Roman Šolc je na muzikálové scéně známým kostýmním výtvarníkem. Vytvořil kostýmy například pro Kleopatru, Tři mušketýry, Golema, Draculu, Monu Lisu, Angeliku, Ferdu Mravence, Sněhurku a sedm závodníků, IAGA, Fantoma opery, Ples upírů, ale i Popelku na ledě. Z nejbližších chystaných projektů lze zmínit muzikál Doktor Ox v Divadle Hybernia. Jak vznikají kostýmy pro muzikál, liší se jejich podoba třeba při vymýšlení oděvů pro ledovou show? Zákulisí této zajímavé profese se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Býval jste tanečníkem, promítá se tato profese také do práce kostýmního výtvarníka?
Hodně. Začalo to tím, že jsem byl v prvním angažmá v Divadle J. K.Tyla v Plzni v roli Escamilla v baletu Carmen a v brokátových kalhotech jsem se nemohl dobře pohybovat. Kostýmy pro balet měla tehdy na starosti výtvarnice, která dosud tvořila převážně pro filmové pohádky, kde se pohybová stránka nemusela tak řešit. Napadlo mě, že kdyby se kostým upravil, rázem by to fungovalo. Uvědomil jsem si, že bych chtěl v budoucnosti navrhovat kostýmy, aby se v nich mohl interpret cítit dobře.
A kdy jste se k navrhování poprvé dostal?
V Pražském komorním baletu Pavla Šmoka jsem se zmínil uměleckému šéfovi Liboru Vaculíkovi, že by mě vymýšlení kostýmů bavilo a dostal jsem příležitost vytvořit první návrhy. Pak mě oslovil i přímo Pavel Šmok a časem jsem se dostal i k práci pro projekt Marie Stuartovna v Národním divadle v Brně. Tak začala dlouholetá spolupráce s choreografem a režisérem Liborem Vaculíkem. Mezi prvními muzikály, na nichž jsem se podílel, byly Tři mušketýři. Tehdy jsem působil v Národním divadle v Praze. A protože bylo časově náročné věnovat se zároveň profesi tanečníka a produkci kostýmů, dal jsem z Národního divadla výpověď. Situace ve Třech mušketýrech byla o něco komplikovanější, neboť výroba probíhala na Slovensku. Bylo zapotřebí jezdit do Bánské Bystrice, Martina, či Bratislavy. Navíc se klobouky vyráběly v Plzni a paruky v Praze.
Muzikálový herec má tedy na sobě doplňky z různých koutů republiky. Proč se kostým vyrábí na více místech?
U rozsáhlé produkce je zapotřebí pro muzikál ušít dvě stě až tři sta padesát kostýmů. Protože muzikálová divadla nemají vlastní dílny, neboť produkují jeden, či dva muzikály za rok, najímají si výtvarníka, který buď zaštítí i výrobu, nebo si najmou někoho, kdo připraví návrhy a výrobu pouze dozoruje. Produkce osloví výrobce, s kterými spolupracuje, a to může být na různých místech. Když se věci na závěr sejdou, zbývá takové puzzle jenom poskládat. Občas se samozřejmě stane, že se na něco zapomene. Také termínově je proces složitý. Výroba kostýmů pro velký projekt zabere třeba i půl roku, u Fantoma opery to byl dokonce rok. Tam ale byla výhoda, že producent otevřel vlastní dílny a vyráběly se kostýmy na jednom místě. Jenom klobouky se šily v Brně.
Jak se liší práce výtvarníka pro různé žánry?
Vždy záleží na zadání od režiséra a producenta. Když je nastaven historický styl, tak nastuduji historické podklady, dobovou módu, obrazy, architekturu, knihy a litografie. Popřípadě zhlédnu dokument na dané téma. Následně vše zpracuji do vlastní stylizace. Balancuje se přitom mezi tím, jaký má režisér záměr a jak vnímám námět po výtvarné stránce. Zároveň musí návrh korespondovat se scénografií, či kulisami. Dolaďují se pak barvy, detaily a předměty, tak aby vše fungovalo na jevišti.
Je složité prodiskutovat různé názory?
Zvlášť, když není dopředu jasné, jak představení vizuálně nasměrovat. Připravuje se pět až šest skic kostýmů, následně vzniká i druhá, či třetí varianta. Hledá se kompromis. Je to hodně kreativní fáze projektu a je dobré, když producenti dávají volnou ruku se výtvarně vyjádřit. Na druhou stranu někdy má režisér naprosto jasnou představu. Například Jozef Bednárik věděl přesně, jak má představení vypadat. Mluvil hodně do návrhů, ale finální realizace už byla na výtvarníkovi.
Spolupracoval jste spíše s režiséry, kteří měli jasnou vizi?
Ať už jsem pracoval s Liborem Vaculíkem, Petrem Novotným, či Filipem Renčem, režisér vždy výrazně určoval charakter představení. Ostatně režisér je takovým „dirigentem“, který řídí všechny složky, od scénografie, výtvarníka kostýmů, přes herce, až po osvětlovače. Zadání pak je například, že herečka má na sobě bílý kostým, stojí uprostřed, zpívá určitou árii a je nasvětlena takovou a takovou barvou. Všechno se musí potkat v daný moment na jevišti. Pořád je tak velký prostor pro výtvarné ztvárnění. Budou šaty z brokátu, či saténu? Jaký budou mít výstřih? Budou na nich perly, kameny, či krajky? Výtvarník režisérovi pomáhá uskutečňovat jeho sen.
Máte v oblibě některé látky?
Opakuji se v materiálech, rád používám ty, které fungují a už je mám vyzkoušené. Například hedvábné, splývavé materiály. Zohledňuji přitom pro jaký typ představení se šijí. Na druhou stranu jak do opery, tak i do muzikálu se snažím vlastně stvořit baletní kostýmy. Vím, že herci ocení odlehčené materiály, taneční střihy, že mohou v šatech zvednout ruku, pohodlně se hýbat, kleknout si. Kostým by měl být komfortní i pro zpěváka, který v roli na jevišti jen stojí.
V některých dobových oděvech se dříve nedalo skoro pohybovat.
Jsou jisté principy, jak oděv uzpůsobit. Když připravujeme historickou hru, vycházím sice z historických střihů, ale materiál lze dnes nahradit, může být třeba mírně elastický. Běžný divák z hlediště změnu ani nepostřehne. Kostým je v duchu dobové módy, ale je ušit z moderních materiálů, které jsou pro herce pohodlné.
Nehlídají odborníci čistotu historického pojetí?
U muzikálu s tím problém není, ale u historických filmů je to jiné. Když jsem se podílel na filmu Hlídač č. 47, natočeného Filipem Renčem, na Karla Rodena musela být vytvořena uniforma nádražáka z určitého roku. Stejně tak četnické uniformy nebo církevní oděvy byly dané. Měl jsem k ruce odborného poradce Petra Pluhaře a vyhledávali jsme v historických pramenech, jak by měly přesně vypadat reálie, či určité fragmenty oděvů. Je třeba pohlídat všechny věci od manžetových knoflíků, přes řetízek u hodinek, až po dobový střih saka. Přece jen se objevují v detailech kamery.
Jak moc se muzikály inspirují filmovým zpracováním, například Angelika?
Vycházelo se z dobové siluety. Monika Absolonová si například přála zvýrazněné linky kolem očí. Jinak inspirací byl jak film, tak román. Když vzniká takové představení, přihlíží se i k tomu, aby kostým vydržel deset let. Tři mušketýři se například hrají od roku 2004. Kostým se udržuje, opravuje, ale volba materiálů a zpracování jsou důležité. Zacházení v divadle není jako normální nošení. Už na začátku se musí zohlednit, aby materiály byly trvanlivé.
Jaké kostymérské výzvy vám připravila Popelka na ledě?
Navrhování bylo hodně podobné baletu, ale jen od pasu nahoru. Od pasu dolů jde o úplně jiný přístup, protože krasobruslaři potřebují odlišné délky sukní, aby se jim nezamotaly do bruslí, ale i střihy, aby se při jízdě rozvlnily. Na rychlé převleky jsou také zapotřebí přetahy přes brusle, či vnitřní zipy. Kostýmy musely navíc působit na velkou dálku a zaujmout dětského diváka. Proto byly hodně barevné, předimenzované, rozměrově prostorné.
Jaký je váš nejoblíbenější muzikál, pro který jste navrhoval?
Velmi rád mám muzikál Ples upírů, všechny ty mrtvoly a zombie. Pro výtvarníka velmi vděčná a kreativní práce, mohl jsem se vyřádit i v maskách, v detailech. Sám jsem si také dělal na kostýmech patinu. Všechny taková práce baví. I maskéry, kteří mohou vytvářet velké masky, spojit je pak s kostýmem a parukami.
Jak by se mohl dále rozvíjet moderní muzikál?
Byl bych rád, kdyby se posunul někam dál. Nejsou jen historické muzikály, je hodně i těch současných, jako jsou Čarodějky z Eastwicku, či Zrození jara. Mohla by se převést na muzikál třeba Věc Makropolus, takové výborné téma, děj by se mohl odehrávat v prostředí plastické chirurgie a v archivu, kde by hlavní postava žila. Vypravěči by mohli psát na psacích strojích, šuplíky by se vytahovaly a cvakaly. Zajímavé by mohlo být i muzikálové zpracování filmu Smrt jí sluší. I Marlene Dietrich nebo Coco Chanel by mohly být dobrým námětem. U Coco Chanel by mohl být muzikál jedna velká přehlídka a zazpívat by si mohlo i sako.
Nechtěl jste někdy malovat obrazy jako takové?
Myslím, že se k tomu v budoucnosti propracuji, ale momentálně na malování nemám čas. Mám velmi rád impresionisty. Je nádherné vnímat ty barvy.
Máte kostymérský sen?
Rád bych si navrhnul kostýmy pro Korzára nebo Rusalku, ale zajímala by mě i fantasy, jako byla Hra o trůny. Chtěl bych vymýšlet kostýmy i pro filmovou pohádku. Kytice byla výtvarně přenádherná. Třeba u něčeho takového, co bude nadčasové i za hodně let, bych si přál být.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně inspirace do dalších projektů.
Komentáře k článku