Stále něco končí a něco jiného začíná. V oblasti muzikálů by to mělo být jinak: dobré kusy by se měly hrát mnohem déle, špatné rychle zmizí samy. Na 23. ledna 2008, po více než třech letech od premiéry, byla v MdB naplánována poslední, 42. repríza dětského muzikálu Zahrada divů. My jsme navštívili 39. představení, které bylo zároveň prvním po dlouhé pauze v uvádění, která trvala rok a 7 měsíců.
Pod označením "dětský muzikál" se skrývá hudební pohádka určená primárně dětem, a to i v předškolním věku. Avšak jako všechna společná díla autorské dvojice Stanislav Moša a Zdenek Merta je i Zahrada divů tak mnohovrstevnatá, že i dospělé publikum dokáže zaujmout, vtáhnout do děje a nabídnout k zamyšlení nadčasová témata věčného boje dobra se zlem, střetávání mužského a ženského principu. Dílo je plné symbolů zjevných i skrytých (jeden příklad za všechny - jméno královny říše dobra znamená neubližování, jde o indický výraz pro ochranu všeho živého).
Ve Světě plném andělů Moša režijně vyzkoušel navázat přímou komunikaci s divákem (Ráchel rozsvěcující světla nad hledištěm a oslovující publikum) a plně ji rozvinul právě v Zahradě divů. Vypravěč pohádkového příběhu Gumpán (role v níž se snoubí klaunství a výchovné prvky je jako ulitá pro Erika Parduse) co chvíli mluví k publiku, a to především k dětem, každou chvíli pokládá otázky, které nejsou jen řečnické a na něž očekává a vyžaduje hlasitou a vícehlasou odpověď.
Gumpána obdařil scénárista Jaroslav Milfajt dvěma dopravními prostředky, motorkou s pedály na ruce a čtyřmetrovým balónem ve tvaru slona, který není řízen lany, nýbrž na dálkové ovládání. A tak létá nejen nad jevištěm, ale i nad užaslými diváky. Chce se až vykřiknout, kam se hrabe Miss Saigon s vrtulníkem! I když se může zdát tato rekvizita samoúčelná, je působivá a bez pochyb 
oslní nejmenší diváky.
Vypravěč nás uvádí do děje, jehož hlavní zápletkou je zápas říše bílých bytostí s armádou skřetů vedených králem Izerou (Ladislav Kolář v této roli perfektně vystihl jak směšné může být zlo ve své urputnosti). Říši dobra vládne jeho sestra Ahinsa (překrásná Michaela Horká), která odmítne se skřety zúčtovat podle práva "oko za oko", byť je její armáda v převaze. Gumpán společně se svým mluvícím psem Albertem Bafsteinem (v této roli se krásně vyřádil Stano Slovák, který má s rolí psa již své zkušenosti - vyl jako pes Dingo na desce Zory Jandové Ryba z Havaje) požádají publikum o pomoc s vyřešením vzniklé situace a dětskému publiku se dostává jedna z mnoha výchovných lekcí - neoplácejme zlo zlem.
Bafstein "vybere" v publiku dva dospělé diváky, které Gumpán pomocí kouzla promění na děti (opravdu dětsky působící Mária Lalková a Jakub Uličník) a pojmenuje je Chvilka a Snažík, podle prvních slov, která na jevišti řeknou. Ti za pomoci kouzelných semínek, které dostanou od královny, a především díky svému nadšení, důvtipu a trpělivosti zvítězí nad skřety bez násilí.
Jak? Nejdříve se obě děti i se psem nechají zajmout skřety, kteří je odvlečou do své pusté a vyprahlé říše a uvězní je v temné křišťálové jeskyni. Nepropadnou však zoufalství a jako kdyby hrály dobrodružnou hru, pokusí se zasadit semínko první kouzelné květiny, která se jmenuje lomikámen. Bafstein se otřepe a Chvilka zasadí semínko do zbytků hlíny, bláta a prachu, které vypadly z jeho kožichu.
Potom ze stěn křišťálové jeskyně odloupnou tři krystaly a použijí je jako zrcadla k tomu, aby na semínko usměrnili sluneční paprsek, který vniká do jeskyně jediným malým otvorem ve stropě. Chvilka začne zpívat písničku o semínku, ze kterého vyroste nádherná květina. Semínko začne pomalu klíčit, ale než stačí plně vyrůst, přiběhnou skřeti a květinu rozdupají.
Děti se však nehodlají vzdát, a když se skřeti vzdálí, zasadí nové semínko a požádají diváky o pomoc. A když kouzelnou písničku pro růst květin zazpívá v refrénu celý sál, rostlina roste mnohem rychleji. 
Nezůstává nic dlužna svému jménu, trhá skálu a proměňuje jeskyni v sopku, která vyvrhává gejzíry ohně a jisker.
Když se děti dostanou ze zajetí jeskyně, ocitají se v obrovském močále. Bafstein zpívá, tančí a jakoby mimochodem vyhrabává po celém jevišti jamky, do kterých Chvilka a Snažík sázejí další semínka, ale tentokrát nikoli lomikamene, nýbrž slunečnice. 
Za zpěvu celého sálu se pódium postupně mění v pole slunečnic.
V tom však přibíhá skřet Slump (herecky prvotřídní Oldřich Smysl projevil mimořádný talent vyluzovat místo zpěvu strašlivé skřetí skřehotání) a vztekle ničí všechny květiny. Když chce zadupat i tu poslední, Bafstein na Slumpa zavrčí a začne květinu bránit. Slump se lekne a Bafstein jeho úleku využije a přesvědčí ho, že když nechá květinu růst,
ta podobně jako lomikámen v jeskyni vše rozdrtí a bude následovat další sopečný výbuch. Slump, kterému se ohňostroj líbil, sice souhlasí, snaží se ovládnout, jenže je jakožto kazisvět zvyklý všechno zničit, a tak nakonec i poslední slunečnici vytrhne a zadupe.
Když se probere z amoku, uvědomí si, že je vlastně nešťastný, že rostlinu zničil a škemrá děti o pomoc. Ty mu dávají nové semínko a učí ho, jak jej uložit do země a zalít. Slumpovi se nejdřív 
nechce, ošklíbá se, že by měl pracovat a žádá děti o pomoc, Snažík mu však pomoci odmítá s tím, že to bude jen Slumpova květina. Na to skřet uslyší a za zpěvu kouzelné písně začíná květina růst.
V tom se však objevují ostatní skřeti a vrhají se na květinu. Slump ji brání, ale proti přesile nemá šanci, při rvačce ztratí vědomí a skřeti rostlinu zničí. Skřetici Zlotře (Lenka Janíková, která roli skřeta ztvárňuje rovněž ve Snech nocí svatojánských) je však Slumpa líto, probouzí se v ní cit a aby mu 
udělala radost, bere si od Bafsteina nové semínko a vypěstuje pro Slumpa novou slunečnici. Ostatní skřeti to zvědavě pozorují a když jim děti začnou rozdávat zbylá semínka, sami je zkouší sázet do země a přidávají se ke zpěvu. Bažinu tak proměňují v rozkvetlou zahradu. V zahradu divů.
Mnohonásobně opakované ničení květin a jejich opětovné 
vzklíčení se sice v určité fázi může zdát zdlouhavé a únavné, ale jednak plní účel ukázat, že ne vše se povede napoprvé a navíc o to sladší je konečné vítězství dobra. Vždyť cena toho, co získáme, je přímo úměrná úsilí, které jsme vynaložili.
Po výtvarné stránce je inscenace dechberoucí a plně využívá nepřeberných možností nové Hudební scény. Jednou tvoří kulisy seschlý les, jindy křišťálovou jeskyni, která se změní v aktivní sopku a potom celá scéna během pár vteřin odjede. Na druhou stranu výborného a nenákladného efektu bylo dosaženo při vytvoření průsvitných závěsů a sloupů z obalů 
od PET lahví.
Prvotřídní je rovněž choreografie Vladimíra Kloubka, který odvedl vynikající práci s dětským sborem. Opravdovou perlou je baletně ztvárněný souboj Chvilky s Izerou. Když děti začnou sázet slunečnice, chce s nimi Izera skoncovat a vrhá se na Snažíka. Chvilka upoutá jeho pozornost, přičichne si k další kouzelné květině, kterou vypěstovaly ze semínek od královny, a díky níž na sebe může vzít jakoukoli podobu.
Proměňuje se v pěnkavu a odlétá do oblak, Izera se však proměňuje v orla a stíhá ji. Když Izera-orel Chvilku-pěnkavu dohání, zamíří pěnkava střemhlav dolů do moře a promění se v rybu. Izera se proměňuje v žraloka, ale než rybku dostihne, ta zamíří k pláži, vyskočí z vody a promění se v mouchu, Izera zase ve zmiji a když už mouchu téměř má, proměňuje se Chvilka v srnu, Izera pak ve vlka, kterému však srnka nestačí, zůstává tedy stát a proměňuje se v strom. Izera se promění v bouři, blesky začnou křižovat oblohu a hrom burácí. Chvilka se promění v jablko, které padá do rukou poutníka sedícího pod stromem.
Alegoricky jsou proměny a pronásledování vyjádřeny tak, že Chvilka s Izerou stojí každý na opačném konci jeviště za průhledným závěsem a zpívají o svých proměnách, zatímco ve středu jeviště tančí baletka představující proměňující se Chvilku a skupina tanečníků vedle ní vytváří svými těly tvar toho, v co se proměňuje Izera.
Když se Chvilka promění v jablko padající ze stromu (baletka upustí z koruny stromy skutečné jablko), charakter proměn se změní v iluzionistické číslo. Izera totiž nezaváhá a ihned se proměňuje v nůž v poutníkově ruce, ten chce jablko rozkrojit, ale jablko se proměňuje jehlu, Izera se z nože proměňuje v nit a chce jehlu svázat, ta se však rychle proměňuje v sirku, Izera-nit pak v plamen hořící na poutníkově dlani. Zdá se, že teď Izera vyhrál a Chvilka-sirka shoří, ta se však z posledních sil promění na dech a plamen sfoukne. Král Izera s výkřikem zmizí. 
Originální, geniální, okouzlující!
Kostýmy z dílny Andrei Kučerové vystihují přesně kontrast mezi říšemi dobra a zla. Bílé bytosti jsou samozřejmě celé v bílém s dlouhými rovnými parukami, zatímco skřeti mají paruky rozčepýřené a jsou oblečeni v barevných zeleno-hnědo-oranžových třásních a děravých punčochách. Kéž by i v životě bylo takto jednoduše vše rozeznatelné.
Hudba Zdenka Merty je v Zahradě divů mnohem víc "populární" než jsme zvyklí z jeho předchozí muzikálové tvorby, která je náročná, místy nádherně kakofonická a leckdy až připomíná spíše hudbu scénickou než muzikálovou. Největšími hity Zahrady divů jsou výborně rytmická "Baf se baf s dobrým kamarádem" a především písnička pro růst semínek "V hliněné kolébce s pokrývkou z kamení," která se v průběhu představení mnohokrát opakuje a za chvíli ji zpívá celý sál. Škoda jen, že při četných sborových písních nebylo rozumět textu.
Poklonu chci opětovně složit Pavlíně Hoggard za perfektní program k představení, který kromě obsazení, fotek, rozhovorů s autory a účinkujícími obsahuje i pojednání o dětských muzikálech ve světě i u nás, dále úvahy o okolnostech vzniku pohádkového příběhu Zahrady divů, symbolech skrytých mezi řádky a takty, filosofické pojednání o obrazotvornosti a dětské fantazii a úloze umění pro ně, úryvek z Ovidiových Proměn a nakonec kompletní libreto.
Zahrada divů je výjimečná nejen tím, že jde o dětský muzikál, technickou dokonalostí scény, nádhernou hudbou a skvělými hereckými a pěveckými výkony. Mimořádně povedené je i Mošovo libreto a vůbec konstrukce celého příběhu, který nespočívá jen v zjednodušeném černobílém rozdělení na dobro a zlo, navíc morální ponaučení, která příběh podává, jsou podávána neotřele a pro dětské diváky názorně. Dítě tak samo může přemýšlet a ptát se dospělých.
Je tedy dobrou zprávou, že se vedení divadla nakonec rozhodlo posunout derniéru až na květen, kdy by měla být odehrána poslední tři představení této muzikálové pohádky. Také stále ještě žije naděje, že hudba z představení bude vydána na CD, vždyť Zahrada divů je jediným muzikálem Moši a Merty, který nemá hudební nahrávku.
Fotografie Michal Škvor, text Antonín Krása
Komentáře k článku