Otevřený rozhovor s Alešem Brichtou o muzikálech a muzice.
Na domluvenou schůzku přišel Aleš o pár minut později a značně rozčílen. Krátce předtím mu totiž bylo oznámeno, že jeho účinkování v Dobrém ránu s Českou televizí se ruší. Podle jeho slov ho nejvíc namíchlo zdůvodnění. Poté co si v 16.00 s pracovníky redakce upřesňoval technické podmínky mu bylo v 18.00 oznámeno, že účinkovaní se ruší. Na dotaz, zda není příčinou jím iniciovaná petice k vedení ČT se dozvěděl, že o petici údajně nikdo nic neví, ale jeho vystoupení by bylo skrytou reklamou jeho nové desky American Bull (vyšla více než před čtvrt rokem). Pokud Vás tato petice zajímá, její plné znění je zde. Po zklidnění osvědčenou kombinací káva-pivo byl Aleš připraven odpovídat na otázky.
Jak to vlastně tehdy s těmi muzikály bylo?
Já jsem fungoval akorát v rámci Ježíše, což tehdy byla moje srdeční záležitost a je do dneška. Já to poslouchal jako malej kluk někdy v sedmý třídě, kdy jsem dostal kazetu od jedný spolužačky. A myslím si, že je to do dneška Lloyd-Webberův nejlepší muzikál. A za druhé mě oslovilo, že Ježíš je bigbítovej muzikál. V době, kdy se začínal nazkušovat, jsem četl v nějakých novinách, že se Ježíš bude hrát v Praze a říkal jsem si - to by mě bavilo. A shodou okolností jsem se v té době potkal v Plzni na vyhlašování nějaké ankety s Kamilem Střihavkou. A říkal jsem mu, že by mě to bavilo, ale že stejně nemůžu, protože i kdyby tam nějaké možnosti uplatnění byly, tak mi v té době vyjíždíme s Arakainem na turné. A on mi říká: „Neblbni, to se posunuje, bude to začínat až v červnu. Okamžitě se tam přihlaš, protože tam se hlasí takový lidi jako Pepíček Melen nebo Pavel Vítek a to má být rockovej muzikál! A já tam nechci bejt s lidma, který jsou hudebně někde jinde.“ Takže mi dal číslo na režiséra Petra Novotného, já mu zavolal, sešli jsme se a dal jsem mu nějaký CD, co jsem točil. On řekl fajn a vrazil mi do ruky noty Piláta a Jidáše. Udělali jsem korepetice se Zdeňkem Mertou u klavíru, a bylo mi řečeno, že bych se hodil na Piláta. Já říkám „není problém“, takže jsme se domluvili.
Přiznám se, bylo to tenkrát zajímavý i finančně, co si člověk bude namlouvat. Ne, že by tam byly nějaký horentní peníze, ale muzikanti mají většinou dost vysoko do žlabu. Takže jsem tam nastoupil a byl fascinovanej, protože tam byla obrovská parta lidí, kteří do toho šli s úžasným entusiasmem, bavilo je to a měli tuhle záležitost zapuštěnou pod kůží. Ale otevřeně. Byl jsem tam rok a čtvrt nebo rok a půl, zpíval jsem padesát procent těch představení, ale to už je jak Kolbenka. Ono, když člověk točí ve studiu, když objíždí koncerty – já tehdy navíc vydával první sólovku, takže jsem v podstatě na nic neměl čas – tak rodina vás už nezná. A navíc, když se jede s kapelou, a o tom jsme se bavili i s Petrem Jandou, tak pokaždý se hraje v jiným prostředí, v jiným sále, v jiným městě. I písničky se dají všelijak přeházet. V muzikálu je každej pevně svázanej tím, že má jasně danej děj, libreto a nedá se od toho nijak uhejbat. A přiznávám, že už mě to začalo trošku nudit.
A navíc se v produkci v okamžiku, kdy zjistili jak se tomu daří, jak to vydělává, začali chovat trošičku prasácky. Zjistili jsme, že nás tam honili zkoušet, protože se obměňovali lidi, který nastupovali někam do Draculy, zkoušeli jsme všichni včetně company a zkoušeli jsme zadarmo, protože nám to odmítli zaplatit. A přitom plno lidí z company tam zpívalo a tancovalo za minimální peníze. A mnozí kvůli tomu museli pustit vedlejšáky, takže pokud nebyli z Prahy, tak neměli ani na nájem. Já jsem na tohle téma něco řikal a v okamžiku, kdy Petr Novotný coby bývalý člen ÚV KSČ mi povídá: „Seš snad odborovej předák?“ jsem se docela nasral. Ve straně jsem nikdy nebyl a tohle mi nadzvedlo mandle.
Další věc byla, že pokud si člověk dal pivo nebo panáka, tak už na něj koukali skrz prsty. Stalo se nám párkrát, že jsme se průběžně jemně picli. Mě osobně se jednou stala docela slušná ostuda a taky jsem za to dostal pokutu jak blázen. Jenže tam odmítali jakoukoliv recesi. Ve scéně, kdy Pilát vstává, mi holky z kostymérny udělaly na apríla takovou tu strašně dlouhou noční čepičku s bambulkou na konci. Když jsem vylez, produkci málem ranila mrtvice a okamžitě pokuta a průser.
Vzpomínám na jeden nádhernej zážitek, na odpoledním představení zkraje, když ještě divadlo nebývalo tak plný. Všichni jsme byli otrávený, že lidi jsou takový studený čumáci a najednou slyším od takový čvrtý, pátý písničky, jak tam začínaji zuřivě plácat, křičet bravo a tak. Tak si říkám: „Sakra, co se děje?“ Pak jsem zjistil, že jak tam byly misky se žhavým uhlím coby rekvizity, tak někdo naběh a do každý hodil hrst trávy. Tak vychechtaný divadlo jsem v životě nezažil. Samozřejmě to bylo strašně cejtit, ale všichni dělali jakoby nic.
Takže byly i veselý historky. Navíc jsem tam potkal spoustu lidí z branže, kteří dělají jinačí muziku a nikdy bych nevěřil, že se s nima můžu rozumně bavit, ale pochopil jsem, že všichni muzikanti a zpěváci jsou v podstatě stejný augusti, stejný klauni a že ten spolek je všude stejnej, ať dělají jakoukoliv muziku. V tomhle to byla úžasně příjemná zkušenost. Když jsem potom dostával další nabídky tak, jsem je odmítal. Třeba, abych zpíval Peróna v Evitě, to jsem řekl, že ani náhodou. Tenhle muzikál se mi moc nelíbí. Pak přišly ještě nějaké další , ale jak říkám – muzikant je od toho, aby lítal někde po pódiích a plácal se po republice a ne, aby hrál v kamenným divadle.To by měli dělat muzikálový herci. Já chápu že pro mnohé zpěváky je to superzpůsob obživy. Jenže mně připadá, že se teď poslední dobou každý snaží dělat muzikál a je přemuzikálováno.
Když už nikdy žádný další muzikál, co bude dál? Jenom Arakain nebo nějaké další sólové projekty jako před časem s Petrem Jandou ?
Tehdy to turné s Petrem Jandou souviselo s tím, že jsem v té době vydával svoji třetí sólovou desku a on svojí první. Teď už mám na triku čtyři, plus jednu výběrovou. Smlouvu mám na další tři, takže s něčím dalším samozřejmě počítám. Už jsem jel turné s Pavlou Kapitánovou, jel jsem turné s tím Petrem a chystám se na nějaké sólové koncerty na konci února nebo začátkem března. Hlavní práce letos bude v rámci Arakainu, protože letos slavíme dvacet let, takže budeme nahrávat desku Arakain z roku nula. Budou tam písničky, které jsme nikde dřív nenatočili, písničky z dob dávno před první deskou. Tehdy s námi zpívala ještě Lucka Bílá. Budeme tedy teď tak čtyři až pět neděl natáčet na Propasti u Petra Jandy, bude tam s námi i Lucka, která s námi snad bude i na výročním turné na přelomu dubna a května. Rádi bychom tohle turné uzavřeli výročním koncertem v Praze. S tím vším bude tolik práce, že nemám v úmyslu letos podnikat nějaké sólové projekty. Je možné, že budu produkovat něco jako byl třeba Hattrick. Navíc začínám mít pocit, že občas potřebuju všeho nechat a jít tak čtrnáct dnů někam relaxovat. To se mi vloni vůbec nepodařilo, jediný volno v kuse bylo šest dnů o Vánocích. Mám totiž kromě muziky i další aktivity. Jednak jsem spolumajitelem Bumbaru a provozuji server Rocknet.
Rocknet - to už poněkud souvisí s peticí za prezentování rockové hudby v ČT.
Ta petice vznikla docela prozaicky. V létě v Americe jsme byli překvapeni tím, že z takových patnácti stanic, které se kdykoliv daly naladit na západním pobřeží, jich víc jako polovička hrála country, ale kvalitní country, ne takový to český budliky budliky a zbytek hrál bigbít. A to tak, že opravdovej průřez bigbítovou muzikou od nejstarší k současný a nikdo tam neřešil, co je to za styl. A takovýhle rádia tady nemáme, možná tímhle stylem začne fungovat Radio Beat. A velký vydavatelský firmy pláčou, že se jim nevyplatí propagovat českou kapelu, protože rádia to nehrajou a nevyplatí se natočit klip, protože žádná televize to neodvysílá. Tak jsem si říkal: „Všude ve světě to funguje a tady ne?“ Přitom tuhle muziku poslouchá hodně lidí. To by měla suplovat veřejnoprávní televize. Jenže odtamtud veškerý hudební pořady zmizely, zůstala jen Noc s Andělem. Ale ta je vysloveně v noci a navíc v sobotu, kdy hodně lidí nemá šanci se na ní dívat. Snažil jsem se vymyslet koncepci pořadu, kde by jedna část byla z klipů velkejch vydavatelství a druhá od menších firem nebo od těch, kteří si svoje desky a klipy produkujou sami. A ať si diváci formou hitparády sami rozhodnou, co chtějí slyšet.To by byl jasnej signál i pro tu televizi, i pro vydavatelství, že o něco takovýho je zájem.
Ono totiž hrozí, že česká muzika chcípne. Znám spoustu muzikantů, který jsou ze současnýho stavu nešťastný. Byl jsem s tímhle návrhem v ČT, mluvil jsem s lidma z hudební redakce a dozvěděl jsem se, že podobných projektů tam už bylo v poslední době asi pět a vedení televize je smetlo ze stolu. Nový vedoucí hudební redakce se při nástupu ptal, proč není nějaká hitparáda a za měsíc už bylo ticho po pěšině. Tak jsem si řekl, tam je nějaká žába na prameni a přemýšlel, co může normální člověk dělat. A k tomu, aby určitá skupina lidí mohla prosazovat zájmy a těmito požadavky se musel někdo zabývat, je ze zákona petice. Stačí patnáct set podpisů, aby měla právní váhu. A oslovené instituce - tedy parlament, ministerstvo kultury a rada pro ČT budou muset v zákonné lhůtě reagovat.
Nechtěl bych, aby to vypadalo, že tady hájím jenom svoje osobní zájmy, já si opravdu myslím, že fanoušků rockový muziky je tu spousta. A já v pojmu rock nevidím jenom metal. Pro mě je rock všechno od Čechomoru a Buty až po nějaký tvrdý kapely. Takže jestli je tahle petice prvním krokem k tomu, aby jednou v budoucnu nějaká hitparáda byla, tak to za ty starosti a námahu stojí.
Vraťme se k muzikálům. Je jich hodně, najdou se mezi nimi dobré i slabší a i v nich je někdy možno spatři hvězdy českého rocku a popu. Proč jsou muzikály takovým lákadlem pro interprety i diváky ?
Já mám pocit, že když ten projekt nepatří k těm nejsilnějším, snaží se to produkce vyvážit tím, že za každou cenu angažují co nejznámější jména. Druhý důvod je ten, že mnozí interpreti se ještě nenaučili dokázat říct ne. Zřejmě je v tom obava, že by další nabídka nepřišla. Musím se ale zcela otevřeně přiznat, že jsem z veškerých muzikálů viděl jenom Draculu. Znám sice muziku většiny těch dalších, ale na představení mi to nikdy nějak nevyšlo, i když ve všech účinkuje plno známých. A upřímně doznávám, že druhou půlku Draculy jsem strávil na baru s účinkujícími, protože tam je sice hezká výprava, ale Svobodova hudba mě zase tolik neoslovuje.
Vůbec jsem zjistil, že plno muzikantů, kteří někde hrajou a nejsou moc úspěšní, tak sednou a napíšou muzikál. Musím se tomu strašně smát, když někdo tvrdí, že to je to správné umění. Já si to nemyslím. Dělat umění pro umění je úplně o ničem a ty lidi by si měli uvědomit, že jsou jenom ty komedianti, ty klauni s červeným nosem, kteří dřív objižděli štaci za štací. Ten hlavní úkol je přece bavit lidi. A ne nosit nosy nahoru a tvářit se, že jsou hvězdy. Média totiž v současný době umožnily zviditelnit se spoustě lidí. A mnohým z těch, kteří jsou díky mediím slavní, teď chybí ta obyčejná komediantská pokora před lidma, který přijdou na představení nebo koncert. Protože kdyby ty lidi nepřišli, kdyby je to nezajímalo, tak se můžem jít všichni zahrabat. Proto si myslím, že těch muzikálů je moc a některý až hraničí s neúctou k divákům.
Raději obrátíme list. Jaký je vztah Aleše Brichty, provozovatele Rocknetu, k počítačům, internetu, moderní technice?
Mě moderní záležitosti odjakživa fascinovaly, ale jsem línej se s nimi učit zacházet. Je pravda, že mám dva roky slaboproudé průmyslovky - obor měřící a automatizační technika. Jenže otamtud mě napůl vylili a napůl jsem šel sám, protože mě nebetyčně nebavilo šprtat se nazpaměť vzorečky. Takže mě spíš život donutil. Nedělám sice na počítači muziku, i když i k tomu se zřejmě schyluje, ale kvůli Rocknetu jsem se musel s počítači naučit zacházet. Takže teď trávím u počítače docela dost času. Ne, že bych přímo dělal webové stránky nebo něco programoval, jsem spíš lehce nadprůměrný uživatel.
Co se moderní techniky týče, vždycky jsem se jí bránil, tvrdil jsem, že kotoučák je nejlepší a kazeťák k ničemu. Taky jsem nádával, že CD je o ničem, že vždycky jsou lepší normální desky, protože když v tom nelupe, tak to není ten správnej poslech. Dneska už začínám zjišťovat, že se s moderní technikou dají dělat různá kouzla, takže poslední sólovku už jsme točili přímo do počítače. A místo toho, abych zálohoval a schovával spoustu pásů, který ani nemám kde skladovat, jsem si koupil čtyřicetigigovej harddisk a je na něm celá deska. A tenhle harddisk můžu kdykoliv vzít a se všema stopama na něm libovolně pracovat.
Jedna věc mi ale přece jen vadí. Když někdo nedělá muziku tak, že má nápad a ten zachytí a zpracuje, ale že zapne počítač a vyskáče mu z toho dvacet desek za deset minut. Což je systém těch dnešních dýdžejů. Vzít něco, co už někdo vymyslel a nějak to splácat dohromady, na to člověk nemusí bejt muzikant. To je jen operátor u počítače. Takže tady technika muziku ničí, obrovsky ale pomáhá v tom, jak se dá točit a zpracovávat.
Takže se dá i se současnou technikou dělat muzika tak, aby zněla jako z dob kotoučáků, a všechny ty počítače mít jen na usnadnění práce?
Tak. Usnadní práci, ale musí tam zůstat ten živej muzikant. Ať už jsou to bubny nebo cokoliv. Já chápu, že se krásně nabouchají bubny automatickým bubeníkem, jenže někdo je schopen tam naplácat něco, co žádnej živej člověk nemůže v životě zahrát. Což je pitomost. Navíc se okamžitě pozná, jestli to hraje bubeník nebo automat. To samý se zpěvem. Já tady můžu namluvit čtyři věty, pak si zapnu různý voicecodery a když zmáčknu knoflík budu zpívat jako Helenka Vondráčková, zmáčknu jinej a je ze mě Karel Gott. To není řešení. Nechci řešit ani takový věci, že když točím ve studiu a řeknou mi: „Nazpívals to falešně, ale to je dobrý“, najede tam osnova, hodí se tam nota a najednou je to správně. Já zpívám všechno natvrdo, naživo. I když je to trošku falešně, tak to dává tu osobitost a je v tom cejtit ten člověk a ne technika.
S tím můžu jenom souhlasit!
Aleši děkujeme za rozhovor a přejeme do nového roku hodně úspěchů jak v muzice tak i v ostatních aktivitách.
text a foto Martin J. Polák
Komentáře k článku