová Lucerna v neděli 19. listopadu 2023, abychom s ním pro vás připravili rozhovor.
Marku, naposledy jsme se viděli na premiéře muzikálu Anděl Páně v Hudebním divadle Karlín v roli čerta Uriáše. Jak se ti Uriáš hraje a co ta role pro tebe znamená?
Uriáš je vlastně tak trochu anděl mezi těmi ostatními čerty. Takže takhle ho vnímám já. A ačkoli strašně rád všechny pobízí k tomu nejhoršímu a všechny se snaží nachytat a svést z cesty, tak přesto moc dobře ví, kde jsou nějaké morální hranice. Pro mě je to krásná postava, my máme velmi společné to, že já jsem ke svým nejbližším také takový, že se je snažím nachytat, dělám si z nich legraci a často si vymýšlím, takže to máme podobné. Já jsem tu polohu ze začátku docela dlouho hledal. Ze začátku jsem trochu tápal, jak by ta postava v mém podání měla vypadat. A najednou asi v polovině zkoušení se to zlomilo, a já jsem najednou cítil, že už jsem v něm a že už si s ním mohu dělat cokoli.
Mně se Uriáš právě líbí proto, že je to vlastně hodný čert.
Ano... On je trošku podlý, ale zároveň hodný, to mají lidi rádi. Není to takový záporák.
Myslíš, že jsi touto rolí už vybočil z té škatulky klaďasů a princů? Zrovna včera dávali v televizi Princeznu zakletou v čase II.
Po Jankovi ze Slunečné jsme se s mojí manažerkou Gabrielou Dorantovou snažili hodně této postavě vymanit, protože se velmi zapsala do myslí diváků.
To je ale na jednu stranu dobře, protože ti to přineslo velkou popularitu.
To je samozřejmě dobře, ale ta škatulka byla hodně svazující. Ale od Slunečné už přeci jenom uplynuly nějaké roky, tak si říkám, že nebudu ty prince hrát celý život, že i ty role princů časem překryjí nové role. Takže teď jsem v takovém období, kdy mi to nevadí, protože romantika patří do našich životů, a když dostanu zase nějakou nabídku na romantický seriál, tak bych ho asi vzal. Teď se z toho nesnažím za každou cenu vymanit. Myslím, že se mi to jakž takž podařilo, že lidi si nepamatují Janka Linharta, ale herce Marka Lamboru, takže to dopadlo dobře.
Jaký žánr upřednostňuješ, který máš rád? Seriály, filmy, anebo živé divadlo?
Já mám rád samozřejmě všechny žánry. Každá z těchto disciplín má něco, co ta druhá nemá. Jak teď jsem si sáhl k muzikálu, tak ten jsem si hodně oblíbil. Já jsem ho na konzervatoři chtěl vždycky dělat, ale cesta mě k tomu nějak nevedla, až teď. Zjistil jsem, jak je to strašně náročný žánr a zároveň jak mě strašně baví. Muzikál mi opravdu dělá velkou radost. Dokonce když jsme hráli naposled Anděla Páně, tak jsem se přistihl, že jsem stál v portále, usmíval jsem se a těšil se, až budu moct jít na jeviště.
V Princezně zakleté v čase je hodně bojových scén, jezdíš tam na koni, šermuješ mečem, a tak dále. Do jaké míry se necháš zastupovat kaskadéry a do jaké míry tě baví dělat si ty scény sám?
Kdybych mohl a kdyby se tolik produkce nebála, tak bych se snažil dělat úplně všechno. Samozřejmě záleží na tom, jak moc jsem fyzicky zdatný na určité věci, které by se musely třeba zkoušet opravdu déle, než by se to ten herec, který to nikdy nedělal, naučil, tedy konkrétně já. A dost často se mi stalo, že mi to zakázala produkce, že se báli, aby se mi nestalo, když to bylo třeba na začátku natáčení, abychom ten projekt vůbec dotočili. Takže když to jde a cítím se v tom dobře, nebo si myslím, že by to v tom filmu měl dělat herec, tak se do toho vždycky hrnu. Jsem šíleně nervózní u všeho, co dělám, co je nebezpečné nebo co jsem nikdy nedělal, ale zatím většinou, a to musím zaťukat, se mi to vždycky povedlo a vždycky mě to strašně bavilo, že jsem si to chtěl zkusit, třeba v Princezně... Například jízdu na koni jsme trénovali dlouho, jak v jedničce, tak ve dvojce.
Kde ses učil jezdit?
Mně učil úplně ze začátku jezdit Ondra Kraus, Krausova rodina má asi čtyřicet koní a velký statek, takže Ondra mě učil před jedničkou úplné základy, a před dvojkou jsme měli už svého horse mastera, ke kterému jsme jezdili na hodiny. Tam už to bylo vidět v té dvojce, že jsme jezdili víc, a tam už se o nás báli méně. Takže mě všechny tyhle věci baví a jsem rád, když se mohu během své práce naučit něco nového.
A jak to bylo se zacházením s mečem?
S mečem už jsme šermovali s panem Basákem na konzervatoři. Vlastně i v Romeovi jsem šermoval, takže všechny tyhle věci od střílení až po bojové sporty a rvačky, pokud to jde a samozřejmě pokud je na to čas, tak si to rád dělám sám. Nejsem na tom ještě jako Tom Cruise (smích), ale rád bych třeba někdy… řídil stíhačku nebo něco takového. To by mě samozřejmě moc bavilo. Protože v tom seriálu nebo filmu je to prostě vidět. Pokud si kameraman, potažmo režisér, mohou během celé doby dovolit snímat herce – jeho tvář, tak je to prostě vidět a je to super.
Která z rolí, kterou jsi ztvárnil, ať už ve filmu nebo na jevišti, tě bavila nejvíc? Nebo která ti nejvíc přinesla?
Tak to asi bude jednoznačně Franci v Periferii. To se hrálo, když jsem byl tak druhý nebo třetí rok v angažmá, to už je čtyři pět let pryč. Tam jsem poprvé zjistil, co to znamená neslézt z jeviště, což bylo pro mě velká zkušenost. A pak si ten kluk projde na jevišti obrovským obloukem. Režíroval to Martin Huba, a s kolegyní Janičkou Kotrbatou jsme hráli ústřední dvojici, a to byl jako masakr. Moc mě mrzelo, že divadlo s derniérou chvíli nepočkalo, protože si myslím, že kdyby ještě rok vydrželi, tak by se to možná hrálo dodnes. Ten kus je těžký, ne zas tolik známý, a my jsme v té době s Janičkou nebyli úplně jako tahouni lidí, takže nebylo vždycky vyprodáno a vedení to nevydrželo s nervama. Ale pro mě to byla největší zkušenost, co se týká hereckého umu.
Do jaké míry můžeš ovlivnit svou roli? Do jaké míry se musíš řídit scénářem, pokyny režiséra, a jak do role můžeš vstoupit a dát do ní něco ze sebe?
Tohle velmi záleží daném inscenačním týmu, nebo na všech lidech, se kterými pracuji. A taky na tom, co děláte. Protože pokud je to třeba historický film, který stojí na historických faktech, tak tam není záhodno si cokoli měnit, ale konkrétně třeba v Uriášovi to šlo, protože my jsme jednak nechtěli, a velmi jsme se varovali toho, napodobovat film, ať už Jirku Dvořáka nebo Ivana Trojana, takže čím víc jsme se jim vzdalovali, tím líp. Takže tady to šlo, a mě to samozřejmě baví. Já mám rád, když mi režisér nastaví pevné mantinely, nebo když se pochopíme, kde ty mantinely daná postava má, ale potom jsem šťastný, když mě nechá si tu roli uchopit po svém, jako třeba Martin Čičvák, když se bavíme konkrétně o Andělovi. Tak tohle mám rád. Takže režisér už potom jen tak odstraňuje smítka z té postavy, ale nechá nám svobodu. Postava Uriáše k tomu přímo vybízí, já myslím, že až se v tom velkém hudebním divadle trochu uvolním, protože teď mám ještě trochu stres z toho velkého orchestru…
To vůbec nebylo vidět…
Děkuju, ale je to tam. Já jsem se musel učit všechny tyhle věci, kdy se kouká na dirigenta, člověk musí dávat pozor, aby nespadnul do orchestřiště… Ale myslím, že za těch pár desítek repríz se už natolik uvolním, že budeme s Honzou Sklenářem, se kterým se alternujeme, už opravdu velmi zlobit.
Přiznám se, že po premiéře jsem si pro informaci pustila film, a tvůj Uriáš se mi líbil na jevišti víc, protože diváci mu vlastně fandí a hecují ho.
Kontakt s publikem je k nezaplacení. S každým představením je publikum jiné a troufám si říct, že tím pádem je jiné i naše představení.
Zvlášť „Čardáš mariáš“ je pro diváky něco! Já jsem vás viděla v pořadu Honzy Dědka, kde jste tuhle píseň hráli s Ondrou Brzobohatým, a to byla paráda.
Ondra mě jednoho dne volal, že jde k Dědkovi, a že by byl rád, kdybych si to tam s ním zazpíval. A já mu říkal: „Ondro, já jsem to nikdy na stagi nezpíval, já to znám jenom na tom jevišti.“ A on na to: „Neblázni, já jsem to taky nikdy nehrál na klavír.“ Tak říkám: „Tak super, tak to jsme nejlepší dvojka pro tuhle věc, co může být.“ Ondra to nikdy v jednom kuse nehrál, protože tahle píseň je na jevišti rozdělená do tří částí, a v televizi jsme ji zpívali celou najednou. A to jsou věci, které jsou náročné na dech i na techniku. Ale zaplať Pááááámbů, myslím, že se to docela povedlo.
Tak od čerta je zaplať Pámbů docela výstižné.
Marek (smích).
Má pro tebe každá postava, kterou ztvárňuješ, nějaký vnitřní náboj nebo poselství, které chceš divákům předat, nebo nad tím takhle neuvažuješ? Třeba u Romea je to dost markantní, protože odkaz je Shakespeare nesmrtelný.
Myslím si, že nejen postava má poselství, celá inscenace jako celek by měla vždycky nést poselství. Samozřejmě jak Romeo, tak Anděl, ačkoli je to pohádka, tak má krásné poselství, které by mělo formovat mladé lidi. Myslím si, že to není o postavě, ale o tom celém díle, a když je režisér schopen nás obohatit tímto záměrem, který chce z dané inscenace vytěžit a předat ho lidem, tak potom každý herec ví, co má dělat a vyplývá to z toho samo.
Ještě jsem se chtěla zeptat na vaši spolupráci s Terezkou Maškovou. Jednak to byla píseň z Princezny zakleté v čase „Tam za řekou“, a pak taneční klip „Náš příběh“.
To dneska budeme zpívat!
I s tím tancem?
Ne, ne, ne! To se tady nedá. Jednak tady na to není místo, dlouho jsme to netančili, takže to by nešlo, ale budeme se snažit přenést sem nějakou emoci z toho videoklipu, pokud se nám to podaří. Já jsem vůbec nečekal, že se z toho stane tak úspěšná věc. Terezka mi jednou zavolala, že chystá album, že tam bude jeden duet a že k němu má vzniknout i videoklip. Tak jsem si říkal: Ona po mně bude chtít, abych v něm hrál, protože jsem herec, to by bylo fajn, ale ona říkala: „Já bych ale chtěla, abys mi tam zazpíval, ráda bych si ten duet s tebou zazpívala.“ Já jsem se ptal, jestli si je vědoma toho, komu volá, že jsem herec nezpěvák. A ona povídá: „Jojo, já to vím...“
Počkej, to říkáš pořád, že nejsi zpěvák, ale vždyť zpíváš skvěle!
No, ale je to tak (úsměv). Myslím, že by každý měl vědět, nebo si vybrat, čím chce být, nebo kam chce jít, že nemůže dělat všechno. Já jsem prostě zpívající herec, ale spíš herec, než zpěvák. Já nevím, co se stane, člověk nikdy nemá říkat nikdy, ale uvidíme, zatím to tak necítím. Takže jsme se domluvili, že by to mohlo být fajn, natočili jsme klip, a před půl rokem jsme za ten song dostali zlatou desku a dnes večer budeme přebírat platinovou desku. To je 10 miliónů zhlédnutí na internetu, to je neuvěřitelné.
No, jenom já jsem si to pouštěla desetkrát za sebou, tak to to pak naskakuje…
Ale ono se to počítá jednou za IP adresu a den (smích). Ale je to neuvěřitelné, že ta skladba nasbírala za tři čtvrtě roku 10 miliónů zhlédnutí.
Tak to gratuluji! Jak dlouho jste ten klip připravovali?
Na to se lidé hodně ptají. My jsme z toho vždycky takoví nesví, protože my jsme se nemohli s Terezkou pořád sejít. Vůbec. Takže jsme se sešli na tom sále dvakrát – maximálně třikrát. A když jsme ten klip začali točit, tak jsme byli hodně nervózní. Ale díky Bohu, kamera je zázračná v tom, že se to nemusí točit celé najednou. A díky tomu, že ten klip neměl potenciál být natočen na jeden záběr, tak jsme si choreografii rozdělili na čtyři části. Vždycky jsme si projeli jednu část, natočili, odevzdali a šli jsme zase dál. Takže na to, že jsme se vlastně ani tolikrát nesešli a neměli jsme to tolik nazkoušené, tak to režisér udělal dost dobře, že to ve výsledku vypadá docela fajn.
Obsah té písničky přesně sedí na tanec, jsou v tom ty emoce, jak se doháníte a míjíte. Slova, hudba, vizuál a samozřejmě tanec jsou jednotné a krásně k sobě pasují. Ty taneční variace nebyly vůbec jednoduché…
Ne, to tedy nebyly, nebyly (smích)!
Jeden taneční mistr říkal: „Když to vypadá jednoduše, jsou za tím hodiny a hodiny dřiny.“ Takže klobouk dolů! Když si ten klip pouštím, tak si to vždycky musím pustit s obrazem, protože dohromady je to dokonalé.
Tak to mám radost. Když mi manažer Terezky Oliver Žilák volal a domluvili jsme se na tom, že tady v Lucerně budu dnes na jejím koncertě vystupovat, byl jsem trochu nesvůj. Já tohle moc nedělám, Terezka mi vždycky volá, že bude někde vystupovat a že tam chtějí „Náš příběh“, a já jí vždycky říkám: „Terezko, to není pro mě...“ Ale Lucerna je pro ni samozřejmě velká věc, je to její velký první autorský koncert, tak jsem si říkal, že si to moc rád s ní vyzkouším a že tady pro ni budu.
Jsi v Lucerně také poprvé?
Ano, nevystupoval jsem tady nikdy. Tak to uvidím za pár hodin, co se tady bude dít… Když jsem na to kývnul, tak mi Oliver říkal, že by nám tady předali tu platinovou desku.
Tak to opravdu moc gratuluji! To je zasloužené.
'Jé, moc děkuji.
Co dalšího s Terezkou chystáte?
Já si nemyslím, že něco chystáme (smích). Já myslím, že Terezka teď má hlavu úplně plnou svého turné v roce 2024, které dnes večer všem svým fanouškům odtajní. Ale my dva dohromady vlastně momentálně nic nechystáme.
Třeba něco vyplyne po té platině.
Je to možné, že se třeba zase při nějakém projektu potkáme.
Takže, Marku, já poděkuji za rozhovor, a zlom vaz!
Čert tě vem´. Vlastně Uriáš tě vem´! (smích)
Komentáře k článku