Láska – nejsilnější emoce, která provází a trápí lidstvo již od věků. Emoce, která má však dvě strany mince. Vyvolává blažené zachvění i mrazivý dotek hrůzy. Dokáže být laskavá, něžná, štědrá a nesobecká. Na druhé straně pak svou temnou a nebezpečnou touhou může strhnout až do propasti dna lidské duše, ničit vše okolo s jedinou vizí získat toho, kdo silný cit probudil. Často se dokonce může změnit až v posedlost či nenávist, aniž by to člověk sám zpozoroval. A přesně o těchto dvou tvářích lásky a tenkém balancování na hranici mezi láskou a nenávistí pojednává nový muzikál Quasimodo …kdysi se pro lásku umíralo.
Magické datum 11. 11. 2011 přineslo dlouho očekávanou premiéru nového muzikálu Quasimodo v prostorách divadla Hybernia. Muzikálové dílo se s menšími odchylkami odrazilo od slavného románu francouzského spisovatele Victora Huga - Chrám Matky Boží v Paříži. Výběr tohoto tématu byl jistě velmi chytrým počinem, neboť tento silný milostný příběh by se jistě bez ostychu mohl zařadit po bok dílům jako je Romeo a Julie nebo Tristan a Isolda. Navíc v dnešním šedém a uspěchaném světě si většinou přichází divák do divadla odpočinout a snad se i trochu zasnít.
Příběh Quasimoda, Esmeraldy a zákeřného kněze Frolla je sice notoricky znám, nicméně pokud by snad někdo váhal, 
přinášíme stručné shrnutí děje.
Příběh začíná tvůrčí krizí samotného spisovatele Victora Huga (tato postava je do muzikálu oproti originálu v knize přidána a supluje postavu básníka Gringoira), který se připlete do cesty cikánské tlupě francouzského podsvětí neboli Dvora divů, a ta se rozhodne básníka pro své obveselení zabít. To se však nelíbí krásné Esmeraldě, která je vlastně příčinou mladíkových nesnází, a aby Victora zachránila, svolí ke sňatku s ním. Victor se tak do krásné cikánky okamžitě zamiluje.
Není však zdaleka sám. Z chrámu Notre Dame sleduje mladou ženu též kněz Claudius Frollo, ve kterém dívka nechtěně probouzí hříšnou a zakázanou touhu. Dostává tak duchovního na scestí a na cestu do nenávratna, protože po cikánce touží natolik, že je ochoten opustit svou víru i postavení. V chrámu se dostáváme ke třetí postavě našeho příběhu, a sice zmrzačenému hrbáči Quasimodovi, kterému je právě výše zmiňovaný kněz Frollo jakýmsi adoptivním otcem. Frollo tedy posílá hrbáče, aby mu Esmeraldu přivedl. Hrbáč je však lapen a odsouzen na pranýř. Esmeraldu trpící Quasimodo na pranýři dojme a podává odsouzenci jako jediná vodu, a tímto laskavým gestem vzbudí obrovskou lásku i v srdci Quasimoda.
Na scénu však přichází ještě čtvrtý muž – důstojník Phoebus, do kterého se Esmeralda hluboce zamiluje, a jelikož ani Phoebus není k jejím půvabům lhostejný, je nasnadě, že dvojice v sobě nalezne zalíbení. Postava Phoeba je zde na rozdíl od původního románu vykreslena mnohem lidštěji a romantičtěji. Voják se zde do Esmeraldy svým způsobem opravdu zamiluje a snaží se ji ochránit. Oproti tomu v knize je Phoebus pouze sobecký ničema bez srdce, kterému je osud Esmeraldy lhostejný. Vraťme se však zpět k ději muzikálu. Vzájemná náklonnost Phoeba a Esmeraldy rozlítí kněze Frolla natolik, že vojáka bodne dýkou a vinu nechává ulpět na Esmeraldě, která má být za pokus o vraždu odsouzena k smrti. Zde přesně je moment, kdy se láska mění v nebezpečnou posedlost a nenávist, dokonce snahu ublížit „milované osobě“, kterou nelze mít. Příběh, který tak často píše i život sám.
Frollo nabízí Esmeraldě, že ji zachrání před oprátkou, pouze však za podmínky, že se stane pouze jeho. Esmeralda však odmítá a volí raději smrt než lásku posedlého kněze. Když je však Esmeralda vedena na popravu, do davu se vrhá nesobecky Quasimodo, který je připraven raději zemřít, než by nechal Esmeraldu bez pomoci. Zajímavé srovnání čtyř mužských charakterů: Phoebus, který váhá mezi láskou, svědomím a dobrým postavením. Básník, který Esmeraldu sice miluje, ale nemá dost odvahy, aby se ji pokusil zachránit, a tak jen zoufale přihlíží. Kněz, který by Esmeraldu raději nechal popravit, když její lásku nezískal, a konečně Quasimodo, outsider společnosti, všemi opovrhovaný, avšak ve finále jediná čistá duše, která by pro lásku bez zaváhání položila i svůj život
Quasimodo Esmeraldu skutečně zachrání před oprátkou, alespoň dočasně a unáší ji do chrámu. Zde se však k Esmeraldě dostává Frollo, který si chce vymoci lásku násilím. Tím nutí zoufalého Quasimoda k osudové volbě mezi láskou k pomyslnému otci a láskou k Esmeraldě. Quasimodo tak musí zvolit a Frolla usmrtí, aby Esmeraldu ochránil. Nicméně ani tato velká oběť Esmeraldu nevykoupí a dívka stejně umírá na šibenici. Spolu s ní dobrovolně umírá v jejím chladném náručí i Quasimodo, který nemůže bez své lásky žít.
Potud příběh muzikálu. Podíváme-li se na hudební stránku díla, měla jsem pocit, jakoby se v představení střídaly tři různé styly, možná i proto, že každý ze tří tvůrců - Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař, razí vlastní styl. 
První magický styl se ozýval vždy, když na scénu vstupoval kněz Cladius Frollo. Temné tóny, jakoby kněze přímo nabádaly sejít na scestí a nabízely mu fatální smlouvu s ďáblem. Přímo vybízejí Frolla k tomu, aby se poddal svým hříšným touhám. Zvláště pak ve skladbě „Kdo to ví“, pokud se zaposloucháte do jejích tónů, pak vás bude mrazit v zádech, jako když na vás dýchl mráz, a ruce se vám mimoděk sevřou v pěst, jakoby i na vás dolehla tíha a zoufalství nesdílené lásky. Nutno podotknouti, že tento hudební styl výborně sednul Mariánu Vojtkovi, jakoby ho autor psal přímo pro něho. Volba magického hlasu tohoto tenora, zvláště v hlubších tónech, byla skutečně trefou a vyvolávala téměř hmatatelné hříšné a děsivé tajemno. Navíc tak Marián získal do své herecké sbírky další zajímavou roli zlosyna, které mu jdou více než dobře, vzpomeňme třeba intrikána kardinála Richelieu nebo nezapomenutelného pana Hyda.
Druhá hudební linie je veskrze romantická, a ta patří dvěma postavám Quasimodovi a Phoebovi. 
Roman Vojtek coby sličný vojenský důstojník svého hrdinu odehrál a odzpíval jistě se ctí známého muzikálového harcovníka. Větší pozornost bych však ráda věnovala Tomáši Traplovi, který mne coby Quasimodo naprosto uhranul. Jeho podání Quasimoda bylo zcela dokonalé. Dodal postavě přesně tu něžnou a křehkou zranitelnost, kdy krásná a milující duše je uvězněná v krutém vězení znetvořeného těla. Po dobu dvou hodin dal divákům možnost uvěřit, že láska je skutečně slepá a na zevnějšku nezávislá. Když své Esmeraldě vyznává lásku slovy „Jsi tou, co svět rozdělí“, pak máte najednou chuť vztáhnout ruku, pohladit a ukonejšit nešťastného Quasimoda, na kterého jakoby i sám Bůh zapomněl. Nutno vyzdvihnout i perfektní Tomášův fyzický výkon, kde by mu kondičku mohl závidět nejeden cirkusový artista – hluboce se skláním a tleskám.
Třetí hudební linie je taneční. 
Musím se přiznat, že právě tato hudební část mne příliš poslechově neoslovila, pro mne trochu rušila kouzlo muzikálu. Zvláště pak některé části textu cikánské company jako „pako“ na mě působily poněkud zvláštně. Nicméně zase na druhou stranu disponuje velmi propracovanými tanečními čísly, takže je velmi dynamická. A navíc možná nechává o to více v kontrastu vyniknout prvé dva styly. Pro milovníky tance je jako stvořená a dala prostor zazářit v roli Špindíry Janu Cinovi. Premiérová Esmeralda Markéta Procházková předvedla právě onu svůdnou a oslňující dívku, která láká k hříchu muže okolo. Pěvecky Esmeralda sice mnoho prostoru nemá (stejně jako postava Victora Huga), ale zato tanečnímu umění se zde meze nekladou. Victor Hugo v podání Ondřeje Rumla, také příliš pěveckých příležitosti nemá, zato po herecké stránce velmi přesvědčivě předvádí divákům rozervaného básníka, který sice o lásce píše, ale prožít naplno se ji bojí.
Na jevišti se v průběhu představení kulisy příliš nemění, ale divák si toho vlastně ani nevšimne a nijak mu to nevadí, protože většina příběhu se odehrává v chrámu samotném nebo před ním. Konstrukci chrámu využívají tak nejen samotní hlavní hrdinové, ale děj je doplněn ještě o doprovodné artistické kousky všeho druhu. Na jevišti se zkrátka pořád někam šplhá a houpe na všem možném. Navíc i tento muzikál využívá světelných efektů, a to nejen na samotném jevišti, ale v celém prostoru divadla, zvláště pak po stranách hlediště, takže divák tak nabývá dojmu, že vlastně v katedrále sedí.
Nový muzikál tak jistě přiláká milovníky velkých historických příběhů, a nejen je. Ať tedy jste, či nejste romantickou duší, dílo stojí za vidění. Snad i proto, aby vám odpovědělo na věčné dilema. Je tedy láska požehnáním nebo cestou do pekla? Odpověď třeba najdete v muzikálu Quasimodo. Nechme tedy rozeznít všechny zvony katedrály Notre Dame. Někde v nedozírných výšinách její zvonice možná zvoní Quasimodo právě pro vás, aby vás přiměl uvěřit, že kdysi se pro lásku i umíralo!
Premiérové obsazení:
Quasimodo - Tomáš Trapl
Esmeralda – Markéta Procházková
Claudius Frollo – Marián Vojtko
Phoebus – Roman Vojtek
Victor Hugo – Ondřej Ruml
Gudula – Radka Fišarová
Špindíra - Jan Cina
Lily - Kamila Nývltová
Džali (koza) - Johana Hájková
Akrobaté - Dae Men
Komentáře k článku
Díky za pozvání. Janina Svobodová - redaktorka Musicalnetu