Markýza andělů se s námi definitivně rozloučila, aby uvolnila místo další legendě - egyptské Kleopatře. Romantický příběh krásné a nezkrotné Angeliky budil emoce v řadě diváků. O přízeň publika se v tomto díle utkaly mnohé pěvecké hvězdy – nabízíme vám nyní malé ohlédnutí a dvojí pohled na samotný muzikál.
Dne 28. února 2010 od 14 hodin proběhlo poslední představení Angeliky. Přiznám se, že jsem tak nějak váhala, zda se ještě na tento hudební kus vypravit či nikoliv. Nepatřím k typu diváků, který nadšeně sedí 3x do týdne v hledišti na stejném představení. To by mne asi zabilo. Ačkoli se na představení, které mne okouzlilo, čas od času vracívám (v rozumné míře), a samozřejmě se snažím porovnat jednotlivé alternace minimálně v hlavních rolích.
Představení Angeliky jsem zhlédla celkem čtyřikrát včetně tohoto posledního. Je to poměrně malý počet návštěv, přiznávám bez mučení, právě tento muzikál mne až tolik neoslovil. Stále jsem v něm nenalézala to, co jsem prvotně očekávala – neboli patřičnou dávku romantiky, která je pro příběh krásné markýzy andělů tak typická. Nemám teď na mysli hudební stránku věci, ale spíše schéma muzikálového příběhu. Jako dítě jsem filmovou Angeliku doslova milovala a seděla nesčíslněkrát okouzlena v kinosále, a i po létech se občas k filmové Angelice ráda vrátím, ale ta muzikálová ve mně toto kouzlo zkrátka nevyvolala. Snad tím, že je děj podivně zkrácen a mnohdy změněn, snad i samou koncepcí díla.
Musím říci, že totální negativní šok ve mne vyvolalo první setkání s elementem, který tam dle mého soudu neměl patřit vůbec, a sice s dvojkou komiků, která oblažovala obecenstvo v okamžiku výměny scény. V tuto chvíli jsem měla pocit, že se asi dopustím na bavičích násilí. Pokud je komická dvojka zakomponovaná logicky do děje, jako je tomu třeba u Barona Prášila, pak nemám problém tento fakt přijmout a nevadí mi. Ale pokud je tam vsunuta násilně – a tak nějak skoro nelogicky jako v případě Angeliky – pak mám skutečně zlost. Nejenže úplně pokazí kouzlo příběhu, ale v některých případech (jmenovat nebudu) až hraničí s holou trapností. Dovolím si tipnout, že pokud by dílo zachovalo původní děj, byť ještě třeba více zestručněný, vynechalo rádoby komickou dvojku – pak bych asi s porcí romantiky neměla až takový problém.
Tím však nechci říci, že muzikál nestál za vidění, rozhodně disponoval krásnými kostýmy a velmi zajímavou a líbivou hudbou. Zvláště pak árie "Snad měl bych jít", v podání Bohuše Matuše, je velmi povedenou a silnou melodií, která nenechá nikoho chladným a podobných zdařilých kousků je zde celá řada. Skladatel Michal David je takovou stabilní zárukou pro velmi líbivé melodie – tudíž odcházející divák neopomene koupit i nějaký ten nosič v podobě CD nebo DVD, aby měl libozvučné melodie k dispozici i doma.
Výkony a přednes hlavních představitelů se velmi lišily. Zatímco Angelika Moniky Absolonové byla plná vášně a naprosto nepřeslechnutelná silou svého hlasu, nespoutaně bouřila na jevišti a vyhrožovala proradnému králi, tak v případě Leony Machálkové stála na jevišti zase jemná a křehká noblesa, zlomená ztrátou své životní lásky a podbarvená příjemným tónem hlasu. Dvě naprosto odlišné Angeliky a přesto obě velmi zdařilé. Jen v případě třetí alternace jsem byla poněkud na rozpacích – přestože hlas Dashy mám velmi ráda (a jako Rebeca v Golemovi byla dokonalá) – tak při mé návštěvě evidentně neměla svůj den a její hlasový projev v daný okamžik příliš libozvučně nezněl – inu stane se. Kamilu Nývltovou jsem neměla možnost vidět ani slyšet vůbec - proto z hodnocení bohužel vypadla.
Naprosto fatální postavou, alespoň pro mne, byl hrabě de Peyrac. Je nesporné, že Robert Hossein ve filmové Angelice vtiskl této postavě osudové kouzlo. Myslím, že každá z nás dámy bez výjimky propadla jeho šarmu a kouzlu. Něco takového je hodně těžké překonat. Prvého představitele Joffreho – Mariána Vojtka, jsem měla možnost vidět v této postavě dvakrát. Je nesporné, že hlas tohoto zpěváka, pokud nemá smolný den, je pastvou a hudební hostinou pro náročné uši. Po hudební stránce mu mohl v daném kusu konkurovat snad jen dříve zmiňovaný Bohuš Matuš, který však nemá v Angelice tolik pěveckého prostoru, a tudíž Marián zůstává nekorunovaným pěveckým králem. Bylo by velmi zajímavé vidět rovnocenné pěvecké klání obou velikánů – tak snad někdy příště. Avšak i přes nesporný hudební zážitek jsem měla z tohoto pěvce v dané roli dojem, že se v ní příliš dobře necítí a není mu úplně blízká.
Josef „Pepé“ Vojtek – obsazení známého frontmana Kabátů bylo velmi překvapivým počinem, který jsem si nedovedla do té doby představit – nicméně je třeba zdůraznit, že disponoval na jevišti zvláštním drsným mužným šarmem, který rozhodně dodal postavě jinou dimenzi. Nutno podotknout, že když mírnil svůj rockerský chraplák, pak byla barva jeho hlasu velmi zajímavým a libozvučným zážitkem i pro nekabátovské obecenstvo. Přesto si však myslím, že mu záporná postava v muzikálu Mona Lisa dala mnohem lépe vyniknout než tato romantická. Zlověstného Franceska předváděl s takovou bravurou, že bych se snad i bála.
I přes zmiňované klady obou představitelů, (pánové mi prominou) jsem měla pocit, že jim role romantického hrdiny nebyla souzena a příliš nepadla. Pořád mi tam něco chybělo a snad proto jsem v tomto případě mylně nezařadila do svého průzkumu třetího alternanta Zbyňka Frice, za což se teď Zbyňkovi hluboce omlouvám. Po zhlédnuté derniéře Angeliky už vím, jak špatné rozhodnutí to bylo. Hrabě de Peyrac v jeho pojetí je přesně tím, čím jsem doufala, že bude.
Tajemnou a šaramantní postavou, jemným a noblesním mužem, který pozvolna okouzlí svou zprvu odmítavou dámu. Doslova vtělená něha. Snad to byl styl, jak se v daném představení pohyboval, snad i dvorný způsob, jak se kolegyně na jevišti dotýkal. V tomto případě mi nevadilo, že zpěvák nedisponuje operní technikou (ačkoli jinak operní hlasy preferuji), neboť příjemná barva hlasu perfektně doladila celek. Dle mého názoru byla Zbyňkovi tato role souzena a pro něj stvořena. Tedy konec dobrý – všechno dobré. Nakonec jsem svého Peyraca a svůj romantický pocit našla. A myslím, že i Robert Hossein by svému muzikálovému kolegovi požehnal….
Renata Kratochvílová
Připravili jsme pro Vás překvapení v podobě recenze a jiného úhlu pohledu jednoho z našich čtenářů neb věříme, že je třeba dát prostor i Vám - nakonec píšeme hlavně jen pro Vás. Třeba se z tohoto počinu stane pěkná tradice.
Derniérová Angelika v pohledu fanynky tohoto muzikálu
V neděli 28. února se na prknech Divadla Broadway patrně naposledy představila Angelika - Markýza andělů. Kdo si na muzikál nestihl během letošního února zajít, šanci už mít s největší pravděpodobností nebude. Vzhledem k problémům spojeným s navýšením licenčního poplatku byl muzikál stažen z herního plánu divadla a nahrazen první dámou starověkého Egypta – Kleopatrou.
Romantický muzikál si během svého uvádění získal řadu příznivců, kteří jeho předčasný konec určitě olitují.
Muzikál se silnými melodiemi a kvalitními pěveckými výkony byl kritiky i diváky řazen spíše k tomu lepšímu, co bylo během existence divadla Broadway na jeho prknech uvedeno.
Kontroverzně byl přijímán zejména kvůli komickým hereckým výstupům, jež rozdělovaly děj a sloužily k zabavení diváků během přestavby scény. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že kvalita výstupů se značně lišila v závislosti na jednotlivých alternacích a pokud měl divák smůlu, že narazil na ty méně povedené, dokázalo mu to zážitek z představení dokonale pokazit.
Na derniéře se v rolích komiků představili Zdeněk Izer a Jan Kuželka, jež patřili mezi alternacemi ke "zlatému středu". Nedosahovali sice kvalit svých mladších kolegů Hámy a Wehrenbergera, ale na druhou stranu nespadali do propasti trapnosti, v které poměrně pravidelně končil mediálně známý komik Petr Novotný.
Nutno mu ovšem poctivě přiznat, že i on si našel své nadšené příznivce a všichni komici mívali při závěrečných děkovačkách potlesky srovnatelné s představiteli hlavních rolí.
Což ovšem více vypovídá o vkusu publika než o kvalitě hereckých výstupů…
Vtipných momentů se diváci ten den dočkali i od představitelů jiných rolí, což se v případě derniér stalo na Broadwayi zvykem a řada diváků se na různé vtípky předem vyloženě těšila. Nejvíce si od kolegů "užil" představitel Ludvíka XIV Martin Skala, jemuž se při jeho sólovém výstupu nedostavily na pódium tanečnice, které až po hodné chvíli nahradila paní M. M. alias dáma s klapkou. Svým "svůdným nakrucováním" Ludvíka dokonale rozhodila a Martin Skala měl co dělat, aby úplně nevypadl z role.
Další vtípky, ať už fyzické (spadnutí tanečníků ze schůdků) či slovní (Ludvíkovo oslovení Aliho Amiriho Bachtiary-Gay) už nebyly tak výrazné, ale přispěly k uvolnění atmosféry a byly diváky s povděkem kvitovány.
Hlavních rolí se na derniéře ujali Leona Machálková a Zbyněk Fric.
Leona je zkušená muzikálová zpěvačka a na roli osudem zkoušené markýzy se typově i pěvecky hodí. Její herectví je výraznější než bývalo u Dashy, ale není až tak teatrální, jak měla často ve zvyku Monika Absolonová.
Nicméně má své dny, kdy její výkony poznamenává jistá improvizace v pojetí písní a člověk se nestačí divit, jak rozdílně může jeden zpěvák své písně v různých představeních zazpívat. Výkony ostatních Angelik mi v tomto ohledu přišly mnohem vyrovnanější. Na derniéře měla Leona svůj "lepší den" a jejímu výkonu nešlo nic zásadního vytknout.
Osudovou Angeličinou láskou byl v posledním představení Zbyněk Fric. Jeho herecký projev je velmi příjemný, jeho kulhání přímo ukázkové a o jeho pěveckých kvalitách není sporu. Přesto mě jako "ošklivý a starý" hrabě nepřipadal moc přesvědčivý. Chybělo mi tam jisté charisma životem otřískaného muže. Zbyněk Fric je typem bláznivě zamilovaného mladíka a jako takovému mu v Angelice více slušela role rozverného básníka Špíny.
V ní se na derniéře představil Juraj Bernáth. Své poslední vystoupení si užil s očividnou chutí a během svých pár výstupů, kdy si stihl i trochu zalaškovat s publikem, předvedl solidní výkon, který rozhodně ničím neurazil.
Špínova pronásledovatele a Angeličina dobrého ducha Desgreze si zahrála "muzikálová jistota" Bohouš Josef. Odvedl standardně kvalitní výkon a jeho výrazný hlas se dobře uplatnil zejména ve svižné sólovce "Jsem vlastním pánem", která rozproudila celé divadlo. (Osobně se mi v této roli o něco víc líbil Tomáš Trapl, který k výbornému zpěvu přidával i své nezaměnitelné herectví a patřil k největším hvězdám celého muzikálu).
Přestože byl Desgrez svým vlastním pánem, jednoho přece jen měl - francouzského krále Ludvíka XIV. Jak už bylo zmíněno, neúnavným (a neúspěšným) ctitelem krásné markýzy se naposledy stal Martin Skala. Ve své roli "tlačil" méně na komiku než druhý Ludvík Vilém Čok a přestože ten byl vždy poměrně vtipný, jako mocný král se mi Martin Skala jevil přeci jen důstojnější.
Ve výčtu Angeličiných ctitelů nesmí chybět její dětská láska Nicolas, venkovský chlapec a pozdější šéf zločinecké bandy v Paříži. Alan Bastien předvedl velmi kvalitní výkon a jeho příjemný hlas hezky vynikl hlavně v písni "Snad měl bych jít", která patří vůbec k nejhezčím písním celého muzikálu.
Zálusk na Angeliku si dělal i perský vyslanec Bachtiary-bej v podání Aliho Amiriho. Aliho řada lidí kritizovala za jeho češtinu, ale já se domnívám, že jí Ali "komolí" schválně, aby zdůraznil autentický perský původ své postavy. Usuzuji tak alespoň z toho, že jsem Aliho několikrát viděla jako Michelangela v Moně Lise a jeho čeština tam byla téměř bezchybná. Hezkým momentem jeho vystoupení je perská písnička, u které bych docela ráda znala její obsah.
Vzhledem k tomu, že tento jazyk moc lidí v naší republice neovládá, a ti, co ano, asi nechodí na podobné muzikály, může se tam zpívat prakticky cokoliv. Osobně doufám, že je to něco hodně romantického a není to jako kdysi v jedné reklamě, kde se mladí lidé chlubí svým čínským tetováním, které je ve skutečnosti receptem na kuřecí polévku…
Co se týče ostatních mužských rolí, patří už mezi ty menší, např. otec/arcibiskup, druhý Angeličin manžel Filip de Plessis-Belliéres či králův proradný bratr Lorraine. Otce/arcibiskupa hrál Ivan Vyskočil, který zpívat opravdu neumí, ale přesto byl ten den docela milým překvapením. Jeho herecký výkon totiž většinou býval značně přehnaný, ale ten den své obvyklé přehrávání utlumil na únosnou míru.
V malé roli Filipa se objevil Jaromír Holub, který neměl moc šancí se projevit, což je vzhledem k jeho příjemnému hlasu celkem škoda. Pokud jde o králova bratra Lorraina, tím byl pro tento den Jiří Helekal. Ten byl při příležitosti derniéry evidentně v dobrém rozmaru a divákům předvedl jako bonus několik kratičkých etud na téma "lehce (no spíše těžce) zženštilý šlechtic".
Do děje výrazně zasáhly i dvě dámy, a to v první půli Angeličina sokyně a odvržená Peyrackova milenka Contoire a po přestávce poněkud zvrhlá králova milenka madam de Montespan. Jako Contoire jsme viděli Lindu Finkovou, která svůj part zvládla více než se ctí. Při písni "Krátká vášeň záhy odezní" jsem se však neubránila vzpomínce na Petru Janů, která v této písni dokázala svým sytým hlasem diváky smést ze sedadel.
Jako satanistka Montespan se představila Zdenka Trvalcová, jež je svým křehkým zjevem i hlasem spíše předurčena pro kladné role, ale ani jako Montespan neměla moc práce s tím, přesvědčit diváky o svých zrůdných záměrech. Ostatní herecké role, jako je Gendére, soudce či paní M. M. řadím spíše ke komparzu, jelikož u nich není moc co hodnotit. V rámci svých rolí ale obstáli bez výjimky všichni. Pan soudce byl navíc i docela vtipný.
Pokud jde o tanečníky, tak ti odvedli tradičně poctivou práci a svými výkony pěkně dokreslovali atmosféru na jevišti.
Co říci závěrem? Skončilo jedno kvalitní představení, které důstojně reprezentovalo žánr romantického muzikálu a nebýt na začátku zmíněných problémů, mohlo ještě řadě diváků přinést pár pěkných chvil. Muzikál nebyl bez chyb, ale v rámci komerční zábavy patřil k tomu lepšímu, co bylo v posledních letech uvedeno. Divákům, kteří si příběh nezkrotné markýzy oblíbili, tak nezbývá než doufat, že se současné problémy nějak vyřeší a budou mít šanci se s Angelikou ještě někdy setkat.
Lucie
Komentáře k článku
Vážení čtenáři,
pokračujeme v naší tradici mini interview pod článkem a tentokráte jsme oslovili oblíbeného muzikálového a činoherního herce ZBYŇKA FRICE. Mnozí jste měli možnost vidět tohoto herce v muzikálech jako Golem, Kleopatra či Angelika a právě poslední zmiňovaný muzikál bude předmětem našich otázek.
Dobrý den Zbyňku,
vítám Vás v našem mini interview a děkuji, že jste se rozhodl přijmout naše pozvání.
Ráda bych se Vás zeptala – říká se, že pro herce je mnohem více zajímavá a zábavnější záporná role. Když se ohlédnu za rolí hraběte De Peyrac v Angelice, tak tam se jedná skrz naskrz o kladnou a romantickou postavu. Jak jste se s takovou dávkou romantiky vyrovnával a jak se Vám role hrála? Dá se v tomto případě v podobné roli hovořit o tom, že to herce, zvláště jedná-li se o muže, baví?
Ano záporné role jsou u herců oblíbenější. Při jejich ztvárnění se nabízí více možností. Díky postavě Cesara Borgii (Lucrezia Borgia) jsem měl možnost si to ověřit a doteď je to moje nejoblíbenější role. Snad si ji budu moci ještě někdy zahrát.
Z postavy De Peyraca romantika doslova přetéká. :-) Asi i proto se v době uvádění filmů o Angelice tato postava v podání Roberta Hosseina stala idolem mnoha žen.
Jelikož to nebyla pro mne první romantická role, myslím, že jsem s ní neměl nějaký problém. Snažím se být co možná nejupřímější a co na jevišti necítím, tak nedělám. Méně je někdy více. Ostatně o tom se můžete přesvědčit, když přijdete do Divadla Kalich na Jacka Rozparovače, kde hraju detektiva Roberta Andersona. Pro změnu je to zase romantik. :-)
Vzhledem k tomu, že jsem založením romantik, tak mě tyto role stále baví. Navíc vždy záleží na tom s kým ten romantický pár hrajete a na to já mám zatím štěstí.
Přeji všem krásné jarní dny a naviděnou v divadle.
Zbyněk
Prosíme čtenáře, aby Zbyňkovi neposílali žádné další otázky neb interview je uzavřeno a tudíž na ně nebude nadále reflektovat – děkujeme. Jinak samozřejmě jakékoli jiné hodnotící komentáře k tématu článku jsou více než vítané.
*********************************************************************************************************************************************