Divadlo Hybernia již 10 let uvádí na své scéně (nejen) muzikály. K desátému výročí divadla, které svůj provoz zahájilo muzikálem Golem, připravila produkce divadla svůj první muzikál. Od listopadu se zde hraje muzikál Mefisto, příběh o mládí, moci, penězích a dalších svodech, ale i o nelehké cestě zpět k lásce. Čekáte díky propagačním plakátům, že příběh bude o dvou mladých lidech, kteří budou nuceni bojovat se samotným ďáblem? Inu, předpoklad je to správný... Ale zároveň byste se v něm spletli. Přečtěte si článek z dnešní generálky a dozvíte se víc...
Režijně tým muzikálu Mefisto vedl Zdeněk Zelenka (ze začátku režíroval Filip Renč, kterého Zelenka vystřídal), který stojí i za námětem a scénářem (spolu s autorem textů písní Borisem Pralovským a hudebním skladatelem Danielem Bartákem). Hudba Daniela Bartáka je místy dramaticky rytmická, občas s hororovými prvky, jindy melodicky tesknivá, s filmovým nádechem. Dobře podtrhuje a doplňuje atmosféru a emoce na scéně. Občas jsou zde některé písně podobné těm z Barona Prášila (např. Divný sen, Kulhavý Bůh), ale to se většinou stane každému skladateli s více muzikály.
Scéna Daniela Dvořáka určuje konkrétní prostor pro děj. Největší části kulis po obvodech jeviště patří především třem místům spojeným s Bankéřovým palácem, kde Faust žije - s jeho pokojem/badatelnou, s tanečním sálem a s prostranstvím před palácem. V první polovině jsou kulisy jednou použity k doplnění „děsivého“ efektu v momentu, kdy si Mefisto pohrává s Faustem. Části kulis začnou vlát a vytváří tak „rozpohybovanou scénu“. Škoda, že tento efekt nebyl využit vícekrát.
Energické choreografie využívající co nejvíce členů company vytvořila Leona Qaša Kvasnicová. Občas zapojila i představitele sólových rolí (Faust, Markétka, Soudce). Též je autorkou odlišných choreografií dvou čistě tanečních postav (viz níže). Kostýmy Jana Růžicky stály několik miliónů a jejich provedení přibližuje renesanční styl odívání, všimněte si např. punčoch, které mají dámy pod šaty. Jen pár kostýmů jaksi nezapadá do celkového konceptu odívání - kostýmy katů/strážců s lesklými suknicemi nebo do černobílého přilnavého obleku oděná postava (jedna scéna v první polovině). Jan Růžička zmíni, že na kostýmech pracoval každý den po dobu čtyřiceti týdnů. V muzikálu se nakonec objevilo přes dvě stě kostýmů.
Příběh se točí hlavně kolem trojice Fausta, Mefista a Markétky, avšak nikoliv klasickým způsobem. I když Mefisto plánovaně Fausta svádí na scestí a Markétka Fausta přivádí k něžným citům, mezitím vším se skrývá geniální inscenační nápad. Děj začíná v době, kdy je Faust již zasloužilým profesorem, který se právě chystá oslavit osmdesát let se svými studenty. V životě nepoznal žádnou větší lásku, neboť se zaslíbil vědám. Den po oslavě má však být jeho posledním, neboť mu tajmné hlasy sdělují, že nadešel jeho poslední den a blíží se hodina jeho smrti.
Jeho blížící se skon ovšem přivede do sporu Hospodina a Lucifera o jeho duši. Hospodin totiž chce Fausta přivést do nebe, neboť se celý život věnoval vědě a pomáhal druhým. Ovšem Lucifer tvrdí, že Fausta dokáže i přes jeho zásady a počestnost svést na scestí díky určitým výhodám a slibu mnoha dalších let na světě. Lidé si prý nezaslouží Hospodinovu přízeň, neboť rychle zapomínají na jeho dobrotu. Vsadí se tedy spolu o Faustovu duši - stane se tedy představitelem celého lidského pokolení. Peklo si pak jako Faustova pokušitele zvolí Mefista.
A tím se dostáváme k jádru geniálního nápadu. Mefisto se Faustovi záhy zjeví a samozřejmě mu na zkoušku nabídne mladé tělo se všemi výhodami s tím spojené (prozatím bez podpisu smlouvy). Místo toho, aby inscenátoři jednoho herce obsadili do role Mefista a jiného představitele do role Fausta nejdřív „postaršili“, aby ho posléze mohli „omladit“ (případně Fausta hráli dva herci), zachovali se jinak. Mefisto je obsazený mladšími alternanty. Při rituálu proměny starého v mladého Fausta na sebe Mefisto vezme podobu starého Fausta a Faustovi propůjčí svou mladou podobu.
Tah, který naprosto osvěžil celý koncept! Během představení tak uvidíte mnoho hereckých poloh obou představitelů.
V úterý, 1. listopadu, postavu starého Fausta a Mefista ztvárnil Josef Vojtek a postavu mladého Fausta a Mefista představoval Petr Ryšavý. Oba spolu skvěle spolupracovali a souzněli, každý přinesl do charakterů něco ze své osobní energie a elánu. Dokázali s lehkostí přecházet do rozličných poloh a pocitů dvou postav, i udržet u každé z nich rozdílnost.
Josef Vojtek je v dvojroli zkrátka dokonalý – herecky vyzrálý a uvážlivý. Lehce přeskakoval z jedné emoce ke druhé, z postavy do postavy a zpět. Jeho starý Faust byl místy moudrý, jindy tvrdohlavý a vzpurný, někdy bolestně bezbranný nebo okouzleně zamilovaný. Když se ve Faustově starém těle ocital Mefisto, byl z něj najednou energický a skotačivý „stařík“, který ovšem působil výhružně a nebezpečně. Samostatnou kapitolu tvoří scény, kdy Mefista v „převleku Fausta“ oslovují ostatní postavy v domnění, že oslovují opravdového profesora. To se pak „převlečený“ Mefisto tváří úslužně a za zády postav dělá opičky nebo se tváří znuděně z celého lidského pokolení.
Josef Vojtek k hereckému projevu skvěle využívá mimiku, nejvíce však oči. Dokáže s nimi ďábelsky spalovat stejně jako jimi vzpurně střílet blesky nebo ustrašeně komíhat. Svou plamennou energii přenáší i do gest a pohybu na scéně. S pěveckou stránkou projevu též neměl problém a veškerá jeho akce zkrátka byla promyšlená a přitom působila přirozeně. Po shlédnutí představení jsem si uvědomila, že bych ho opravdu ráda viděla v roli Jekylla-Hyda, věřím totiž, že by tuto hlavně herecky nelehkou roli dobře zvládl.
Petr Ryšavý byl též perfektním Mefisto-Faustem. Mefistem podmanivým, až ledově klidným a naoko přátelským. Jako předoucí či prskající kočka manipulovat Fausta přimět váhat a měnit svá rozhodnutí. S velkou dávkou ukryté nadřazenosti a už méně skrytého sebevědomí, které dával najevo i držením těla. Oproti Vojtkovi měl více prostoru pro komické a „zamilované“ pasáže v roli Fausta a více pěveckých sól. Pěvecky byl sebejistý, herecky taktéž, ať už objímajíc Markétku, nebo schovávající se překotně do skříně před svým vlastním sluhou, protože by ho kvůli jinému tělu nepoznal.
Je dobře, že Petr Ryšavý dostává více příležitostí předvést, co v něm je. Vidět jsme ho mohli i v jiných muzikálech, většinou však v menších rolích, kde se nemohl tolik projevit. U muzikálu Mefisto jeho obsazení do hlavní role nemůže nikdo litovat. Skvěle ve svém výkonu vykontrastoval vychytralost, pýchu a zlobu jako ďábelský Mefisto a zmatenost, komickou roztěkanost, zamilovanost a bezmocnost jako profesor Jindřich Faust bojující i sám se sebou.
Do trojice hlavních postav patří Markétka. Jak to často v českých muzikálech u ženských rolí bývá (pokud to nejsou hlavní postavy), jsou bohužel spíše pasivní – a tak některé jejich představitelky sklouzávají do „šablonového“ herectví. Tohle ale není případ Ivany Korolové. Dobře vykreslila charakter a dala mu více odstínů. Její Markétka nepůsobila naivně a nemotorně. Čišela z ní velká osobnostní síla a herečka dokázala postavu dobře vybalancovat. Škoda, že nemá v muzikálu prostor (až na závěrečné gesto) aktivně jednat.
V muzikálu se pak vyskytují další dvě významnější postavy. Bankéř v podání Jaroslava Dulavy a jeho manželka ztvárněná Ivou Marešovou. Oba nemají v ději žádný charakterový posun, stejně jako Markétka jsou spíše záchytnými body pro konání Fausta a Mefista. Bankéř je po úspěchu a penězích lačnící muž, jemuž obchody nevzkvétají, a tak se utápí v alkoholu. Hrát po celou dobu příběhu více či méně opilého muže už není tak lehká práce, jak by tomu bylo u pětiminutové humorné vsuvky. Ale Jaroslav Dulava vše dokázal vyvážit, ať už se jednalo o vtípky, řeč těla, nebo intonaci a výslovnost textu v alkoholovém opojení.
Iva Marešová coby Laurécie Bosetti je manželkou bankéře, žijící v krásném paláci, plném přepychu. S charakterem nespokojené manželky, co sekýruje neschopného, věčně opilého manžela, a hledá povyražení jinde (v tomto případě u mladého Fausta), předvedla na jevišti občas rozzlobený uragán, jindy náruživé svádění uhrančivými výrazy a temperamentem. Ovšem oproti postavám Lucrezie v muzikálu Lucrezia Borgia a postavy královny Antoinetty v muzikálu Antoinetta - Královna Francie si v představení bohužel téměř nezazpívá.
Mimo klasické ztvárnění postav se ocitají Lucifer a Hospodin. Obě jsou to role veskrze taneční, výrazové a němé, nadabované Viktorem Preissem (Hospodin) a Danielem Bartákem (Lucifer). Autoři se tak inspirovali mnoha dalšími tanečními postavami českých muzikálů (např. Krvinky z Draculy, Zlodobráci z Krysře, Zlo Monteků a Capuletů z Romea a Julie) a navíc je obdařili hlasem. Oba plní funkci vypravěčů příběhu, průvodců dějem (často zbytečně) a sám Ďábel je bohužel tím, kdo spor o Faustovu duši nakonec vyřeší.
Jejich představitelům se nedá vytknout nic – mé laické taneční oko zhodnotilo jejich pohybové kreace jako výborné. Tanečník (v tento den Alexej Kolva), ztvárňující vládce pekel, si nejspíš vždy odnese více divácké přízně, neboť si jako Ďábel může a musí dovolit vděčnější živelnost mimického projevu, démoničnost a určitou nespoutanost pohybů (včetně občasné akrobacie), kdežto představitelé Hospodina (na této generálce Jiří Minařík) musí působit jako rozpohybovaná socha vznešenosti.
Tomáš Trapl je neodmyslitelně spjatý s muzikálovou scénou jako velmi schopný člen v jakémkoliv hereckém týmu (viz Quasimodo, trojrole v Draculovi, kardinál Richelieu, atd.), který je schopen zahrát i ty nejnáročnější role. Zde se ale musí spokojit s karikaturou postavy kariéristického, přihlouplého a podlézavého policejního šéfa, využívající stejné hlasové projevy jako u postavy Mordechaje u muzikálu Golem, a zpívat rytmicky podobnou píseň jako jeho postava v muzikálu Baron Prášil, což je škoda. Tomáš Trapl již několikrát publikum přesvědčil, že umí.
Další postavy už jsou doplněním koloritu prostředí. Ať už se jedná o bodrou a osamocenou Hospodskou (Renata Podlipská), komedianta/kočovníka a otce Markétky (Jiří Zonyga), chamtivého a prospěchářského šéfa policie Dragonettiho (Tomáš Trapl) nebo studenty starého Fausta (Lukáš Randák, Marco Salvadori a Andrea Holá), Faustova sluhu Zeppa (Rudolf Kubík). Žádná z postav (kromě menšího vkladu policisty) vlastně nemá pro děj žádnou funkci, jen doplňují dění na scéně.
Nemohu se ubránit dojmu, že koncept a myšlenka muzikálu jsou nedotažené či ne příliš přesvědčivé. Uvedu několik příkladů s menším či větším vyzrazením částí děje a konce:
Pokud měl být muzikál o „všechny problémy překonávající lásce“, proč Markétka poté, co Faust změní své chování vůči ní a začne být hrubý, odejde s kočovníky z města – i když mu z ruky vyčetla ďáblovu lest – a tedy ví, že není sám sebou? Vrací se za ním až na popud nedočkavého Mefista, který potřebuje, aby byl Faust šťastný a jeho duše tak konečně propadla peklu.
Jestli měl být příběh hlavně o boji dobra se zlem, proč nakonec Ďábel vychází z příběhu poctivěji než Hospodin, když potrestá křivě jednajícího Mefista, přičemž zcela dobrovolně spálí i Faustův úpis (který byl ale získán poctivě) a Hospodin se snižuje k sarkastickým posměškům? Proč vůbec hlavní spor mezi Mefistem a Faustem o jeho duši nakonec vyřeší princip deus ex machina - tedy podlý trik Mefista při získávání dalších duší, který ale neovlivňuje smlouvu s Faustem a smlouva s ním by tedy měla být nadále platná? Neměl by o své duši a osudu jako dramatická postava svým jednáním rozhodnout spíše Faust, případně mít větší slovo Markétka?
Nebylo by pro diváka mnohem zajímavější rozuzlení, při kterém by sám Faust musel najít cestu, jak uniknout zkáze své duše? V tomto případě závěr muzikálu vyznívá tak, že ať Faust udělá cokoli, smlouva bude stejně zrušena kvůli Mefistovi.
Zbytečně se v muzikálu vyskytují určité humorné prvky, které se zdají být spíše fraškou. Výše zmíněné vtipné situace plynoucí ze záměny těl Fausta a Mefista, nebo opilecké řeči Bankéře dávají smysl a mohou pobavit. Proč je ale například scéna útěku Fausta před policejním inspektorem Dragonettim a jeho muži pojata jako groteska, kdy účinkující „běží“ na místě po rozjeté točně a k tomu hraje cirkusová hudba? Nebylo by lepší a pro diváka napínavější, kdyby útěk a následné zatknutí Fausta probíhalo zcela obyčejně, s případnými prvky bitky?
Uměle vypadá i následující scéna v cele, kdy se Dragonetti snaží z Fausta vynutit přiznání. Sama o sobě má scéna funkci, ale proč se při ní musí objevit company ve vězeňských mundůrech, tančit a sborově Faustovi zpívat „dej si říct“?
Když Mefisto převlečený za starého Fausta policistovi lživě vysvětluje, že mladý Faust je jeho syn, během jeho řeči ve vysunutém propadle probíhá pantomina, kde divák vidí dva členové company doslova předvádět děj z Mefistových slov, zcela zbytečně.
Celkově je Mefisto muzikálem, který je obsazen velmi dobrými interprety, obsahuje slušnou výpravu, má pěknou hudbu (na první poslech si však nejspíš neodnesete žádnou melodii). Tahouny každého představení budou vždy bezesporu dva hlavní mužští představitelé, kteří budou těžit jednak ze svých schopností, jednak z velmi dobrého inscenačního nápadu s „výměnou“ těl. Škoda, že není dotaženo jednání některých postav (Ďábel, Markétka), nebo absentují jakékoli ovlivňování děje (Hospodská, Alberto de Carlo - otec Markétky), či motivace chybí, případně jsou protichůdné (studenti profesora).
Po této generálce byli přítomní novináři pozváni na setkání herců, tvůrců a produkce, kde byli přítomní krátce seznámeni s vývojem muzikálu a jeho hodnocením jednotlivými tvůrci. Zde také poprvé zaznělo, že obsazení muzikálu bylo rozšířeno. Původně se měl s Josefem Vojtkem alternovat Jan Ježek, který kvůli časovým možnostem nakonec během zkoušek odešel. Role starého Fausta a Mefista tak byla nabídnuta Jiřímu Zonygovi, který nabídku přijal, a tuto novou roli nastudoval za pouhých sedm dní.
Pro čtenáře našeho serveru přinášíme exkluzivní megamix písní z nového muzikálu Mefisto.
Exkluzivní megamix z muzikálu Mefisto pro náš server
Mefisto | Josef Vojtek / Jiří Zonyga |
Markéta | Ivana Korolová / Karolina Gudasová |
Mladý Faust | Petr Ryšavý / Jan Kříž |
Mario Bosetti | Jaromír Dulava / Michal Novotný |
Laurécie Bosetti | Iva Marešová / Dita Hořínková |
Dragonetti | Tomáš Trapl / Rudolf Kubík |
Giulieta | Renata Podlipská / Hana Křížková |
Alberto Di Carlo | Jiří Zonyga / Martin Pošta |
Zeppa | Rudolf Kubík / Miroslav Babuský |
Sofronie | Andrea Holá / Jitka Jirsová |
Spinelocio | Lukáš Randák / Ladislav Korbel |
Fabio | Marco Salvadori / Štěpán Klouček |
Hospodin | Jiří Minařík / Karel Jinda |
Lucifer | Alexej Kolva / Michal Máša |
Komentáře k článku