Ke stejné ženě a divadlu se dvakrát nevracím
Životní peripetie Radoslava Brzobohatého šly klikatými cestičkami, ale čímkoliv kdykoliv tenhle Valach byl, byl tím vždycky celý a perfektní. Na divadelní scéně a na filmovém plátně měl určité zakázané roky, kdy byl nežádoucí osoba, jeho diváci ho ale vzali okamžitě zpět ke svému srdci, jen se po pauze objevil. Ženy stály frontu před jeho dveřmi a svlékaly se už v předsíni. Skončený vztah s Jiřinou Bohdalovou jí navždy poznamenal srdce, ale celou tu dobu ví tenhle superman přesně, co a kým je. Hlavně je skvělý herec, kterého teď nejčastěji můžeme vídat v Karlíně.
Karlínské divadlo jsem viděl spíš jako operetu a nikdy mě nenapadlo, že tady jednou budu hrát - i když jako host. Karlín mě vlastně nikdy zvlášť jako budova neoslovoval, ale to ani Národní divadlo. Ono nejde o budovu, ale jediné divadlo, které pro mě bylo důležité, byly vždycky Vinohrady. Toužil jsem po nich když jsem začínal, pak jsem tam odehrál a prožil třicet let, až jsem se nepohodl s paní ředitelkou a odešel jsem odtud. Pro mě to je a vždycky bylo to nejlepší divadlo. Od té doby, co jsem odtamtud odešel, jsem tam nevkročil ani na představení. Jako se nevracím k ženám, tak se nevracím ani k divadlu. Tím to pro mě skončilo. Ale pořád ho miluju a prožil jsem tam nejkrásnější roky.
V Karlíně, jako Řek Zorba, jsem naprosto nadšený. Třeba mě ten den, kdy mám hrát, něco naštve, nebo se necítím dobře, ale v okamžiku, když se blíží vstup na jeviště, tak samovolně všechny vedlejší věci odplývají a přichází Zorba - nádhera. Všechno zlé je pro něco dobré. Kdybych neodešel kvůli Jiráskové z Vinohrad, nikdy bych nehrál Řeka Zorbu. Za to děkuju Županičovi.
Nejlepší jsou staré památky a staré slepice
V Řecku jsem byl mockrát a miluju ho. Řadu let tam trávíme dovolenou, kterou podnikáme s Ondrou (se synem). Kvůli našim psům to máme rozdělené na dámskou a pánskou jízdu a je to paráda - když nás - chlapy, nelákají krámy, nemáme potřebu ležet u moře, zajdeme do taverny… Úžasná je ta obrovská kultura - ulice, kudy chodil Hippokrates, stadiony - věci staré tři tisíce let, které pořád nepřestaly existovat, to je nádherný, to je fantazie.
Při představení Řeka Zorby jsem jedinkrát ulítl v textu: Bubulina vrtí zadkem a já mám říct: “Dejte na mě, šéfe, nejlepší polívka je ze starý slepice.” Samozřejmě jsem při xtém představení prohlásil, že nejlepší slepice je ze starý polívky. Pak jsem v tom začal bruslit a moje okolí začalo řvát smíchy - důležité je, nepřestat mluvit, zachovat glanc a říct cokoliv.
Role se mi do života nepletou. Mám určitou paměť, kdy se mi všechno vybavuje na jevišti. Tam absolutně nemám problém, ale stokrát hranou repliku nedokážu reprodukovat právě nikde jinde, než na tom jevišti. To je nejlepší herecká paměť - vzpomenout si v tu chvíli, kdy je to důležité, ne žádné stránkování, doma umím roli z hlavy úplně vypnout. Snad kdyby se mě někdo zeptal na část textu doma, neuměl bych odpovědět. V okamžiku, kdy vím, že je pauza, hrát se tahle hra bude třeba až za rok nebo za tři, tak už z textu nevím ani slovo. Ten den, kdy ji třeba po roce začneme hrát, se mi samo vybaví každé slovo. To je dar. Pamatuji si to, co potřebuji a v okamžiku, kdy to není důležité, tak paměť vypne a uloží to tam, kde to najdu, až bude potřeba.
Odchovaný bohémy obouvá nejdřív pravou botu
Jsem vychovaný starou generací, a tak lpím na určitém přístupu k herectví. Měl jsem tu čest, poznat Jarouška Marvana, Lálu Peška, Zdeněčka Štěpánka… velké profesionály. To byli páni herci! Nejvíc si pamatuji právě z těchhle báječných herců - byli profesionálové a bohémové, kteří třeba totálně zpití, sklízeli obrovské potlesky na scéně. Měli v sobě úžasnou preciznost vůči své profesi. V tomhle jsem vychovaný já, a tak možná působím někdy přísně, když podobnou profesionalitu vyžaduji od dnešních mladých herců. Díky Županičovi hraje v Karlíně takový klan starších zkušených herců – stará garda lidí, kteří si vzájemně přejí to nejlepší a není mezi námi závist, současně s námi tady dostávají možnost mladí a strašně moc se tu naučí. Třeba Lumír Olšovský, který teď odešel do Divadla na Vinohradech, ale já jsem s ním tak perfektně sehraný, že v Řeku Zorbovi jsem odmítl hrát s někým jiným. Trému už neznám, ale čtyři, pět dní před premiérou jsem doma hodně nepříjemný, všichni mě s… jenom Ondra mě smí zkoušet z textu. Když přijdu na jeviště, už není čas na trému. Mám už jenom na paměti, že musím obouvat první botu na pravou nohu, vstupovat pravou půlkou dveří.. to mi taky zůstalo s té staré gardy, kde to všichni ctili. Nejsem pověrčivý, ale tohle totálně dodržuji.
Všechny moje děti
Celá generace dětí z doby, kdy jsem točil nejznámější věci, se prý nebývale hemží jménem Radek a Radoslav. Já jsem správně Radoslav - my máme Slávky v rodině: Jaroslava, Květoslava, Miroslav, Ladislav, Vratislav, Jaroslav… Ta doba mojí popularity byla poznamenaná množstvím ctitelek, které mi zůstaly dodneška. To byla doba největší slávy po Martinu Edenovi, kdy jsem dostával stovky dopisů denně. Holky čekaly u divadla, před barákem, moje domovnice je musela odhánět od dveří a když některá proklouzla až nahoru, musel jsem ji odhánět třeba nahou ode dveří. Začalo to být neúnosné a přiznávám, že jsem tehdy prožil období, kdy jsem měl pocit, že všechno umím, všechno znám, všechny ženský mě chtějí… Naštěstí jsem měl kamarády, kteří mě vrátili do reálu, vrátili mě zase na pevnou zem a dali mi na vybranou - buď moje nafoukanost nebo přátelství. Díky nim jsem se vzpamatoval po pár dnech - tehdy mi bylo 33 let.
Jsem věc veřejná
Po všech peripetiích herec zjistí, že je věc veřejná, nedá se nic dělat - když si v hospodě nechcete dát s někým panáka, tak jste nafoukanej frajer a div že se nepoperete, když vyhazujete holky ode dveří, tak jste rabiját - to je dané téhle profesi, že nemůžete být někde schovaný. Když jsem v sedmdesátých let byl na nějakou dobu odstavený od hraní, založili jsme si kapelu, hráli po hospodách a byla neuvěřitelná sranda a když jsem se po pár letech zase mohl objevovat v televizi, zjistil jsem s radostí, že na mě publikum počkalo, že mě nezapomněli. Nemusel jsem začínat znova. Podstata herce jako asi i jiných lidí je, zůstat sám sebou. To je alfa a omega života - přežít velkou slávu i dobu pozapomenutí. Znám dost kolegů, kteří byli podle mě talentovanější než já, ale neprorazili a nejsou slavní – prostě neměli v tu správnou chvíli štěstí. Mně hrozně pomohl Belmondo - on prorazil v Evropě a díky němu se najednou žádal ošklivý obličej a já se chytal, protože ostatní byli krasavci. Ten pocit křivdy, když někdo v profesi neuspěl neprávem, s tím se někteří smířili, že život není spravedlivý, ale někteří dožili s tím jedem křivdy v srdci.
Má “to” v kalhotách i v sukni
V Kleci bláznů, kde ve finále tančím oblečený jako žena, jsme si tenhle můj závěrečný taneček schovávali jako tajemství. Teprve na poslední generálce jsem se objevil v sukýnce a podkolenkách - je to příjemná sranda. V ženském oblečení jsem si zahrál už před tím v Cestě kolem světa, kde jsem hrál v pěti rolích - pořád jsem se převlékal a jednou z těch rolí byla bordelmamá. Tam jsem se strašně vyřádil se Skopečkem a že jsme oba smíšci, místy jsme vůbec nebrali na zřetel text, ale publikum řvalo smíchy.
Řek Zorba zase říká jednu velkou pravdu: Mužskej je tehdy mužskej, když má to správný v srdci a v kalhotách. To je velká pravda a platí to i pro ženský. Herečka, která má srdce, ale nemá ten náboj… Ale když přijde s “tou věcí” - není to prázdnej obličej, tak je jedno do čeho je navlečená nebo jestli je ošklivá - je to tam. Taková je třeba Jana Švandová - ta, když přijde, tak něco přišlo.
Z vévody se stal králem!
Další představení, které mám rád, je Noc na Karlštejně. Prvně jsem se do něj dostal v roce 1962, kdy to hráli herci Národního divadla přímo na Karlštejně a někdo jim vypadl z role bavorského vévody - Lála Pešek a Marvan si vzpomněli na mě. Hrálo se každý pátek, sobota, neděle - dva i třikrát denně. Hrál jsem tam vedle Karla Högera, starého Vydry - ten už si příliš nepamatoval, tak svůj dlouhý monolog vykrátil na prosté konstatování: “Můj Kárlštejn..!” Sedm let jsem zažíval tyhle nádherné večery. Teď se mi s rolí Karla čtvrtého vrátilo mládí, když to hrajeme na Kunětické Hoře a v Pardubicích. Je o to tak obrovskej zájem, že místo čtyři sta lidí, kteří se tam můžou vejít, jich tam je asi osm set napěchovaných. Už dneska je zase zamluvených - vyprodaných čtyřicet nebo padesát představení.
Dělám tyhle věci s nesmírnou radostí a vůbec nemám pocit, že bych měl skončit někde na vejminku. Důchodový věk mi naskočil ještě při mém angažmá v Divadle Na Vinohradech, ale já si toho několik let vůbec nevšiml a v kanceláři mě neupozornili, že to mám někde hlásit, takže jsem pár let fungoval aniž bych si o důchod řekl.
Milena Pekárková
Komentáře k článku