Musicalnet.cz

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Creative Commons License
Email Tisk

Michaela Dolinová našla svoje divadlo

Maluj zase obrázky…. Sluníčka a mráčky

Krátký rozhovor s Michaelou Dolinovou o dlouhém putování až do Karlínského hudebního divadla.

Michaela DolinováJak jste se dostala k herecké profesi a ke zpívání?
Moje maminka byla lékařka a u mě se tak nějak předpokládalo, že půjdu v jejích stopách. Navštěvovala jsem ve Frýdku – Místku, kde jsme bydleli dramatický kroužek a byla na frýdecké poměry dost talentovaná no a měla velmi cílevědomou učitelku, která mě připravila na pražskou konzervatoř. Naši mě pustili na zkoušky do Prahy, protože nikdo nečekal, že bych mohla uspět – tak ať si to tedy vyzkouším… Největší šok byl, když přišel dopis, že mě přijali. Teprve v tu chvíli se začalo něco řešit, teprve v tu chvíli pochopili, že by mě měli pustit ve čtrnácti letech do Prahy… Musím připustit, že to od našich byl opravdu velmi odvážný počin.

Vaší Terezce je pět, Julince dva roky. Uvažujete ještě o dalších dětech?
To už by našeho ředitele snad odnesli na márách! (míněn Ladislav Županič – Hudební divadlo v Karlíně). Nikdo si neumí představit, jaký chaos způsobí těhotenství kterékoliv herečky souboru – kolik je to přezkušování, změn…Když se vrátíte, tak zase - co s alternacemi. Já se nad každým miminkem rozplývám, strašně by se mi to líbilo, ale už taky reálně uvažuji o tom, kolik sil ještě mám já a moje okolí, jestli by to bylo ke zvládnutí – čili neplánuji další děti, ale nikdy neříkej nikdy. Kromě toho už dneska na sobě pozoruji určité “psychické kornatění” – s věkem vidíte věci jinak a já chci být svým dětem blízká v tom, abych jim rozuměla. Doteď schovávám své deníky z deseti, dvanácti let, abych lépe chápala jejich pocity.

Co je pro vás v muzikálových představeních nejtěžší?
Nikdy jsem se nevěnovala sportu a pohyb vůbec mě strašně nebaví. Nebaví mě ani chodit na choreografii a na cvičení – samozřejmě, že to udělám, ale s velkým přemáháním. Proto miluji choreografy, kteří mají vše pečlivě připraveno, třeba Honza Hartmann. Protože není nic otravnějšího, než čekat a dívat se na choreografa jak teprve tvoří. Naopak nejsnazším oborem je pro mne v muzikálu činohra. Pouze jí jsem se věnovala léta a daleko těžším partům.

Jak se herečka dostane z jeviště před kameru jako rosnička?
To byla taková doba – začátek devadesátých let, kdy lidi měli chuť zkoušet všechno nové. Účinkovala jsem ve dvou rádiích a konkurz do televize, o které ještě nikdo nic nevěděl – to byla výzva. Člověk je mladý a zkouší to…dělala jsem konkurz na moderátora čehokoliv, to jsem ještě netušila, že na mě padne počasí, o kterém jsem ještě nic nevěděla. Ostatně ani v televizi neměli jasno v tom, jak bude předpověď počasí vypadat. V konkurzu jsem uspěla a bylo to tvůrčí. To už si diváci ani nepamatují, kolika proměnami televizní počasí na Nově prošlo a pro mě, jako pro herečku, tam byla spousta prostoru. Dneska už je to o hodně přísnější, konzervativnější – daleko dokonalejší, ale už bez malovaných sluníček a kapiček.

A ne nadarmo jsme dostali cenu za nejkrásnější počasí na světě!

S Vladimírem Brabcem ve Viktoria-ViktorV předtáčení počasí jste zažila “krásný” pád pozadu a pár dalších trapasů. Jak jste v tomhle směru zabodovala na jevišti?
Naštěstí nejsem moc odbourávací typ, ale poslední dobou mě zlobí v Řeku Zorbovi Petr Štěpánek. Hraji v tom představení tragickou postavu – vdovu, která se celé představení nesmí jedinkrát usmát. Když je Petr zády k publiku a má na mě repliku: “Hej, vdovo,” na kterou já mám do publika upřít pohrdavý a temný pohled, udělá na mě Petr takový výraz, že mně nezbude než schovat tvář do rukávu v rádoby tragickém pláči. Jinak bych musela vyprsknout smíchy… Nejhorší pro zpěváka je, když vám vypadne text – to pak opakujete do nekonečna jednu větu, než nápovědu napadne vám napovědět. Slyšela jsem, že před časem se něco podobného stalo jednomu přednímu herci při zpěvu naší hymny. A tam je to o to horší, že text znají opravdu všichni.

Jaké to bylo ocitnout se na profesionální muzikálové scéně?
Já mám vystudovanou hudebně-dramatickou konzervatoř, ale ta v těch devadesátých letech moc lidi na muzikál nepřipravovala. Navíc my jsme ty “zpívánky” nebrali moc vážně – my přeci budeme hrát velké divadlo! Dneska mi to moc chybí. Moje zpívání stačilo na malé věci, ale v Karlíně jsem zjistila, že ani s podporou mikroportů to nezvládnu, pokud na sobě velmi tvrdě nezapracuji. Muzikálové zpívání je těžké a doteď jsem vůči sobě skeptická a snažím se opravdu učit, když už nemůžu vrátit čas, alespoň to doháním. Velmi pokorně jsem se vrátila k paní profesorce Jarolímové, a když vydržím opravdu celou tu hodinu s ní jet na maximum, jsem vyřízená nejen hlasově, ale i psychicky – vůbec to není snadné. V kladenském divadle jsem měla spoustu krásných dramatických rolí, takže teď nemám vůbec pocit, že něco promeškávám v muzikále. Co se dalo prožít na jevišti, to jsem si vyzkoušela. Nevadí mi teď třeba méně závažnější text k muzikálu, i když mám pocit, že třeba Viktor – Viktorie je i textově tak dobrý, že by obstál i bez muziky jako konverzační hra.

V čem je tedy výhoda muzikálu proti divadelní hře?
Někdy se vyskytnou místa, kdy to sdělení, které chcete předat publiku je tak silné, že na to slova nestačí, pak vás nese muzika. Pod vámi bouří orchestr a za vámi sbor – já si připadám jak totální královna. Ta muzika najednou ten monolog pozvedne někam do výšek, kam by se slova sama nedostala.

Co vás čeká v příští muzikálové sezóně?
V Karlíne se zkouší muzikál Za zvuků hudby, což je další ze středoevropských premiér, na které je pan ředitel Županič odborník – umí pro Karlín najít to pravé. To, co tu ještě nikdy nebylo. Tohle bude rodinný muzikál se sedmi dětmi a s příběhem, kde všechno dobře dopadne. U nás je známých spousta melodií z něho, aniž by lidi věděli, že je ta písnička právě odtud.

Neuvažujete o změně domácké scény?
Jsem vděčná za příležitosti vyzkoušet si někde něco nového (naposledy hostování v Rokoku, nebo v muzikálu Popelka ), ale v Karlíně jsem moc spokojená. Trošku je mi to divadlo někdy veliké, chybí mi intimita menšího sálu. Ale to už ze mě mluví činoherečka. Taky je nepříjemné, když přijde inspicient a řekne, že je poloprázdno a ono v hledišti sedí 650 diváků! Jinde by bylo nabito. A musím ješitně přiznat, že je rozdíl, když vám tleská ta tisícovka diváků, která se do Karlínského divadla vejde!

text Milena Pekárková
foto archiv HDK

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW
Přidat komentář
Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions
 
Sdílej na Facebooku

Reklama

Banner

Creative Commons

Creative Commons License
Photo & text by Michal Škvor & team Musicalnet.cz is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License. Based on a work at www.musicalnet.cz

Certifikace

Tyto stránky jsou archivovány v systému Národní Knihovny v projektu

 STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR


Musicalnet.cz

Copyright © Michal Škvor & team, 2004 - 2017 pro Musicalnet.cz. Všechna práva vyhrazena. Fotografie ani články nelze používat na jiných webech bez písemného svolení autorů.
Joomla! je svobodný software šířen pod GNU/GPL licencí.