Třebechovice pod Orebem máte možná spojené s mechanickým Třebechovickým Proboštovým betlémem, prohlášeným dokonce za národní kulturní památku. Mně se ale v souvislosti s tímto městem vybaví po nevšedním kulturním zážitku něco úplně jiného. Josef roztáčející svůj pestrobarevný šat a „pařící“ Elvis Presley. Své pojetí muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť představilo v Salesiánském divadle v Praze 22. listopadu 2016 Nové sdružení neorganizovaných třebechovických divadelníků.
Muzikál, který napsala autorská dvojice Tim Rice a Andrew Lloyd Webber, vznikl ještě před dalšími hudebními skvosty této dvojice, kterými byly Jesus Christ Superstar a Evita. Ale už jejich dílo Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť (v originále Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat) dokáže energeticky posluchače nabít. Nabízí totiž silné melodie a snadno zapamatovatelné písně. Jedinou jeho nevýhodou může být žánrová neukotvenost. Jakoby barvami hýřil nejenom plášť, i dílo samé tvoří plejáda různých stylů. U nás se muzikál hrál poprvé v roce 2006 v Městském divadle v Brně (více se o představení dozvíte v článku Antonína Krásy). Na repertoáru ho dále mělo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, na jehož jedné ze scén, a to v Divadle Jiřího Myrona, muzikál v obnovené premiéře můžete vidět i nyní. Jaký byl ale Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť v podání třebechovických ochotníků?
Obdivuhodné je, s jakým minimem inscenačních prostředků si herci vystačili. Scénu tvořila jedna černě natřená bedna, která v jedné chvíli poslouží jako studna, pracovní stůl, lože Putifarovy ženy, ale i piedestal pro Faraona. Dále se po straně jeviště vznášely jakési pestrobarevné „kaňky“ a uprostřed byl napnutý pruh bílé látky. Zatímco pruh bílé látky, zvlášť při specifickém nasvícení, pomohl dotvořit atmosféru, smysl pestrobarevných „kaněk“ mi uniká. Měly snad evokovat exotickou krajinu s palmami, nebo barvitost a odvahu snění, o nichž se v muzikálu zpívá?
Stejně tak si zaslouží ocenit jednoduchost převleků, i tady byl zvolen minimalistický přístup. Stačí šátek a černé brýle, a členky sboru se tak rázem promění v kupce v karavaně, kteří odvedou Josefa do otroctví. Zvolená barva pro oděv většiny účinkujících, převážně bílá, má i své funkční opodstatnění. Jednak dává prostor pro zajímavé světelné efekty, ale zejména vizuálně skvěle kontrastuje s postavou vypravěčky. Její role je totiž napsaná tak, že má za úkol táhnout představení, dodávat mu patřičný náboj a posouvat děj, a tak dává smysl, že je oblečena ve žluto-červeno-černé výrazné kombinaci.
Líbilo se mi, že Pavla Lochmanová, která pro muzikál vytvořila kostýmy, linii střídmosti udržela i v části, kdy se přesuneme na dvůr Faraona. Tam je černobílá variace oživena jen jemnými náznaky zlaté a u Elvise Presleyho doplněné o bledě modrou. Navíc díky barevné umírněnosti vyzněly některé okamžiky, jako uvrhnutí Josefa do kobky, velice silně. Ženy, stojící kolem Josefa a držící v ruce pruhy černých látek, tak dokáží výmluvně symbolizovat temnotu kobky, i zoufalství.
Dramaturgicky ne zcela výrazný začátek, kdy se Josef z normálního oblečení převléká do tradičního oděvu, vystřídá scéna, v níž Josefovi bratři přicházejí z postranních řad hlediště. Jejich nástup, zejména pro blízký kontakt s diváky, přináší ten správný vzruch. Vděčné jsou rovněž soudobé narážky, například vztahující se k aktuálně zvolenému americkému prezidentovi, „mít se jako Donald Trump, být zvolen prezidentem“. Moderní vymoženosti se promítají i do rekvizit, kdy Putifar telefonuje z mobilu. Inscenátoři zařadili v některých místech představení vtipnou nadsázku, jako třeba tašky s potiskem Farrao market ve scéně s chlebem. Pobaví i hozená bedna s pivem Kozel, odkazující na kozla, jehož krev bratři využili k obarvení Josefova pláště, aby pak mohli před otcem předstírat, že Josefa zabilo nějaké zvíře.
Ze scén stojí za zmínku "Go, go, Joseph", která vynikala ohromnou energií. Zdařilou atmosféru se povedlo vytvořit i s harmonikou na scéně, kdy se divák rázem ocitnul ve francouzském baru s tančící dvojicí. Jedna z písní v provedení Josefových bratrů zaujme humorně natahovaným pohybem sladěným s hudbou. Dokonalou scénou je však zejména ta s faraonem coby Elvisem Presleyem. V závěru písně "Song of the King", kdy faraon své obdivovatelky přímo elektrizuje a ženy na scéně při jeho zpěvu omdlévají, připomíná jinou šarmantní postavu z muzikálu Andrewa Lloyda Webera, kocoura v písni "Meffistofeles".
Z herců zaujme trojlístek Dernerových. Veronika Dernerová má v roli Vypravěčky potřebný „drajv“ a do budoucna bychom o ní mohli slyšet více. Václav Derner mladší projevil svůj talent v roli Faraona alias Elvise Presleyho, jemuž tato showmanská podoba velmi svědčila. Nerozhodil ho ani krátký výpadek jevištního osvětlení na scéně. A jeho zvolání v závěrečném setu, „ukážu vám, jak se paří v Kobylisích“, sympatickým způsobem graduje dění na scéně. Václav Derner starší se představil v roli otce Jákoba, jako dirigent a také „uvaděč“ netradiční přestávky. Zahájil ji totiž slovy, že účinkující sice mají přestávku, ale diváci ať zůstávají na místech. A jako zpestření se roznášelo víno z karafy. Tento vpravdě renesanční muž i ve svém životě zvládá několik pozic: je zastupitelem města Třebechovice pod Orebem, kde je zároveň iniciátorem a spolupořadatelem řady kulturních akcí, a rovněž působí jako ředitel Filharmonie Hradce Králové.
Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť stojí ve stínu o něco známějších Webberových muzikálů, ale rozhodně má co nabídnout. Třebechovičtí ochotníci dokázali do představení přinést nadšení, humor i energii. Milovníci minimalistických scén si rozhodně přijdou na své. A o tom, že se hudba tohoto díla dokáže dostat snadno pod kůži, svědčí i fakt, že malý dětský divák přihlížející ze strany pódia, chvílemi vypadal, že by si nejraději vběhnul užít muzikál přímo na pódium.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku