25. února 2010 odstartoval svou premiérou nový muzikál Baron Prášil. Snad žádný jiný hudební kus nevyvolal takové polemiky a vášně jako právě tento muzikál. Je tedy tento muzikál brakem či zázrakem ? Ani jedno – ani druhé! Pojďme se společně zamyslet a snad i pohádat….
Baron Prášil - na premiéře jsem bohužel přítomna nebyla. 
Ale tím, že „oficiální kritika“ ihned doslova rozpoutala antireklamu na toto dílo, nemohla jsem nevyrazit hned vzápětí plna zvědavosti. Na představení jsem se vydala naprosto nezatížena žádnými poznatky či dojmy z předchozích zkoušek – tudíž coby nepopsaný list.
Pokusím se teď zamyslet nad jednotlivými negativními připomínkami, které se postupně v jednotlivých kritikách objevily. 
Snad nejvýraznější a z mého úhlu pohledu nejzávažnější výtkou, na kterou jsem narazila, bylo, že muzikál nemá příběh! Z tohoto tvrzení mám pocit, že tam snad kritik ani neseděl. Celý muzikál je přece mozaikou několika příběhů zasazených do rámce vzpomínek, potažmo vyprávění barona Prášila.
Úplně stejným způsobem je nakoncipován příběh světoznámého Casanovy nebo Dona Juana – nemají snad tato díla, která se nesčíslněkrát objevila na filmovém plátně či divadelních prknech, také žádný příběh? A dovolil by si nejmenovaný kritik svoje tvrzení vyřknout i na jejich adresu ? Troufám si odhadnout, že sotva! Stal by se pak jistě terčem výsměchu. Tak proč napadat právě Barona Prášila? Odpověď mne nenapadá, možná jen kritik v souhrnu několika baronovských vyprávění ztratil orientaci a naráz je prostě nepobral.
Nechci tu tvrdit, že představení bylo perfektní – to není žádné, ještě jsem nic podobného nepotkala. Určitě jsem i já zaregistrovala několik negativních vjemů, které mne uhodily do oka. Souhlasím, že „stepařská vsuvka“ byla skutečně poněkud nešťastná, jelikož zvuk a obraz se tak nějak rozcházel a kazil jinak velmi dobrý dojem z taneční choreografie. Asi by bývalo lépe najmout skutečného stepaře (slečna, co na jevišti stepovala, mi promine) a nebo prostě step vyřadit úplně, myslím, že by nechyběl.
Co se týče hudební stránky díla, tak jedině zde jsem byla malinko připravena na to, co přijde, na prolínání dvou linií, laicky řečeno - linie laděné do jazzova a tzv. velkých romantických muzikálových melodií. Trochu mne překvapilo, jakým způsobem jsou tyto dva směry prolínány. Logicky bych usuzovala, že skladby laděné jazzově se objeví ve scénách „moderního New Yorku“ na půdě Prášilovského penzionu a linie druhá - v jeho vzpomínkách. Avšak skladby byly prolínány odhaduji tak nějak dle dramatičnosti – nakonec proč ne?! Je to výsadou skladatele a hudba nemusí splňovat předem daná schémata – má se hlavně líbit posluchačům.
Zdeněk Barták byl v několika médiích osočen, že ve dvou skladbách kopíroval, a to sice "Prachy, prachy" a "Dál měj vůli žít". V tom prvém případě je nařčení úplně směšné – to, že se zde objevuje sousloví podobné songu skupiny ABBA, přece neznamená, že jde o kopírování. I laické ucho slyší, že se melodie obou skladeb výrazně liší. 
Navíc skladatele lze pranýřovat jen za kopírovaní hudby nikoli textu.
V druhém případě skladby "Dál měj vůli žít", bych skladatele už tak skálopevně nehájila, i mne tu v prvních vteřinách nějak naskočila do ucha automaticky skladba Erica Claptona "Tears in heaven". Je to škoda, protože se jedná skutečně jen opár inkriminovaných tónů a pak se skladba ubírá svým vlastním směrem. Inu nemělo by to tak být – ale i skladatel je jen člověk a dělá chyby. Kdo z nás někdy nevědomky nepřebral třeba nějaký vzorec chování od druhého člověka, ten ať hodí kamenem. Nicméně nemohu souhlasit s tvzením, že v muzikálu není žádná velká nosná melodie. Co třeba na "Křídlech fantazie"? Naprosto uchvacujíci a nádherně vystavěná skladba, lahodící uchu. Myslím, že se klidně dokáže postavit po bok podobných skladeb jako je třeba "Jsi můj pán" a šanci mít rozhodně bude. Reakce obecenstva jsou toho dokladem. Celkově shrnuto mne hudba Zdeňka Bartáka skutečně potěšila a nebyla jsem zklamána ani v nejmenším.
Co se nedá tomuto dílu upřít, je zcela jistě novátorská nápaditost kulis a kaskadérských kousků, které jsem zatím nikde jinde nepotkala. Herci doslova poletují divákům nad hlavami a přilétají ze všech stran. Nečekané pyrotechnické kousky diváky v předních řadách nejen překvapí, ale i výrazně ohřejí v těchto chladných dnech. Promítané kulisy jsou jistě zajímavým počinem, jen mne coby technicky zaměřeného diváka malinko zklamala 3D technika, kdy jsem tak nějak v rámci velké propagace očekávala asi „větší zázrak“. Na stranu druhou mne jako diváka těší, že se tím výrazně zkrátila hluchá místa v představení, kdy se běžně mění scéna.
Herecké a pěvecké výkony tu dnes rozebírat nebudu a drze si vyhrazuji právo deptat vás svou úvahou ještě v jednom dalším srovnávacím článku – zaměřeném hlavně na čelní představitele.
Co říci závěrem ? V jednom článku se objevila velmi tvrdá slova – cituji: “ Zajít si na nový muzikál Baron Prášil? Není důvod”. Kde bere recenzent jistotu pro tak mentorské prohlášení?! Vždyť i sebelepší kritik prezentuje stále jen svůj vlastní pohled, který není neomylný. A zvláště na poli umění. Umělecká díla přece nejdou zvážit ani změřit, kde je tedy pevná hranice pro dobré nebo špatné?
Dle mého soudu tu tedy důvod zajít na muzikál rozhodně JE! I přes některé nedostatky je dílo Baron Prášil přesně tím, čím slibovalo být – a to sice rodinnou podívanou a milou pohádkou, kde se nebude nudit ani jedna věková generace a dobře odvedeným dílem. Budou tak vedle sebe bez dechu sedět s rozzářenýma a překvapenýma očima malí i velcí. Já si dovolím tvrdit, že muzikál Baron Prášil přináší nejen příběh, ale hlavně poselství - najít v sobě v tomto dnešním uspěchaném a přetechnizovaném světě zase kousek dítěte.
Každý z nás by měl umět chvíli snít své utajené sny. Možná se páni kritici ve své neomylnosti báli být na chvíli opět dětmi. Pro ty z vás, kteří se nebojí, byl Baron Prášil přímo stvořen. Pak už tedy zbývá než následovat toto vyřknuté doporučení - „Na křídlech fantazie nést se dej a všechny divy světa znát si přej“ a to lze jedině s Baronem Prášilem.
