Postava Barona Prášila stejně jako Kata Mydláře je inspirována skutečnou historickou osobou, avšak příběhy, které se odehrávají na jevišti před našima očima, už tak skutečné nejsou, a to je dobře. Možnost úniku z reality světa je lákadlem tohoto představení pro malé i velké diváky, a snad i proto dnes slaví toto představení svou stopadesátou reprízu. A kdo jiný by měl v tento den zářit v roli Barona Prášila, když ne Marián Vojtko, který právě za tuto roli získal nominaci na cenu Thálie. Snad neprozradím více, než je zdrávo, ale představitel hlavní role měl ještě o důvod navíc k oslavám, slavil totiž i své vlastní narozeniny. Snad i proto jsme vám jako bonus přinesli obsáhlé inteview právě s ním. Snad Vás potěší i osobní pozdrav věnovaný právě čtenářům MusicalNetu.
MusicalNet stejně jako další zástupci tisku obdržel pozvání na dnešní den, který se divadlo rozhodlo oslavit spolu s námi. Krom zvláštního výročí pojala produkce toto představení i jako milou oslavu Josefovského svátku a všichni nositelé tohoto hojně se vyskytujícího se českého jména z řad médií dostali jako dárek na představení ještě další lístek navíc. Návštěva divadla pak byla ve finále obohacena o raut. Milý byl i fakt, že tentokráte byli zástupci médií usazeni na VIP balkon, takže sledovali představení z nadhledu. Tudíž i fotografie, které doplňují tento článek jsou tentokráte z trochu jiné perspektivy než obvykle.
Nesmrtelný příběh spisovatele Gottfrieda Augusta Bergera uchvacuje své čtenáře svou bezbřehou fantazií už spoustu let a je hezké, že se mu dostalo i muzikálové podoby. Avšak nejen kouzelný příběh byl v tento zvláštní den hlavní devizou. Je nutné podotknout, že herecké a pěvecké výkony předčily naše očekávání. Navíc je nutno ocenit osobní přístup Hanky Křížkové, která i přes velmi nedávno prodělanou operaci kyčle odehrála v tento den hned dvě představení (další alternantky bohužel nemohly), a jistě to bylo za cenu velké bolesti. Zvláštní pozornost by si jistě také zasloužila mladá dáma jménem Zuzana Benešová. Pokud jste na mladou herečku v představení narazili, jistě mi dáte za pravdu, že její hlas nelze přeslechnout. Ale protože chystáme s touto sympatickou slečnou interview a samostatný článek, nechám si tedy slova chvály až tam.
Páni umělci mi jistě protentokráte prominou, když ostatní řádky věnuji již výhradně představiteli hlavní role – Mariánu Vojtkovi. Dá se říci, že tento sobotní čas patřil právě jemu. Přestože měla za sebou 19. 3. 2011 tato muzikálová stálice již jedno představení Barona Prášila, na jeho výkonu to nebylo pranic znát. Pokud byste logicky čekali únavu z odpoledního představení, a snad snahu si to trochu ulehčit, pak vězte, že byste nic podobného nenašli. Právě naopak, jako by Mariána v tento den hnala kupředu jakási výzva ukázat, co všechno v něm dříme. Nešetřil energií a svým výkonem předčil veškerá má očekávání. Smekám a tleskám.
Představení jsem viděla několikráte i s tímto představitelem a odcházela jsem vždy spokojena, nicméně dovolím si zkonstatovat, že tentokráte mě svým brilantním výkonem skutečně vyrazil dech, a seděla jsem fascinovaně přikována do sedadla. Jen málo chvil, které v divadle trávím, mě inspirují natolik, že se v podstatě těším na to, až začnu psát řádky svého článku. A tato chvíle byla právě jednou z nich. Snad, že se muzikál hraje již poměrně dlouho, a tak se mohl perfektně doladit, a snad i proto, že se Marián rozhodl učinit toto představení něčím výjimečné svou vrozenou hravostí, vzbudilo ve mně naprosto ojedinělý pocit. Každá herecká replika, každý taneční krok a zpívaná skladba získala tak nějak úplně jinou dimenzi, nevídané kouzlo, šarm a grácii, kterou jsem tam doposud neměla možnost spatřit. Měla jsem zkrátka pocit dokonalé show světového kalibru.
Dojem byl natolik mocný, že jsem náhle zatoužila vložit svou dlaň do dlaně Barona Prášila a projít se s ním kamkoli napříč věky. Nebyla by to však dlaň dospělého člověka, ale okouzleného dítěte s velkýma zvědavýma očima, kterému není cizí žádné dobrodružství na moři či na souši. V tento zvláštní večer dokázal Baron Prášil svým výjimečným pojetím jistě otřást i největším škarohlídem, co snít dříve se bál, a pohnout ho na cestu do říše fantazie. Odcházela jsem do temné noci a skutečně snila s otevřenýma očima ještě dlouho poté, co dozněly poslední tóny krásné hudby pana Bartáka. Že je to dětinské? Snad! Ale nejsou právě děti tím nejkrásnějším a nejčistším elementem na tomto světě? Pokud se tedy chcete na chvíli zasnít se mnou, vrátit se do dětských let a tyto řádky vám k tomu nepostačí, pak neváhejte a rozběhněte se podívat na představení Barona Prášila – stojí to za to. Nezbývá než říci: „Příště zase na brzkou shledanou Barone Prášile!“
A protože mi Baron Prášil natolik učaroval, rozhodla jsem se ho pro vás trochu vyzpovídat. Nuže tedy – máte slovo, pane Barone, prosím.
„Jsem hravé chlapčisko“, říká Marián Vojtko
Zeptali jsme se pěvce na Kata Mydláře, Barona Prášila, na jeho pracovní návyky a plány do budoucna, neboli na život operního pěvce v muzikálové branži.
Maroši, řekni nám, aktuálně proběhla premiéra Kata Mydláře, ty ses byl na ni podívat. Je to běžné, že se chodíš takto podívat na kolegy, nebo to byla jen přátelská návštěva, ve smyslu, žes je šel podpořit?
No, běžně.. Když je premiéra tady nebo vedle, protože jsou to moje domovský scény, tak si myslím, že je to takové ne že pravidlo, ale povinnost. Jak bych to řekl, že je taková kolegialita, kamarádství – podpořit toho svýho alternanta. Takže Dana, ale i Pepu, kdyby hrál, tak jdu podpořit, protože spolu hrajeme už deset let. Takže je to taková kamarádská povinnost pro mě a pro něho taky.
Když říkáš, že to byla vlastně kolegialita, tak mě zajímá, jestli když zkoušíte, a když přijde nový muzikál, tak co se týká té herecké části (pěvecké asi ne, protože každý jste jiný), jestli vzájemně od sebe sbíráte inspiraci?
No, tak samozřejmě. Protože na těch zkouškách sedíme v hledišti, a vždycky když jde ten alternant, tak třeba si to představíme, jak to děláme my, a jestli on tam nedělá ty věci líp a jak to prožívá, jak třeba pláče, jestli líp než já, jestli to chytá víc za srdce, a tak to zkusím taky. A odkoukávám od něho ty dobrý věci, špatný ne – to mu nechávám, ani mu to neřeknu. (Následoval pobavený smích umělce.) Samozřejmě si vezmu, co se mi líbí a on ode mě. Je to takhle vzájemný.
Ty si hrál hned to následující představení - po premiéře myslím. Jak to funguje, když je to první oficiální představení? Míváš trému oproti těm standardním, které už hraješ dvacetkrát – třicetkrát?
Netvrdil bych. Ale tak samozřejmě malá tréma tam je, protože ještě to není osahaný a není to takový zažitý - to představení. Takže hledám ještě pořád texty, ono než si to sedne, tak to fakt trvá aspoň měsíc. Je potřeba si to sednout, a pak už jsem si jistý, a když je poprvé představení, kde už platí lidi, tak mám větší snahu a odpovědnost. Je to trošku nabuzenější představení, abych se nesplet´ a kolegům to nezkazil. A když to sedne, tak za měsíc, tak pak už si děláme i malé legrácky.
Když už si narazil na ty legrácky, prozraď nám! To se ale přece nesmí běžně, dokonce mám pocit, že za nějaké prvky, které tam nemají být, vás trestají, není to tak?
No, možná trestají, ale většinou si nikdo nevšimne. To jsou takový legrácky, který vzniknou v dané situaci, takže nepřipravuju si to. Já si to nechystám dopředu, když to přijde, tak to přijde. A divák to ani pořádně nezaregistruje, je to jen mezi náma. Třeba oční kontakt nebo štípnutí po zádech. Malá legrace, která danému představení neublíží a nic se neděje.
Já se ještě vrátím k předchozí otázce, takže ty nejsi trémista vůbec? Protože se říká obecně, že když operní zpěvák nemá trému, tak je něco špatně…
Je pravda, že v opeře, když jsem zpívával ještě před rokem, tak to představení je těžší o mnoho víc než muzikálový, kde pomáhá trošku zvuk. Tak samozřejmě tam mám trému. Protože tam je člověk sám za sebe, a žádný zvukař mu nepomůže, když má nějaký problém. Takže tam, když to nevyjde, tak je to slyšet, tak tam trému mám.
Když se zkouší nový muzikál, tak zkoušky z velké části probíhají v divadle, ale tam už musíš přijít a text i svůj hudební part umět. Tak, jak to řešíš? Ty přece bydlíš v bytě, a předpokládám, že stěny asi nejsou úplně nejsilnější. Navíc tvůj hlas naopak je velmi znělý. Co na to sousedi? Kde cvičíš?
Já samozřejmě v bytě necvičím, protože je to taková jakoby tréma i před sousedama, aby mě neslyšeli. A kdyby mě slyšeli, tak by asi spadl lustr, protože nemám to rád, když mě někdo poslouchá, a vím, že je to slyšet, kdybych začal zpívat. Takže vždycky si to natáhnu na cédečko a vezmu si to do auta a učím se cestou domů a do divadla, a když jedu do jiných měst na nějaký představení a za prací, tak se to učím v autě. Tak tam si můžu řvát, kolik chci.
A to ti stačí, k tomu, aby ses to dobře naučil?
Stačí, úplně v pohodě. Texty se já vůbec ze scénáře neučím, to mi připadá strašně zabitý čas, takže vždycky se to naučím na jevišti a v autě.
Ty jsi říkal, že ti vadí, když tě někdo poslouchá ze sousedů, tak v čem je rozdíl, vždyť v divadle tě lidi taky poslouchají?
Tak ona sousedka říkala: „Pane Vojtko, klidně zpívejte, my to máme rádi, my vás budeme poslouchat.“ Ale mě to připadá takový, jako že to není dobrý a není to ono, abych já rušil nějaké soukromí a denní klid. Nemám to prostě rád. U toho cvičení, tak tam něco i nevyjde, skočí hlas, nebo je to někdy i falešný, člověk hledá ty správný tóny. Tam bych měl být v nějaké zkušebně, aby sousedi neslyšeli, že je to někdy i špatně.
Takže o nějakém pronajatém sále neuvažuješ, tobě stačí jen to auto?
Samozřejmě nestačí. Já teď hledám nějaký bydlení, kde bych mohl mít piáno a konečně začít cvičit svůj hlasový potenciál, aby to bylo lepší a lepší. Takže potřebuju najít nějaký bydlení, aby to sousedi neslyšeli a já měl pokoj. Tak jedině asi domek. Asi tak, ale kdo ví, co se poštěstí. Třeba maringotka uprostřed pole nebo houseboat. (Po tomto sdělení následoval bouřlivý smích umělce, takže – kdo ví, zda ho jednou neuslyšíte zpívat vprostřed zeleného lánu. Určitě by to byl zajímavý zážitek.)
Když se vrátíme ještě zpět ke Katu Mydlářovi, tak to je reálná historická postava. Když jsi začal zkoušet muzikál, říkalo ti to něco? Znal si Kata Mydláře z historie?
Neznal, vůbec. Vůbec jsem nevěděl, o čem to je, jen že je to kat. Příjmení mi moc neříkalo, protože my jsme se to ve škole neučili. Ale pak jsem si něco přečetl. Jsou tam nějaké rozdíly v historickým měřítku, ten příběh je z poloviny úplně jiný. Ale je to podaný tak, aby se to líbilo lidem a pro show.
Takže ten ústřední příběh milostný není reálný?
Milostný příběh tam je, ale Dorotka byla jeho příbuzná, takže on ji miloval platonicky. Takže ta láska nebyla fyzická doslova. A skutečně ho přivedla k tomu, že se stal katem? Svým způsobem ano, bylo to tak, ale ten příběh je trošku jiný než v muzikálu.
A jak se ti ta postava hraje? Ona není vyloženě romantická, je taková tajemná a temná, a to docela nahrává tvému naturelu...
Tak, určitě se mi to hraje líp než kněz v Golemovi. Takže já mám tyhle postavy rád. A když je to trochu dramatický a je tam trochu exhibicionismu, jak hlasovýho, tak hereckýho, tak je to správný, a snažím se to lidem podat, aby to bylo hezký.
A máš možnost nějakým způsobem ovlivňovat i tu hudební stránku muzikálu? Ty disponuješ oproti kolegům speciálním hlasovým vybavením, ačkoli Dan Hůlka je také operní pěvec. Tak, jak to je?
No jasně, Dan je nižší hlas než já, takže píše se to spíše do té střední polohy. Samozřejmě, když to Michal napíše, tak já si to trochu změním a přidám si tam nějaký tóny, i vysoký. Michal někdy souhlasí, někdy nesouhlasí, tak já mu to předvedu, a on pak řekne: „Ano – takhle jsem to chtěl,“ což já jsem rád. Když mám ten vysoký hlas, tak i ty vejšky tam musím někde přidat, aby to bylo zajímavý.
Vy dva s Danem jste taková zvláštní kombinace, už se alternujete roky, a to není úplně běžná záležitost, že by se tenor alternoval s barytonem, že?
No, ano. My jsme už kamarádi deset let od Monte Crista, takže jsme se alternovali a alternujem´. Samozřejmě v tom smyslu, že já nikdy premiéru nehraju, protože on je slavnější. Ale vždycky je tam kompromis pro oba hlasy. A není to tím, že ty máš ten svůj přirozený hlas poměrně hluboko posazený? Taky, a když je potřeba, tak umím zazpívat i hlouběji a barvy máme skoro stejný s Danem.
Je to poměrně zvláštní, protože pro operu by to takto kombinovat asi nešlo, předpokládám?
Nešlo, určitě ne. Proto i ve Stavovském divadle hrál Hůlka Dona Giovanniho a já Dona Ottavia. V opeře je ten break úplně jiný. A ty role se pak určujou fakt podle hlasu.
On ten tvůj hlas je vůbec velmi specifický. Je velmi hluboký, takže spousta lidí, neznalých přesně hlasové kategorie, by tě spíše zařadila pod nálepku baryton než tenor.
To je dobře, baryton je taky dobrý. To je línej tenor.
Ty zítra hraješ speciální představení Barona Prášila, a to konkrétně stopadesáté, bude něčím zvláštní, bude se odlišovat?
Bude se odlišovat, že tam bude Křížková s berlí, takže asi jedině tímhle. A samozřejmě každý představení hraju na plno. No, já jsem měla spíše na mysli, zda bude obsahovat nějaké legrácky jako třeba derniéra? Určitě ne. Je tam pozvaná spousta novinářů, a navíc lidi si zaplatili lístky, takže to bude normální představení. A když je tam takovéhle osazenstvo, tak se budu snažit a budu mít v podvědomí, že to musím hrát ještě líp, než to hraju normálně. Pokud je mi známo, tak v hledišti by měla sedět dokonce porota Thálie, že?
Ano, ano. Takže se musím snažit dokonce dvakrát. Takže dvojnásob, tak doufám, že se jim to bude líbit, a posoudí potom, jak posoudí.
Když se podíváme na muzikály Kat Mydlář a Baron Prášil, která ta postava se ti hraje lépe? Postavy jsou naprosto odlišné.
Samozřejmě nejsem zádumčivý a vážný typ, což asi kat Mydlář byl, protože musel bejt tvrdej a musel to mít v hlavě srovnaný. Takže bližší je mi ten Baron Prášil, kterej je blázen, a my umělci jsme všichni blázni, takže tam si můžu dělat s tou rolí, ne že, co chci, ale můžu se tam odvázat. Takže to podporuje tvoji hravou stránku? No, třeba. Já jsem byl vždycky takový hravý chlapčisko.
Když naťukneme znova otázku Thálie, kde soupeří muzikál Baron Prášil s Ježíšem, co tipuješ, že porotu více osloví?
Tak, je tam třináct porotců, který chodí na daný představení, jdou na Kamila, na mne, a záleží na tom, jak to člověk podá, jak je porotce naladěn v daný den, co se mu líbí. Tam člověk opravdu neví a nejde to ovlivnit sms-kama a lidma. Právě proto si toho budu vážit, že je to daný odbornou porotou.
A necítíš se být trochu v nevýhodě, tím, že Ježíš už tady byl a je to taková životní role Kamila Střihavky?
Na Tháliích už bylo takových životních rolí a skončilo to, jak to skončilo, takže se necháme překvapit.
Teď bych se ráda ještě vrátila k tvým operním kořenům. Ty jsi operu vystudoval, ale aktuálně ji nikde nezpíváš, už ani v Ostravě?
Teď momentálně ne, už rok nezpívám a je mi to strašně líto, protože se v Ostravě vyměnilo osazenstvo. Odehrál jsem tam krásné role a jsem za to hrozně vděčný. Byl jsem tam hostem od roku 1999, kdy jsem absolvoval operou Xerxes svoje studium na vysoký škole. Zatím budu dělat operu asi jen koncertně a čekám na to piáno, až začnu cvičit.
No, ale to čekáni může být trochu záludné. Ono se říká, že operní pěvec, když vypadne z rytmu, byť jen na jednu sezónu, tak už nemá šanci se vrátit, nebojíš se toho?
To vůbec není pravda, protože třeba i José Cura a jiní pěvci, přišli o hlas, měli špatného pedagoga, špatnou techniku, psychiku. V šatně zazpíval céčko, přišel na jeviště, neměl nic. Svojí pílí a prací se do toho člověk dostane, a mnohdy i líp než dřív. Najde jiný možnosti.
Takže mi chceš tvrdit, že dennodenní dřina a pravidelný trénink nemá na kariéru operního pěvce vliv? Protože znám jednoho z našich největších operních talentů, který aktuálně získal místo sólisty ve Vídni, a tam je to skutečně o dennodenní usilovné práci.
Dobře jsi to řekla, je to o tom dření. Když člověk rok dva nezpívá a začne dřít, tak je to zase jiná dimenze. Najde nějaký nový možnosti, a ten hlas se mu otevře nebo zavře. Ta píle a chuť je důležitá.
To je docela odvážný postoj, protože znám zpěváka, který se i přes obrovský talent po svém výpadku už zpět nedostal, takže?
Záleží na psychice a osobnosti. No, psychika určitě taky hraje roli, ale podstatnější část je přece ta fyzická. Protože v opeře přece musíš denně trénovat, musíš trénovat i správné diafragmatické dýchání, atd?Já si myslím, že denně toho uzpívám docela dost, takže ono i tohle je trénink. Tím dost, tím myslíš muzikál? Ano, tím myslím muzikálové zpívání, já tam používám i prvky operní, i když ne tak jako v opeře.
Ještě se zeptám na poslední věc, než tě přestanu trápit, spousta tvých kolegů se kromě muzikálového zpívání věnuje i studiu pedagogickému, aby případně mohli i učit. Je to i tvůj směr? Jaké jsou tvé plány na pozdější dobu?
Zpívat co nejdéle a být hlasově fit. Až mi bude padesát, tak zpívat krásné role pro padesátníky. Vůbec nepomýšlím na pedagoga, protože jsem to jednou zkusil a málem jsem ty děti pozabíjel. Tohle není moje cesta. Když přijdu o hlas, tak budu muset najít něco novýho.
Říkáš - krásný role pro padesátníky, ale úměrně s věkem krásné hlavní role přece ubývají. Nemáš z toho trochu strach?
Strach má každý, ale myslím, že teďka žijeme v současnosti, a tak nepřemýšlím, co bude, až mi bude padesát let.
Poslechněte si svéráznou zdravici Barona Prášila aneb Mariána Vojtka čtenářům Musicalnetu
Děkujeme Mariánovi za čas a vyčerpávající odpovědi, které nám poskytl, a přejeme mu, aby tento rok svou Thálii získal. Za brilantní výkon v sobotním výročním představení Barona Prášila by si ji nepochybně zasloužil.
Komentáře k článku