Divadlo Kalich představilo 11. dubna 2018 novinářům chystaný muzikál Vlasy. Ztvárnit takovou legendu mezi muzikály si jistě vyžádalo určitou odvahu, a z prvních dojmů z tiskovky se zdá, že se máme přinejmenším na co těšit. Premiéra je naplánována na 18. ledna 2019, diváci však budou mít možnost vidět tento titul již ve dvou předpremiérách 8. a 9. září 2018. Předprodej na tyto předpremiéry a na představení, která se budou konat v lednu až březnu 2019, byl již zahájen. Produkce muzikálu na tiskovce představila i obsazení, které vzešlo z náročných konkurzů. Pro účinkující je ztvárnění rolí v muzikálu velkou výzvou a ctí. Pojďte se nyní s námi podívat, jak tři členového tvůrčího týmu - Jiří Josek, Šimon Caban a Petra Parvoničová - odpověděli na několik otázek k muzikálu.
Jiří Josek, překlad a přebásnění
Jak vy osobně jste objevoval muzikál Vlasy?
První informaci o Hair jsem našel v roce 1968 v časopise Playboy, kde kromě fotek cudně zastíněných nahých mladých lidí z představení byl i důkladný článek o inscenaci a celém fenoménu hippies a protestu proti právě probíhající válce ve Vietnamu. Pak jsem se už pídil po písničkách a zcela jsem jim propadl. V 69. roce jsem stál v Londýně před divadlem, kde se Hair hrály. Na lístek jsem neměl, ale chtěl jsem se přidat k lidem, kteří se vraceli na druhou půlku po cigaretě před divadlem. S ostychem přiznávám, že jsem k tomu nenašel odvahu, i když jsem si nějak vsugeroval, že jsem tam byl. Pravda je, že v 60. letech při mé první návštěvě na Západě mi mnohdy sen splýval se skutečností. Sen se mi ale splnil, když mě oslovila agentura Aura-pont skoro o třicet let později s nabídkou překladu. Údajně se konkurzu na překlad účastnilo víc lidí. Byl jsem v té době pracovně v USA, překlad jsem poslal do Prahy. Zakázku jsem získal, ale po návratu měli režiséři tehdejší inscenace v Pyramidě na pražském Výstavišti Radek Balaš a Karel David řadu námitek k textům písní a musel jsem na tom ještě hodně zapracovat, než to vzali.
Co je největší úskalí překladu tohoto muzikálu?
Muzikál Hair je autorské divadlo, ve kterém mladí lidi jdou před publikum za sebe, a tématem je skutečnost, která se v USA v danou chvíli děje, a jejich reakce na ni. Když se Hair dělaly v Pyramidě v roce 1996, překlad na to musel nějak reagovat. Po dohodě s pány režiséry jsem text mírně aktualizoval, dodal i některé české reálie, musel jsem značně ubrat z nadšeneckého mládežnického kolektivismu některých písniček, které originál obsahoval, ale nešťastně tak evokoval dobu u nás nedávno překonanou, a posílil jsem naopak planetární a kosmologické aspekty ve hře. Američtí agenti velice dbají o to, aby byl překlad věrný originálu, často žádají zpětný překlad. Naštěstí při přípravě inscenace byl v Praze autor James Rado, který mě ochotně dovolil, abych mu celý český text přeložil ústně v hale hotelu, kde bydlel, a nechal si vysvětlit, proč byly některé posuny oproti originálu nutné.
Co může tento muzikál sdělit a předat dnešním vrstevníkům jeho hrdinů?
Od premiéry uplynulo 50 let. Je jiná doba. Přišlo AIDS, mladí v mnoha směrech shlížejí na své technologicky nevyspělé rodiče s jistou dávkou shovívavosti. Řada z nich dokáže závratně zbohatnout. Přesto mladí lidi dnes nejsou zas tak odlišní od mých vrstevníků v té době. Žijou v partách, chtějí mít co nejvíc zážitků a začínají se aktivně starat o to, co se kolem nich děje. Myslím, že jsou výrazně zodpovědnější, než jsme byli my. Ale základní témata, která hra obsahuje, jsou živá dodnes: vztah rodičů a dětí a především neustálá přítomnost válek a zabíjení ve světě. Byl bych velice vděčen, kdyby se ovšem kromě těchto témat neztratilo i to, co mě na hře baví nejvíc: pocit radosti, odvazu, rebelantství a hlavně všeobjímající láska.
Muzikál Vlasy je ikonické dílo světového muzikálového žánru. Svazuje vám toto vědomí při práci ruce?
Ne, už jen tím, že jsem tancoval pod taktovkou fenomenální Twyly Tharp, choreografky, která spolupracovala s Formanem nejen na Hair, ale i na Amadeovi, kde jsme měli jako členové Baletní jednotky Křeč tu čest tančit ve finální scéně Dona Giovanniho. A pak jakkoli je muzikál Hair padesát let starý, platí jeho apel dodnes a já, spolu s protagonisty i diváky, žiju v přítomnosti a má to tedy smysl.
Jak jste tento muzikál objevoval vy osobně?
V komunistické Praze jsem chodil ve zvonáčích na Letnou na ilegální burzu směňovat LP, nosil jsem dlouhé vlasy, které mi chtěli policajti ostříhat, a toužil jsem po modré knížce. A v takové situaci jsem najednou někde, ve špatné kvalitě VHS, viděl Formanův film a tam slyšel tu úžasnou hudbu!
Patříte ke generaci, která své dopívání a sebeuvědomování si prožívala o dekádu později než hrdinové tohoto muzikálu. Měli jste, myslíte, s nimi něco společného?
Tehdy k nám věci docházely se zpožděním, takže by se dalo říct – všechno. Akorát nás učili, že Američani bojují proti Vietnamcům, a nás nutili komunisti bojovat na vojně proti imperialistům. Jenže nám právě ti „imperialisté“ byli sympatičtí a chtěli jsme bojovat proti komunistům. Teprve později nám došlo, že to byl společný boj, protože Američani tam bojovali proti komunismu taky. To ty hrůzy války ovšem neomlouvá. A nás také neomlouvá, že teď žijeme v době, kdy je už zase jasné, že boj s komunismem v nás ještě není dobojován. Ale naše představení nebude ani zdaleka tak „politické“, jak to tu popisuji. Nicméně pocit, že „se to nemůže opakovat“ je sakra ošidný.
A co společného s hrdiny muzikálu Vlasy, s jejich starostmi i radostmi může mít současná mladá generace?
Každý si chce logicky užít, a nač bojovat za svobodu jinde, když si ji můžu užívat tady – slovy jednoho z hrdinů muzikálu. V dnešním globálním světě je všechno to, co bylo dřív daleko a nás se netýkalo, doslova za humny. Jsme toho součástí. Naše společnost na to není zvyklá, nemáme tenhle pocit v povědomí. A proto stále říkáme „oni“, „tam“, a přitom jsme to my, tady. My padesátníci také máme tendenci říkat mladým, že dělají binec. Ale není to naopak? Neudělali jsme jim tu binec my a oni ho budou muset po nás uklízet? Rebelie mládí je zdravá, a jakkoli jsou hrdinové Hair v dnešní pragmatické době odsouzeníhodní i mezi mnohými cílevědomými mladými za svůj – pro mnohé – parazitující způsob života, byli to především oni, kdo „vymysleli“ ekologii, vegetariánství, prostý život nenáročný na hmotné statky a vůbec hodnoty, které jsou dnes in. A drogy? Komu nepřijde život samotný dost adrenalinový, stejně si k nim cestu najde a není mu pomoci. Vydělávají na tom jen represivní složky a narkomafie. Já bych to zlegalizoval a vzal vítr z plachet zakázanému ovoci.
Proč jste zvolil podtitul květiNOVÉ děti? Předznamenává váš přístup k inscenování této legendy?
Bezpochyby ano: každá generace přichází s něčím novým a změny jsou čím dál tím rychlejší. Nechtěli jsme, aby diváci sledovali nějaké retro zoo, kde pobíhají vlasatci s džínovými vestami na chlupatých prsou. Vždyť dneska se holí i muži! Tak o čem to chcete hrát? O boji mladých proti establishmentu? Spousta nadšených mladých volí Zemana, Putina nebo Trumpa… Ale na jednom se shodnem – Make love, not war.
O místa v hereckém obsazení nových pražských Vlasů byl na konkurzech obrovský zájem, zúčastnily se ho tři stovky herců a tanečníků. Jak byste vybraný herecký tým charakterizoval?
Byl jsem nadšen z obrovského zájmu a vybíralo se nám těžce (odmítnutí bolí obě strany), ale pochopitelně i skvěle, protože bylo opravdu z čeho! I když jsem původně uvažoval, že vezmu celé to skvělé obsazení ze své poslední realizace v Divadle Kalich, tedy ze Srdcového krále, tak jsem na konkurzu viděl tolik nových mladých skvělých talentů, že vzhledem k tomu, že Hair musí fungovat především jako „mladá parta“, rozhodl jsem se i pro ně a myslím, že je jim muzikál ušitý přímo na tělo. Ale řada „starých dobrých brachů“ z mé dřívější spolupráce tu k mé radosti zůstala.
Petra Parvoničová, choreografie
Vlasy jsou ikonické dílo světového muzikálového repertoáru. Svazuje vám to při práci na nich ruce?
Pokud byly a jsou ikonické, je třeba se snažit, aby i nadále ikonickými zůstaly. Myslím, že Šimon Caban je režisérem, který umí vytvořit díla, na něž divák nezapomíná. Jsem ráda, že mohu opět s ním na tomto muzikálu spolupracovat.
Jak jste si tento muzikál objevovala vy osobně?
Téma Vlasů, hippies, květinových dětí se mi v minulosti objevovalo jako inspirace pro mnoho kulturních akcí, plesy, opening show a podobně. Nejvíc mě těší, že je to téma pro mladé lidi stále aktuální, rebelské a lákavé.
O konkurz do muzikálu Hair byl ohromný zájem. Jak byste charakterizovala vybraný tým herců a tanečníků?
Konkurz byl masakr! Strašný nával uchazečů, kteří byli skvělí a silní, ale snad bych jen příště preferovala jako místo konkurzu louku než naše skromné prostory divadla. Cast, který byl vybrán, je zajímavý, nadějný a pevně věřím, že se během zkoušení vytvoří i vnitřní pouto mezi námi všemi, jelikož jinak těžko porozumíme květinovým dětem.
Jaká bude po taneční stránce nová inscenace Vlasů?
Divák samozřejmě nemůže očekávat stepařskou show, cylindry, flitry a kouzla. Jde na nové pojetí Vlasů, kde si máme připomenout, co znamenají slova svobodomyslnost, přátelství a oddanost. Styly nemůžu určit, budu pracovat s příběhem a vnitřním vyjádřením herců tak, aby diváci šli domů a mrazilo je. To pro nás pro všechny bude největší úspěch.
Berger | Přemysl Pálek / Roman Tomeš |
Claude | Jan Fanta / Richard Pekárek |
Sheila | Charlotte Doubravová / Petra Vraspírová |
Woof | Štěpán Komárek / Milan Peroutka |
Jeanie | Simona Tlustá / Michaela Tomešová |
Hud | Lukáš Adam / Jan Tenkrát |
Steve | Filip Hořejš / Viktor Novák |
Vícerole | Kateřina Bohatová / Marie Křížová / Kateřina Steinerová |
Vícerole | Petr Novotný / Michal Pleskot |
Suzan | Tereza Machová |
Tanečnice | Kristina Boniface, Martina Ctiborová, Katrin Cvinerová, Martina Fantová, Kateřina Górnioková, Kateřina Steinerová, Ivona Szantová, Veronika Šlapanská |
Tanečníci | Jakub Dvořák, Radek Fišer, Filip Jankovič, Ondřej Martiš, Jiří Minařík, Lukáš Prokop, Jakub Sedláček |
Hudba | Galt MacDermot |
Scénář a texty písní | James Rado, Gerome Ragni |
Překlad a přebásnění | Jiří Josek |
Producent, majitel Divadla Kalich | Michal Kocourek |
Režie, scéna | Šimon Caban |
Choreografie | Petra Parvoničová |
Pěvecké a hudební nastudování | Lubomír Dolný |
Kostýmy | Zuzana Straková |
Komentáře k článku