Jedinečný zážitek! Nejkrásnější představení, které jsem letos viděl. Které to bylo? Po Jesusovi a Josefovi (články najdete v Archivu) přijelo Městské divadlo Brno do Prahy s původním dílem. Na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník vytvořili Petr Ulrych a Stanislav Moša muzikál Koločava. Pražští diváci jej v divadle GoJa Music Hall měli možnost vidět poslední březnový týden.
Spolupráce Ulrycha s Mošou je zcela ojedinělá a na rozdíl od muzikálů Moši s Mertou se zaměřuje výhradně na zpracovávání literárních děl českých spisovatelů 19. a začátku 20. století. Po Radúzovi a Mahuleně (1997) je Koločava (2001) druhým společným dílem této autorské dvojice. 
Následoval muzikál na motivy nejslavnější Máchovy básně Máj (2004) a nyní přichází Markéta Lazarová , která bude mít premiéru 19. května letošního roku.
Kromě toho má Petr Ulrych na svém kontě dva pohádkové muzikály, oba společně s Martinem Fahrnerem, Legenda... se hrála od roku 1995 v MdB, Kouzelné střevíčky v letech 2000-2 ve Východočeském divadle Pardubice. Je také autorem komorního muzikálu Nikola Šuhaj loupežník, který se hrál v režii Jána Roháče v letech 1974-8 v divadle Ateliér v Praze ve Spálené ulici (kde dnes sídlí Divadlo Ypsilon).
V necelých tři sta reprízách tehdy ztvárnila roli Eržiky Hana Ulrychová, která spolu se svým bratrem tvoří stabilní jádro skupiny Javory.
Novou muzikálovou podobu Nikoly Šuhaje loupežníka vytvořili Ulrych (hudba, texty písní) s Mošou (scénář, režie) po necelých třiceti letech. Jelikož jsem si toto zjistil až po zhlédnutí Koločavy, v jeho průběhu mne velmi překvapilo, 
že písně skupiny Javory, které znám z jejích sólových desek, slyším z jeviště jako součást muzikálu. Ve skutečnosti jde však o písně, které patřily již do původní verze muzikálu a pro Koločavu k nim byla připsána více než polovina nových, zejména písně Židů.
Dalším překvapením pro mne bylo, jak nesmírně silně na mne hudba Petra Ulrycha zapůsobila. Na Javorech jsem byl sice odkojen, šlo o první moderní hudbu, kterou jsem jako dítě poslouchal. V pubertě jsem se ale soustředil na anglický a americký rock a přestože jsem se poté vrátil k českému folku, Javory pro mne zůstaly jen vzpomínkou. Až do 28. března 2007.
Síla, s kterou na mne v ten den z jeviště zavanula javorovská folk-rock-etno-world music, v níž se k moravským tématům přidaly ještě slovenské, ukrajinské a židovské, mne zcela pohltila. Nejvýstižněji se podle mne o hudbě Petra Ulrycha vyjádřil Stanislav Moša: "Pomáhá nám objevit v naší duši něco dávného, ozvěnu našich minulých životů. V každé své skladbě předává posluchačům samu esenci krásných tónů hudby, která kdy na tomto světě vznikla". Můj požitek ještě umocnil zpěv Hany 
Ulrychové v "roli" zpěvačky. Jako u vytržení jsem naslouchal jejímu plnému hlasu, nekompromisnímu projevu na plný plyn, každý tón zazpívaný na sto procent. Nádherné, báječné, překrásné.
Hudební doprovod, umístěný originálně přímo na pódiu, je tvořen skupinou Javory v plném obsazení, tj. vedle kytary Petra Ulrycha je to především mandolína Martina Krajíčka, housle a zobcová flétna Kateřiny Štruncové, 
samozřejmě cimbál Dalibora Štrunce a další. Vítěznou kombinaci sourozeneckého zpěvu a folklórního hudebního doprovodu podtrhují texty písní, které jsou tak velkolepé, že se ani tentokrát neubráním citacím.
Při psaní scénáře využil Stanislav Moša toho, že Nikolův příběh je velmi dobře známý, ať už z povinné četby nebo z muzikálu Divadla na provázku Balada pro banditu. To mu 
umožnilo načrtnout děj pouze schématicky a věnovat se primárně detailnímu popisu prostředí Podkarpatské Rusi, "kde ještě žije Bůh", zobrazení folklóru, přírody a vylíčení sžívání tří národnostních skupin, rusínské, židovské a české.
Starý pastýř (P. Kunert) začíná vyprávět zbojnický příběh. Za první světové války je Nikola Šuhaj (R. Jícha) odveden z rodné vsi Nižná Kaloča do uherské armády. Spřátelí se s německým vojákem (D. Černák) a společně v lesích potkají 
Vasju (S. Jányová) a Jevku (I. Vaňková) s nimiž prožijí krátké milostné dobrodružství. Z jejich matky (L. Billová) se vyklube čarodějnice, která jim dá vypít lektvar chránící je před jakoukoli střelnou zbraní. Ani jeden kouzlu nejprve nevěří, ale když se přesvědčí, že jsou skutečně kulkami nezranitelní, oba v euforii zběhnou a vrátí se domů.
Nikola má proč se vracet, kromě matky (M. Kolářová) jej v Koločavě čeká jeho milá Eržika Dračová (R. Coufalová-Vidláková). 
Eržika je zvláštním způsobem napsaná postava, téměř nemluví, sólově nezpívá, jejím hlavním výrazovým prostředkem je tanec. Vynikající choreografii má zejména scéna milování Eržiky a Nikoly. Jejich jediná společná milostná píseň "Lásko bílá, lásko černá" (kterou z poloviny stejně zpívá Petr Ulrych) je opravdovou perlou:
"...být zvonkem někde v dálce
na krku bílého beránka,
být stopou, kterou v mokré trávě
otiskla bosá noha tvá,
být malou hvězdou v koutě nebe,
hvězdou, co skoro nevidíš,
která je přesto blízko tebe
a v horké noci o ní víš..."
Představitel hlavní role Robert Jícha zazářil již v obou předchozích brněnských muzikálech, které letos zavítaly do Prahy. V Jesus Christ Superstar je neuvěřitelně uvěřitelným Ježíšem, v Josefovi je nezapomenutelný jako bratr Gád. Nejlepší je však právě jako zbojník Nikola, vzhledem přesně vyhovující roli, herecky maximálně přesvědčivý jak ve zbojnické tak i zamilované poloze, 
hlasově suverénní, jako jediný držel pěvecky krok s Hanou Ulrychovou.
Na Nikolu však čeká nejen matka a děvče, ale také maďarská policie, vždyť je vojenským zběhem. Když se jej pokusí chytit, Nikola jednoho z nich zastřelí. Prchá do lesů a stává se zbojníkem.Po čase se vrací a bere si Eržiku za ženu. Svatební obřad, kdy řecký kněz (K. Bartoň) Nikolu s Eržikou oddává, 
patří k nádherným ukázkám tamější kultury a zvyků.
Mezitím přichází konec války a Podkarpatská Rus se (po krátkém období rumunské nadvlády) stává součástí Československa. Příjezd sboru prvorepublikových četníků na bicyklech za zpěvu písně "Civilizace" je nejpůvabnější, nejkomičtější a nejrytmičtější scénou celého muzikálu:
"...do světa už kráčí osvěta!
Technika, vzdělanost, píle
Dobudou vzdálené cíle!
Do světa už kráčí vzdělanost!
Pro všechny už bude chleba dost!..."
Divácky vděčné jsou pak všechny činoherní scény s četnickým kapitánem (neodolatelný E. Pardus), zejména jeho snaha naučit Rusíny vyslovit správně slovo "civilizace". Kromě střetu "technologicky vyspělých" Čechů s negramotnými Rusíny se projevuje ještě vliv třetí etnické, kulturní i náboženské skupiny, kterou jsou Chasidé. (Chasidismus jakožto směr judaismu byl založen v 18. století s cílem reformovat příliš "akademické" studium Talmudu a vrátit se k obyčejnému náboženskému životu. 
Chasidé žili do druhé světové války převážně na Ukrajině a v Polsku.)
Židé v čele s Abramem Beerem (vynikající Z. Junák byl za tuto roli nominován na Thálii) patří pochopitelně k bohatší části vesnice. Zatímco pro Rusíny je Nikola hrdinou, který za ně mstí všechna bezpráví, bere bohatým a jim, chudým, dává, Židé nemohou Nikolu vystát. Vždyť jsou to oni, kdo je povětšinou cílem jeho zbojnických výprav a v celkovém vyznění muzikálu tak židovská komunita působí poměrně negativním dojmem, což podtrhují i jejich uhrančivě 
vychytralé písně "Ožralý goj", "Všechno je jinak", "Jen na špatné se lidé chytají" a "Ruce".
Četníkům se podaří Nikolu chytit, ale ten jim rychle vyklouzne a dlouho uniká. Nikola není vylíčen jako vrah a zloděj, ale jako člověk s přirozeným citem pro spravedlnost, toužící po svobodě, střílející jen v sebeobraně po četnících. Jeho život není motivován ničím jiným než láskou k Eržice:
"...to chce víc než sílu, to chce lásku,
lásku velkou, lásku čistou,
trápenou a prožitou,
takovou, co říká proč jít dál..."
A tak když zjistí, že za Eržikou začal chodit jeden z četníků (Z. Mazničenko), zastřelí jej, ale Eržice vzápětí nevěru odpouští:
"...vím, že jsi jen žena a ne skála,
vím, co je být ženou zkoušených.
A také vím, že v dobách zlých jsi při mně stála,
a proto plnou náruč lásky dám ti,
až se vrátím..."
Když již dlouho četníci Nikolu bezvýsledně pronásledují, čs. úřady vypíší na jeho hlavu odměnu 3000 Kčs a židovská obec přidá dalších 30 000 Kčs pro toho, kdo jej dopadne. Nakonec jej a jeho bratra Juru (J. Uličník) tři koločavští rolníci (D. Černák, J. Jackuliak, A. Slanina) úkladně sekyrami zavraždí. Dechberoucí je Šuhajova bohorovnost a klid s nimiž nese svůj kříž a přijímá "popravu":
"Až jednou červánky potkáte mamičku,
vzkažte, že nepřijdu, po lesním chodníčku.
Vzkažte ať nepláče, že jenom chvilenka
a život uplyne jak bystrá voděnka..."
Malá, ale nezapomenutelná je role Rózičky (V. Krčková), vesnické dívky, která do děje téměř nezasáhne, ale svými komentáři reprezentuje postupné vytváření zbojnické legendy mezi lidem. K nejdojemnějším patří její výkřik "Všichni ho zrazují, ale on je hrdý a smělý ... osamělý!"
Jednou z podstatných součástí inscenace jsou filmové dotáčky 
Dalibora Černáka. Jeho animované dotáčky pro Josefa jsou nádherné, ale ty pro Koločavu snímané v exteriérech, jsou prostě famózní! Barevné záběry na čistou přírodu, letící dravce, neprostupné lesy, Nikolu běžícího mezi stromy, střídané černobílými fotografiemi půvabné Eržiky, to vše je přesně to, co se ideálně hodí k dokreslení té které scény.
Když jsem přemýšlel, proč se mi brněnský Jesus a Josef "jen" moc líbily, zatímco Koločava mne zasáhla, uchvátila, pohltila, uvědomil jsem si, že mne oslovila něčím, co jsem na naší muzikálové scéně dosud podvědomě postrádal. Dýchlo na mne (bez jakéhokoli nacionalismu a patosu) slovanství. Dracula, Galileo, Johanka, Krysař a mnoho dalších jsou muzikály, na které nedám dopustit a rozhodně je nijak nedegraduje to, že vychází z biblických, shakespearovských, hororových, antických nebo jiných témat. 
Koločava prostě zabrnkala na opomíjenou strunu.
Je pravda, že například Dvořákova Rusalka je zasazena do českého pohádkového prostředí vil, vodníků a bludiček, ale muzikálové zpracování z ní tu českou atmosféru zcela odstranilo. Z úspěšných, dlouho hraných muzikálů je snad jen v 
Landově Tajemství možné najít ozvěny slovanského pohanství (reprezentovaného Martinem) a ranného křesťanství na Velké Moravě (Jan a Anežka), ale hudebně to vyjádřeno není.
To, co mi u většiny muzikálů v Praze dost chybí a v čem jde MdB příkladem, jsou kvalitní programy. To nejsou několikastránkové sešity s tuctem fotografií a přehršlí reklam na křídovém papíře, ale pečlivě zpracované prakticky odborné publikace obsahující nejen detailní informace o samotné inscenaci, ale i historii celého díla, pojednání o dřívějších nastudováních, rozhovory s autory a účinkujícími, historické a další informace týkající se tématu (u Koločavy mj. sbírka 
židovských vtipů), úvahy divadelních kritiků a nakonec kompletní libreto. A to je v poslední době pravidlem u každé inscenace MdB. (Z pražských muzikálů dosahuje výborné kvality snad jen program Obrazu Doriana Graye.)
Nakonec bych se chtěl zmínit ještě o jedné věci, která je bohužel 
v poslední době pro brněnské hostování v Praze typická. Ostudně malá návštěvnost. Opět přemýšlím, co je příčinou prořídlého hlediště Pyramidy. Je sice pravda, že v Praze se v současnosti hrají dva muzikály o zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával, Balada pro banditu a Malované na skle (oba v Divadle Na Fidlovačce), ale přesycení tímto tématem bych neviděl jako hlavní důvod.
Čím dál tím víc nabývám na přesvědčení, že o úspěchu představení rozhodují nejen kvalita díla a obsazení hvězdami (Radka Coufalová jakožto čerstvá držitelka Thálie by teoreticky měla zaručit plný sál), ale především produkce zajišťující reklamu (odkud bylo možné se dozvědět, že právě Coufalová bude hrát Eržiku?). Chtěl jsem na tomto místě apelovat na producenty, aby se vzpamatovali a v dalších měsících zajistili odpovídající zviditelnění. Právě jsem se však dozvěděl, že jak představení Josefa v dubnu tak Olivera! v květnu jsou zrušené. Ach jo. Do Pyramidy tedy do konce sezóny zavítá pouze Jesus. Jen aby se o tom pražští diváci měli odkud dozvědět (kromě našeho webu).
Fotografie Michal Škvor, text Antonín Krása
Komentáře k článku