Výrazný tvůrčí rukopis scénografky a kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší mohli diváci obdivovat ve specifickém projektu Kudykam a v Hudebním divadle Karlín například v inscenacích Vražda za oponou, Aida, či Lucie, větší než malé množství lásky. Nejnověji se k nim přidala od října loňského roku uváděná gangsterka Bonnie & Clyde, která zaujme stylovým vizuálním pojetím. O koncepci tohoto muzikálu, ale i o módě a přínosu německého divadla se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Co pro vás znamená období, kdy se odehrává příběh proslulé zločinecké dvojice Bonnie a Clyda?
První polovina třicátých let v Americe mi přijde velmi zajímavá, dramatická. Například v roce 1936 v Texasu působily problémy silné prachové bouře, takzvané Dust Bowl, kdy všechno zasypal písek.
Amerika zosobňovala pro mnoho lidí splnění jejich snů, ale přišla velká krize, která jim všechno vzala. Byli dezorientovaní, plní deziluzí a neviděli pro sebe budoucnost. Jistě se tam odehrála řada tragédií, a taková doba je pro umělecké ztvárnění nesmírně podnětná, nejvíce se zvýrazňují osobní charaktery.
Jakým způsobem se promítla doba do kostýmů?
Všechny kostýmy vycházejí z dobových siluet, tehdejších pravidel. I když pro účely jevištního provedení jsou přece jenom navržené více honosnější, barevné, sexy, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Nevytváříme dokument, ale podívanou pro diváky. Celý koncept muzikálu, od textu po hudbu, je velmi nadsazený, taková hodně „vytuněná“ paráda. Veškeré kostýmy, které v představení obléká Bonnie, měla na sobě i skutečná Bonnie Parkerová. Vycházela jsem z nemála existujících dobových fotografií a divákům jsou tyto snímky promítány i na scéně během muzikálu. Inspirovala jsem se rovněž barevností, která se objevuje v americkém hraném dokumentu BBC. Stejně tak i postava Clyda Barrowa má obleky, které nosil jeho reálný předobraz.
Dodržují se při šití kostýmů i historické materiály, nebo jsou použity jiné, modernější?
Dnes jsme schopni získat stejné materiály, na rozdíl od sedmdesátých a osmdesátých let, kdy nebyly k dostání. Když tvořím pro filmy, nebo televizní pořady z dřívějšího období, třeba jakým byl seriál První republika, pracuji s autentickými materiály, které se dodnes vyrábějí. Ve výsledných záběrech kamery takto zhotovené oblečení dobře funguje. U divadelních představení není většinou kladen požadavek na dobové látky, protože se vizuálně nejde na takový detail.
V divadle je spíše důležité, aby se v kostýmu herci dobře cítili.
Přesně tak. Divadelní kostým, zejména muzikálový, má úplně jiné zákonitosti, než filmový. Je zapotřebí splnit nároky na rychlé převleky, elasticitu. Herci se většinou hodně dynamicky pohybují, nebo i tančí. Tomu podřizujuji i návrh kostýmu, ne třeba v siluetě, designu, ale ve zvoleném materiálu.
Ve scénografickém řešení se mi líbily stíny, připomínající komiks. Byla taková stylizace záměrná?
Ano. Filmová a komiksová stylizace k takovému muzikálu patří. Vždyť vypráví příběh dvou naivních lidí a pointa jejich životního stylu je taková, že dokud nikoho nezabijí, tak se nedostanou na titulní stránku novin. Na jednu stranu je taková situace smutná, ale na druhou stranu přináší zajímavou dramatickou zápletku. V celém představení se objevují odkazy na filmografii, hodně se uplatnilo i video. Jsou tam autentické dokumenty z časů Velké hospodářské krize. Například ve druhé polovině představení jsou při čekání na chleba vidět na pozadí skutečné záběry lidí, kteří chodili zadarmo na polévku. Stejně tak existují dva záznamy jízdy autem z té doby a oba na jevišti promítáme. Navíc je tam zařazen jen jeden snímek ne úplně odpovídající, z doby o deset let starší. Jinak jsme kladli důraz na autentičnost, fotografie ulic jsou přímo z Dallasu z třicátého druhého, třetího roku dvacátého století. I takové historické snímky se dají dobře sehnat díky službám online archivů. Amerika jako taková je přítomná i přímo v řešení scény, nekonečné konstrukce mohou evokovat obrovské věže.
Máte nejoblíbenější dobu?
Za nejoblíbenější období považuji právě dvacátá, třicátá léta minulého století, protože tehdy došlo k obrovského zlomu v módě, k velkému osvobození. Móda v té době opravdu určovala pravidla ve společnosti. Dnes už se nedá říct, že šaty dělají člověka, ale do padesátých let dvacátého století takové rčení bezvýhradně platilo.
Z šatů se dalo usuzovat na určitou společenskou třídu?
Když jste na ulici potkala někoho, kdo byl jistým způsobem oblečený, včetně doplňků, které byly naprosto striktně stanovené, v určitou denní dobu, tak jste přesně věděla, s kým máte čest. Tohle byl velmi propracovaný systém, jenž rezonoval zejména ve vyšších společenských kruzích. Nemohlo se stát, že by někdo z ulice se tam začlenil. Dnes je to naopak zcela běžné, móda jde dokonce proti této strategii. Nejbohatší lidé světa, jako třeba Bill Gates, chodí v teplákách a mikině. Ve středověku se nikdo nemohl převléct za krále. Fascinuje mě spíše doba, kdy je móda ještě určující záležitostí, ne pouhou rozmarnou marginálií.
Nelákalo vás příběh gangsterské dvojice posunout více do současnosti?
Určitý posun tam je, že se jedná o současné postavy, ani v kostýmech nelze úplně přesně dodržovat dobovost. Lidská fyziognomie se naprosto dramaticky změnila. Mám sbírku originálů z toho období, jsou to osmdesát pět let staré věci. Ale kalhoty po Adině Mandlové neoblékla ani Veronika Žilková. I když Adina Mandlová působí jako statná, pěkná žena a Veronika Žilková je nejhubenější člověk, kterého znám. Hodně se změnily proporce. Vycházím tedy ze siluet a snažím se oblečení přizpůsobit modernímu člověku, protože si myslím, že lidé jsou stále stejní, zvlášť v intimním prostředí, v kruhu rodiny. Změna je jenom v čase, který určuje život. Náš čas je hodně rychlý, tenkrát byl jiný.
Představení Bonnie a Clyde určitá klipovitost a rychlé tempo rozhodně slušela, ale dovedu si představit i odvázanější modernizaci.
Tady dobovost není na škodu. Ve chvíi, kdy by se muzikál posunul do nějakého jiného prostředí, třeba že by se příběh odehrával v králičí noře, už by se vytratil smysl. Ale jsou i tituly klasického dramatu, které se aktualizovat nějakým způsobem dají. Musí se jen perfektně vymyslet klíč, aby taková modernizace byla skutečně přínosem. Někdy se taková představení skvěle podaří. Byla jsem u inscenací, kdy jsme společně s režisérem připravili neobvyklou stylizaci. Ale musí to být opravdu silná interpretace, vždyť se dostáváte do hlavy takovým velikánům jako je Shakespeare nebo Čechov!
Výsledek ale může být hodně zajímavý. Co říkáte na německé divadlo, které jde svým pojetím více na dřeň?
Německá tradice je trochu jiná. Jestli se ale ve scénografii něco významného stalo za posledních patnáct let, tak se to událo v této zemi. To, co naznačila Anna Viebrock ve svých inscenacích, je fenomenální. Jde o jasný styl divadla, který do našeho prostředí není důsledně přenositelný. Dušan Pařízek v Divadle Komedie se o něco takového pokusil, a to poměrně úspěšně. Díla zde uváděná balancovala na kompromisu mezi českým a německým pojetím. Je velká škoda, že scéna uvedeného typu už neexistuje. V Praze rozhodně chybí, nabízel se tam jiný, zajímavý zážitek. Jak je vidět třeba i z Festivalu německého divadla, některé věci dokáží být velmi silné. Nedovedu si ale tak úplně představit, že by tímto způsobem hráli naši herci. Při inscenování je zvolený jiný přístup. Účinkující jsou schopni přijmout to, že jsou součástí obrazu. Například je to patrné u Roberta Wilsona, který vlastně tvoří obrazy z lidí.
Pro herce takové představení znamená potlačit ego.
Určitě ano. Musí se dát do služeb například pohybu. Viděla jsem například insenaci, kdy herci půl hodiny jenom skládají a rozkládají lehátka. Nic jiného se tam neděje.
Komentáře k článku