Tento rok bude mít mnoho z vás možnost vidět muzikály Městského divadla Brno nejen na jejich domovské scéně, ale také v Praze. Jako první se divákům pražské GoJa Music Hall představil legendární muzikál Andrew Lloyda Webbera a Tima Rice Jesus Christ Superstar. Brněnští herci zde s touto inscenací hostovali od 23. do 28. ledna. Během roku na nás ještě čekají v únoru a dubnu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, v březnu Koločava, v květnu a červnu Oliver! a v červnu se ještě jednou na několik představení vrátí i Jesus Christ Superstar.
Hned na úvod se musím přiznat, že stále nostalgicky vzpomínám na "Ježíše" ve Spirále. Doufám, že mi to nebudete mít za zlé, byl zkrátka první, jedinečný a pro mnoho z nás první muzikál vůbec. Proto jej v našich očích jen těžko jakékoli další nastudování překoná. Vždyť ani filmová verze se mi nelíbila tolik jako ta divadelní v režii Petra Novotného.
Přes to všechno je brněnský Jesus Christ Superstar velmi pěkná inscenace a jsem ráda, že jsem ji mohla v Praze vidět.
Myslím, že je důležité, nechodit na představení s očekáváním (a řekla bych, že se to týká jakéhokoli představení). Kdo čekal verzi podobnou pražské, byl asi zklamán. 
Scéna i celé pojetí muzikálu jsou naprosto odlišné, stejný zůstává pouze příběh. Vše ostatní je alespoň zčásti jiné, jako například české libreto, které Michael Prostějovský speciálně pro MdB lehce upravil a rozšířil. Ti, kteří mají původní překlad naposlouchaný, ihned poznají změněná místa, kterých je sice po skromnu, ale dominuje mezi nimi zejména prodloužený part Piláta. 
Dokonce i hudba doznala mírné změny, zejména píseň Šimona Zélóta dostala výrazně modernější háv. Hudební nastudování je celkově trošku jiné než pražské, řekla bych méně razantní.
Režijně nejoriginálnější je podle mne scéna Poslední večeře, a to hned z několika důvodů. 
Zatímco v Novotného nastudování se nakonec Ježíš s Jidášem rozloučili přátelským obejmutím, v Mošově pojetí Jidáš v slzách Ježíše obejme, ale ten jej od sebe odhodí a vyžene. Mimořádně zajímavé je, že při Poslední večeři je na scéně pouze 13 osob. Ježíš, jedenáct apoštolů a Marie Magdalena! 
V pražské verzi (a myslím, že i ve všech ostatních) Marie při Poslední večeři přítomna není. Vzniká pochopitelná otázka, zda jde o čistě Mošovou invenci či inspirací Brownovou Šifrou? Vzhledem k tomu, že vztah Ježíše s Marií není dále rozebrán, těžko soudit.
Režisér Stanislav Moša prokázal své kvality a vytvořil kompaktní inscenaci, která zaujme. 
Postavy Ježíše a Jidáše pojal režisér jako dva skutečné protiklady, i když Ježíš místy působil možná až příliš zakřiknutě a Jidáš naopak přespříliš expresivně. Velmi působivý je pak samotný závěr. Poslední scéna ukřižování je z režijního hlediska skutečně propracovaná a dechberoucí. Fascinující světla této scéně dodávají ještě více na efektnosti. 
Celé ukřižování a následných pár minut po něm je velmi jemně a přitom sugestivně zobrazeno. Řekla bych, že opravdu patří k vrcholu inscenace. Příjemným překvapením v GoJe bylo, že po Jidášově sebevraždě nevisela ze stropu loutka oběšence, asi nejvíce kritizovaný prvek jinak skvělé brněnské inscenace. Každopádně je velké plus, že Jidáš se oběsí (tak, jak stojí psáno v evangeliích) 
a nespáchá sebevraždu skokem z výšky jako ve Spirále (i když i tato scéna byla pod taktovkou Petra Novotného nezapomenutelná).
Určité rezervy však mají davové scény, například scéna s kupci v chrámu je poměrně chudá a postrádá nápaditost. Při soudu Před Pilátem se negativně projevil nedostatek company, která se mezitím v zákulisí připravovala na následující píseň "Superstar" a proto ve chvíli, kdy
sbor křičí "ukřižuj ho," na jevišti nebyl z židovského davu nikdo! Na druhou stranu Jidášův "Superstar" je famózní show, s vrcholnou choreografií Vladimíra Kloubka.
Emil Konečný vytvořil jednoduchou scénu téměř bez dekorací, která byla původně vytvořena pro západoevropské turné, jež předcházelo uvádění na scéně MdB. Scénu tvoří pouze pod stropem zavěšený velký kříž a posuvné schody, které svou mimořádnou variabilitou vytváří geniálně jednoduchým způsobem nejrůznější prostředí. 
Bohužel občas (například v obrazu léčení mrzáků) působí rušivě přesouvání kulis, respektive nesmyslně bílé oblečení těch, kteří je přesouvají. Důležitou úlohu mají světla výrazně dotvářející atmosféru na jevišti. Vyzdvihla bych především téměř "laserovou show" při předehře. 
David Kachlíř se projevil jako skutečný světelný mág.
Stejně jednoduché jako scéna jsou i kostýmy, které vytvořila Andrea Kučerová. Přitom jsou maximálně funkční a charakterizují beze zbytku jednotlivé postavy. Strohá výprava nás tedy zbytečně nerozptyluje od toho, co je důležité.
Kdo viděl Ježíše v podání Kamila Střihavky, nejspíš mu nyní chvíli trvalo, než si na hlavního představitele zvykl. Tím však v žádném případě nemám na mysli negativní kritiku. Robert Jícha má zkrátka jemnější hlas a celkově působí víc křehce a zranitelně. S náročnou rolí se však popral velmi dobře. Jidáš v podání Jána Jackuliaka byl bohužel velké zklamání. 
S písněmi měl často problémy, hlasově na náročný part nestačil, snad jen závěrečná "Superstar" v elvisovském stylu mu skutečně seděla. Vytkla bych mu především to, že mu bylo často opravdu velmi špatně rozumět. Naopak Máří Magdaléna Hany Holišové příjemně překvapila. Její výkon byl suverénní. Má sytý a výrazný hlas a také po herecké stránce i v tanečních číslech byla přesvědčivá.
Vynikající byl také Karel Škarka v roli Piláta, kterému bylo ze všech účinkujících asi nejlépe rozumět a skvělý zpěv podtrhnul uhrančivým hereckým výkonem. Pochválit můžu výkon Igora Ondříčka (velekněz Kaifáš) a Petra Brychty (Annáš). Jen v některých partiích si Ondříček svůj part transponoval výše, naopak Jakub Uličník v roli Petra si část písně "Vše psát od prvních řádků" transponoval níže. 
Příjemný výkon podal Michal Kavalčík jako Jakub Zebedeův, Herodes Zdeňka Junáka inscenaci odlehčil, přítomné pobavil a na malém prostoru své role dokázal zaujmout.
Pokud jste si zatím nechali tento muzikál uniknout, máte možnost ho vidět v Praze ještě od 12. do 17. června nebo si na něj zajet přímo do Městského divadla v Brně. 
Všem bych ještě doporučila kromě programu i brožurku o muzikálu. Jedná se o malou knížečku, ve které najdete obsazení, životopisy autorů, celý příběh, jeho historické souvislosti, rozhovory s autory i interprety, libreto a spoustu barevných i černobílých fotografií, mezi nimiž vyniká Robert Jícha se svatozáří. Obsáhlé a výborně zpracované! V tomto ohledu se pražská divadla mají ještě co učit.
Fotografie Michal Škvor, text Petra Gregorová
Komentáře k článku