Pomyslné brány výstavy Léto plné hvězd u Karlova mostu se 2. srpna 2011 v 18 hodin otevřely pro všestranně nadaného umělce, hudebního skladatele, zpěváka, příležitostného moderátora a úspěšného herce Ondřeje Brzobohatého. Diváci se tak mohli těšit na komorní večer, nabitý dobrou náladou, vtipem, zajímavým vyprávěním a především také výbornou muzikou a zpěvem. Celým večerem provázela, jak už se zde stalo u těchto příjemných večerů na výstavě tradicí, jedna z autorek výstavy Olga Černohorská.
Jakmile na věži Karlova mostu trubač odtroubil celou, nic už nebránilo tomu, aby večer se zajímavým hostem mohl začít. Velmi vtipný byl už samotný úvod pořadu. Na stolku měli účinkující připraveno malé občerstvení, pití a talíř jednohubek. Ondřej se hned po svém představení talíře chopil, bez nejmenších rozpaků se vypravil do publika a začal jednohubky nabízet divákům. Nutno podotknout, že to všechny přítomné skutečně pobavilo. Mnozí se nenechali dlouho pobízet a z nabízených laskomin si s chutí zobli.
V této uvolněné atmosféře se pak odehrával i celý večer, i když protagonisté občas zabrousili i k vážnějším tématům. Ale i o těch věcech dovede Ondřej vyprávět s nadhledem a laskavým humorem. Olga Ondřejovi poděkovala, že na výstavu dorazil, jak slíbil, a Ondřej odpověděl, že sliby dodržuje, neboť tak byli se sestrou Rolou vychováni. Jeho slavný tatínek Radek Brzobohatý ho totiž jako skaut vedl k takovým věcem, jako je čestnost a pravdomluvnost. Otázka Olgy, jestli vždycky všechny sliby plní, byla pro Ondřeje hozená rukavice.
Zavzpomínal, jak jednou na horách s partou něco slavili a kapelník a zakládající člen skupiny Bůhví Martin Hrubý tehdy silně podroušeného Ondru vlastními silami dopravil zpátky na chatu, kde spali, protože Ondra by se tam sám asi nedopravil. Martin už dlouho Ondru přemlouval, aby s nimi hrál na klávesy, ale Ondra stále odolával. Až ten večer pod vlivem událostí a vlastně „za záchranu života“, jak s humorem dodával, mu svou účast v kapele přislíbil. Ráno už svého slibu litoval, ale protože slovo je slovo, tak slib dodržel. A byla z toho krásná spolupráce na dlouhých šest let.
Když Ondřeje Olga poprosila o písničku „Karavany“ z repertoáru skupiny Bůhví, Ondřej si zamyšleně promnul bradu, že už ji dlouho nehrál, že už asi zapomněl text. Začal hrát, ale k předpokládanému oknu pochopitelně brzy došlo a nepomohla ani nápověda skalních fanynek této skupiny, které seděly v publiku. Ale Ondřej si i s touto situací bravurně poradil. S pohotovým prohlášením: „Dneska už naštěstí všechno řeší technika!“ vytáhl mobil s tím, že text písně se dá vyhledat na internetu.
Během hledání textu mu mobil zazvonil, Ondřej ho zvedl a nehledě na to, že sedí před diváky na jevišti, řekl do sluchátka: „Lásko, prosím tě, teď mi nevolej! Já si tady jen něco hledám na internetu…“ Hurónský smích publika už nejspíš nic netušící Ondřejova manželka neslyšela. Ondřej našel text, položil si mobil na klavír na poličku pro noty a s tímto tahákem písničku v pohodě dozpíval.
Dalším velkým tématem, které Olga nastínila, byla i Ondřejova spolupráce na lyrikálu Kudykam autorů Michala Horáčka a Petra Hapky. Na otázku, jak se ke spolupráci na tomto díle vlastně dostal, se Ondřej rozpovídal o svém vzoru a učiteli, skladateli Milanu Kymličkovi. Původně byl totiž Ondřej rozhodnutý odjet studovat do zahraničí, ale když se doslechl, že se Milan Kymlička po emigraci vrací z Kanady zpět do Čech, neváhal ani na okamžik a oslovil ho, že by se u něj chtěl učit, jak se dělá filmová hudba. Ten byl mladým nadaným žákem natolik nadšen, že se brzy domluvili.
Když byl Milan Kymlička osloven pro spolupráci na Kudykamovi, automaticky k práci přizval i Ondřeje, a tak se mladý talent mohl již od počátku na tvorbě tohoto ojedinělého představení podílet. Líčil nám své první setkání s velikánem českého šansonu Petrem Hapkou v jeho domě, plném koček, což pro něj jako alergika nebylo zpočátku jistě vůbec nic lehkého. Ale Ondřej nám toto setkání vylíčil s humorem sobě vlastním, Petra Hapku s jeho rozcuchanými dlouhými vlasy nám přímo zahrál takovým způsobem, že nebylo pochyb, o koho se jedná. Stejným způsobem uměl Ondřej zahrát i Michala Horáčka, takže jsme byli svědky nejen vyprávění, ale celé jejich tvůrčí rozhovory nám obživly přímo před očima, takže jsme měli dojem, jako bychom jich byli přímo účastni.
Vtipné povídání však přerušila smutnější historka. Ondřej zavzpomínal na jeden telefonát Milana Kymličky z Kanady, kdy mu oznámil, že se nějaký čas do Čech nepodívá, a prosil Ondřeje, aby Kudykama za každou cenu dokončil třeba i sám. Ondřejovi to bylo divné, ale slib panu Kymličkovi dal. V tu chvíli si Ondřej neuvědomil, že se s ním vlastně loučí. Druhý den se ve zprávách dozvěděl o jeho skonu. Nikdo nevěděl, že je tak těžce nemocný, pracoval až do posledních chvil. A tak Ondrovi nezbývalo, než svůj slib splnit a Kudykama dokončit již bez svého vzoru a učitele. Kdo Kudykama viděl, musí uznat, že se s tímto nelehkým úkolem Ondřej vyrovnal na jedničku.
Zajímavé bylo i další povídání o Kudykamovi, byl to pohled z druhé strany, ze strany tvůrců. Kromě jiného nám Ondřej líčil, jak vznikal Kudykam, jak s Petrem Hapkou tvořili hudbu, přímo u klavíru nám předvedl, jak se z původního motivu vyklubala písnička „Hladiny“, jak vznikala aranž, Ondra nám barvitě zpíval jednotlivé náměty, party nástrojů… a vše doplňoval vtipnými glosami a postřehy, průpovídkami obou pánů Hapky i Horáčka. A protože je Ondřej i herec, tak je oba opět hrál, člověk je úplně viděl před sebou. Byl to neuvěřitelný zážitek, být takhle autenticky přímo u vznikající orchestrace písně, bylo to velmi tvůrčí a vzrušující.
Všechny zaujalo také Ondrovo vyprávění o rodičích, hlavně o tatínkovi Radkovi Brzobohatém, jak je doma vedli k muzicírování. Ondra chodil do houslí, ale vždycky ho víc lákal klavír, ale ten měl zakázaný, protože na ten měla hrát jeho sestra Rola. Později se s Rolou domluvili a Ondra v pokojíku vždycky cvičil na klavír za ni, takže se brzy na tento nástroj naučil obstojně hrát a sestra byla spokojená, že nemusí cvičit. Samozřejmě to potom prasklo, ale od té doby už měl Ondra klavír schválený a mohl se mu plně věnovat tak, jak si vždy přál.
Dojemné a veselé bylo i vyprávění o rodinných Vánocích Brzobohatých, kdy se děti těšily na stromeček a na dárky pod ním, a místo toho musely nejdřív s tatínkem hrát a zpívat koledy. Při líčení těchto večerů nám Ondřej opět vše přehrával, takže jsme se jako diváci doslova váleli smíchy. Ale i přes tuto veselou notu je z Ondřejova vyprávění znát, jak má oba rodiče rád, a jak velice si jich váží. Radek Brzobohatý hraje na housle dodnes a pravidelně chodí hrát se svými kamarády.
Hodně jsme se nasmáli také u Ondrova líčení svých přijímaček na AMU, kam ho nakonec nepřijali, a Ondra tomu byl nakonec rád, protože dostal příležitost učit se psát filmovou hudbu u Milana Kymličky. Z muzikálu Jesus Christ Superstar nám Ondřej zahrál a zazpíval píseň krále Heroda, kterého Ondřej v představení ztvárňuje. Názorně nám předvedl, jak do písně přidal pomalou pasáž, což celé skladbě velmi prospělo a dostala úplně jiný švih.
V besedě došlo i na Ondřejovy plány do budoucna, aktuálně na jeho roli detektiva v muzikálu Vražda za oponou, který uvede Hudební divadlo Karlín již na podzim tohoto roku. Příjemný večer rychle utekl, zajímavé a vtipné vyprávění Ondřej prokládal písničkami, například od Eltona Johna nebo Johna Lennona, Ondrovy prsty klouzaly po klávesnici s lehkostí virtuóza a jeho improvizace byly skutečnými lahůdkami tohoto večera. Nelze se ani divit, že diváci Ondřeje nechtěli ani pustit, člověk by poslouchal ještě hodiny, jak poutavé vyprávění, tak písničky.
Závěr večera samozřejmě patřil focení s fanoušky a autogramiádě. I Olga Černohorská Ondřeje požádala o zápis do knihy vzácných hostů (do které mimochodem dodává fotografie Michal Škvor z Musicalnetu) a nesměl chybět podpis ani na červeném slonovi, který už se stal maskotem výstavy Léto plné hvězd a na němž už se skví autogramy celé řady celebrit a známých osobností, které svou přítomností a účinkováním výstavu podpořily. Doufejme tedy, že i Ondřej Brzobohatý se zařadí k těm, kteří se budou na výstavu v následujících letech rádi vracet.
Komentáře k článku