Kdo by neznal slavnou píseň "Mein Herr" z filmu Cabaret v podání americké herečky Lizy Minelli? Pamětníci si možná vybaví i stejnojmennou avantgardní pražskou inscenaci Petra Lébla v Divadle Na zábradlí z roku 1995, kde si titulní roli tanečnice Sally Bowles vychutnala Zuzana Stivínová. Za moderní a odvážnou verzí se nyní můžete vypravit do Mostu. V pátek 19. února se zde odehrála premiéra tohoto slavného muzikálu, pod jehož hudební stránkou je podepsáno trio tvůrců. Libreto napsal Joe Masteroff, hudbu složil John Kander a zpěvní texty připravil Fred Ebb.
S hlavním mottem muzikálu „Leave your troubles outside!", tedy zanechte problémy doma, mohlo představení začít. Pod taktovkou konferenciéra na jeviště vtrhly Kit-Kat Girls, mezi nimi i jeden muž na podpatcích, a diváci se rázem přenesli do atmosféry Berlína třicátých let. Uchvacující bylo zejména vizuální ztvárnění scény. Minimalistické, odměřené, ale přitom vtahující diváka do děje. Dvě takřka industriální stěny po stranách jako by se staly jedním z účinkujících. Ožívaly totiž vydařenou hrou stínů a choreograficky byly využity i dveře v nich.
Světla všemu jen dodávala ten správný punc „chladné německé" atmosféry. Zvlášť v okamžiku, kdy majitelka Kit-Kat klubu Helga najímá novou sílu pro svou show, jsou studené tóny osvětlení působivé a dění na scéně připomíná skoro až filmový obraz. Tvůrci nechali zajímavým způsobem vyznít i závěs, který v některých chvílích zrudne. Jindy přenáší statické pózy tanečníků do jakéhosi záhadného obrazu, který by divák rád rozluštil. Velmi vydařená je scéna zasnoubení, do níž promítnuté stíny ladně se pohybujících postav přinášejí hmatatelnou poetičnost, která kontrastuje s tím, co bude v příštích chvílích následovat.
Oceňovala jsem jednoduchost náznaku. Hotel symbolizovala jedna postel s naznačeným výhledem, sjíždějící po lankách na scénu, a někdy ani to ne. Cestování spisovatele do Berlína a zpátky do Ameriky vlakem bylo pro změnu ztvárněno lavicí evokující kupé. Dostatek prostoru tak zbyl na účinkující, a mohl tak vyniknout jejich herecký um. Rozvržení scény přitom nebylo vůbec fádní. Někdy se odehrávalo několik akcí v různých plánech na jevišti, ve výšce, či po stranách. Navíc pouhým rozestavěním herců se podařilo navodit v divácích i určitou emoci. Například ve chvíli, kdy ti, co propadli nacistické myšlence, zůstali na scéně a ti, co nezastávali tuto ideologii, postávali na forbíně.
Za výborný nápad považuji i to, že věci, se kterými se v životě běžně setkáváme a ani je nevnímáme, v divadelním podání vyzněly zajímavě. Patrné to bylo hlavně ve scénách, kdy se na jevišti setkali židovský majitel obchodu s ovocem Herr Schultz a majitelka penziónu slečna Schneiderová. Ať už se jednalo o sundávání výzdoby v podobě látky z lamp po večírku, či předání pytlíku s ovocem, mělo to neskutečný náboj. Kolik nevyřčeného, kolik pocitů bylo v mikropohybech obou aktérů. Právě tehdy, kdy se vnějškově na scéně neodehrávalo nic velkého, byla jejich výpověď nejsilnější. Třeba ve chvíli, kdy si slečna Schneiderová začne loupat pomeranč, ale pak ho náhle vrátí zpět Herr Schultzovi. Detaily měly svoji úlohu i v jiných místech inscenace. Možná by vás zaujalo, jak si tvůrci pohráli s motivem knihy Mein Kampf.
Vyzývavé kostýmy už nikoho v dnešní době nepohorší. Pryč je doba, kdy Madonna provokovala ve svých koncertních show podobným oblečením. Jejich názornost mi ale přišla někdy až na škodu. Kabaretiérovi na klobouk o Silvestru přibyly hodiny, při písni o penězích měl na hlavě lesklý peníz. V jiné scéně se kolem něho objevily ženy vybavené klíčkem na zádech. Myslím, že panenku na klíček stačí naznačit mechanickými pohyby tak, jak to diváci mohli vidět například v pražském muzikálu Touha. Nadbytečné mi přišly i nacistické symboly na zádech tanečníka v závěru inscenace. Na druhou stranu se mi líbily třeba našité ruce na kostýmu Sally Bowles. Přišly mi jak ze surrealistické vidiny.
Taneční company je výborná. Tanečníci si své výstupy užívají a vnášejí do představení dynamiku. Již jejich první vstup na scénu, kdy se každý z nich jednotlivě pod taktovkou konferenciéra představuje, je skvělý. Obdiv si zaslouží zejména mládenci v botách na podpatcích. Při tanečně zajímavé scéně, kdy se tanečník v takových botách vyhoupne na konstrukci, až trochu zamrazí. Ostatně děje se tak v písni "Mein Herr", která je skvěle vygradovaná a stává se vrcholem první části představení. Tanečníci, kteří se v choreografickém uskupení přiblíží k divákovi, působí silným dojmem. Závěrečné povalení konstrukce Lucií Jagerčíkovou také nemá chybu.
Herecké obsazení mostecké inscenace je velmi zdařilé. Lucia Jagerčíková jako kabaretní zpěvačka Sally Bowles má ve svém projevu provokativnost, drzost, ale i vřelost a něhu. Oceňuji zejména živelnost, kterou dokázala této postavě vdechnout. Díky tomu se ve scénách, v nichž se objeví, divák rozhodně nenudí. V již zmiňované scéně s povalením ocelové konstrukce vynikne divokost a nespoutanost jejího charakteru naplno. Na druhou stranu tahle postava rozhodně není jednostranná, pod drsným chováním, vizuálně podpořeným i odvážnými kostýmy, se skrývá i zranitelnost a touha po lásce a rodině. Nejvýrazněji se tyto kontrasty prolínají v písni "Kabaret", která je v podání Lucie Jagerčíkové výborná. Líbí se mi také, že její postava zaznamená během představení velkou dramatickou proměnu.
Amerického spisovatele Clifforda Bradshaw, přijíždějícího do Berlína za zábavou a inspirací pro svou knihu, ztvárnil Willian Valerián. Bezstarostný přístup k životu a "crazy" kousky je radost sledovat. Naprosto mu věříte ale i proměnu z lehkovážného a bláznivě nadšeného mladíka v životem poznamenaného a skeptického muže. Svým projevem dokáže zaplnit celé jeviště, ztvárněním této postavy dokáže pobavit, a přitom je plný emocí. Ve vztahu ke kabaretní zpěvačce Sally Bowles dokáže projevit i empatii a silný cit. S Lucií Jagerčíkovou jsou sehraný tandem. Scény, ve kterých spolu hrají, se vyznačují i určitou hravostí a bezprostředností, a oba v nich excelují.
Karolína Herzinová svoji postavu majitelky penziónu slečnu Schneiderovou obdařila šarmem a vnáší do role křehkost a cit. Její postavu si nemůžete nezamilovat. Navenek přísná majitelka penziónu je díky jejímu podání prodchnuta laskavostí, a také jemným humorem. Zaujala mě už od scény, v níž dohaduje s americkým spisovatelem, novým nájemníkem penziónu, cenu pokoje. Všechny nuance charakteru se ale projeví až postupně, zejména ve scénách s divadelním partnerem Vítem Herzinou, který ztvárnil jejího snoubence Herr Schultze. Karolína Herzinová předvedla pro mě jeden z nejvýraznějších výkonů celého představení.
V roli roztomilé šlapky, slečny Fritzie Kostové, zazářila Kateřina Sedláková. Na menším prostoru, který tato postava má, dokázala vytvořit uvěřitelnou směsici sexappealu i naivity. Líbily se mi její pěvecké výkony, její hlas má v písních pěkné zabarvení a dokáže upoutat. Úplně mě nepřesvědčil konferenciér v podání Jakuba Dostála, jehož role je přitom pro příběh stěžejní. U jeho postavy jsem nezaznamenala žádný viditelný vývoj charakteru, i když si to velmi dramatické okolnosti v příběhu vyžadovaly. Stejně tak výkon Jakuba Koudely, který ztvárnil Ernsta Ludwiga, člena národně-socialistické strany, mi nepřipadal zvlášť výrazný.
Hudební doprovod v Městském divadle Most obstaral Kit-Kat Band. Již příchod hráčů tohoto uskupení do orchestřiště nenechal nikoho na pochybách, že silnou stránkou inscenace bude vizuálnost. Hudebníci totiž dorazili ve stylovém oblečení „à la cabaret". Zalitovala jsem jenom toho, že při děkovačce se hudebníci nepřišli ukázat na jeviště, dojem by totiž byl naprosto dokonalý. Skutečnost, že se diváci mohli zaposlouchat do "živého" hudebního doprovodu, není stále ještě v muzikálech samozřejmostí. Jejich hudba byla vynikající a na závěr byl jejich perfektní výkon zaslouženě oceněn i květinami od publika.
Režisérem Kabaretu pro Městské divadlo Most je Pavel Ondruch. Pravidelní návštěvníci tohoto divadla jeho práci mohli sledovat již v předchozích představeních, která stále naleznete na repertoáru. Balada pro banditu měla premiéru relativně nedávno, na podzim minulého roku. O něco dřívější Zpívání v dešti se hraje od prosince 2014 a slavilo úspěch v anketě Cena diváka jako nejlepší inscenace roku 2014. Pro pražské Divadlo Ungelt režíroval Pavel Ondruch hru Kurtizána a úspěšný muzikál Touha jménem Einodis, v němž excelují zpěvačky Marta Kubišová a Aneta Langerová. Touha jménem Einodis se hrála na Letní scéně Ungelt na Vyšehradě, a pokud jste zatím muzikál neměli možnost zhlédnout, představení jsou plánována na druhou polovinu letošního srpna.
V Městském divadle Most se podařilo připravit moderní inscenaci, která přitom nezapomíná na lidskost, a i přes tragické téma a sexualitou nabité prostředí kabaretu v ní kupodivu významné místo zaujímá romantická láska. Divák se tak nemusí bát, že by mu bylo naservírováno odtažité představení, což bývá nešvarem některých zmodernizovaných divadelních kusů. Inscenace je silná svým vizuálním pojetím a zaujme sympatickým důrazem na detail.
Komentáře k článku