V Divadle Broadway se 20. října 2010 odehrála dlouho očekávaná premiéra muzikálu Ať žije rokenrol! z autorského pera Karla Šípa a Petra Jandy, a protože je to jejich prvotina, jak sami uvádějí, Musicalnet.cz byl na tento počin opravdu zvědavý. Režie muzikálu se ujal známý televizní a činoherní režisér Viktor Polesný. Hlediště bylo zaplněné do posledního místečka, a jak už to na premiérách bývá, nemohla chybět ani celá řada českých celebrit.
S hlavními hrdiny se vrátíme na přelom 50. a 60. let. Rokenrolový zpěvák Ronny, vlastním jménem Rudolf Konopásek, který slaví u mladého publika velké úspěchy, bezmezně obdivuje vše ze Západu. Naopak mladá svazačka Yvetta, dcera stranického funkcionáře, je vychovávána směrem k Východu. Základní zápletka nastává, když se tito dva mladí hrdinové najdou v sobě navzájem zalíbení.
Ronny je však rebel a z hlediska režimu problematická osoba. Žije hodně volným způsobem života mezi muzikou, drogami, mejdany a konflikty s policií. Při cestě na Západ, kdy je se svým manažerem vyslán ředitelem kulturního střediska pro hudební nástroje, aby mohli s kapelou hrát na Festivalu politické písně, jsou mladíci celníky chyceni při pašování kokainu. Ronny se tak dostává až do vězení a Yvetta stojí před problémem, jestli na něj má počkat, až se zase dostane na svobodu. Ale to už bych z děje prozrazovala moc.
Autor libreta Karel Šíp je známý především divácky oblíbenými humornými scénkami a rovněž jako textař. Mám-li se však vyjádřit k celému představení, spíš než muzikálem bych ho nazvala právě vtipnými scénkami propojenými písničkami, protože do výpravného muzikálu a skutečné podívané, má tento kus poněkud daleko.
Ačkoli jednotlivé scény pobaví, celkově představení nemá příliš propracovaný děj a najdeme v něm minimum překvapivých zvratů. Jednotlivé postavy jsou z dramaturgického hlediska ploché a jednostranné, málo propracované, příliš se nevyvíjejí a mnohdy jim chybí vnitřní napětí.
Yvetta je naivní svazačka, Ronny věčný rebel, matka Ronnyho osamělá žena, které vůbec nedochází, koho vlastně vychovala. Diví se, že je Ronny nemocný, když objeví v jeho šuplíku spoustu prášků a toluen. V ději se také objevuje celá řada nelogických skoků do nových situací, a divák musí chvílemi přemýšlet, kde se právě v příběhu nachází nebo kdo je osoba, která se právě nově objevila na jevišti (například první uvedení na scénu Ronnyho matky). Příběh Ronnyho a Yvetty zůstává autorem nedopovězen, naopak trochu nelogicky skočí o několik desítek let dále, abychom se dozvěděli, jak to s Ronnym po letech vlastně dopadne. To ovšem nebrání scénáristovi v tom, aby vzápětí Ronnyho vrátil zpět na jeviště, a ten pak za tichého snášení se padajících vloček s celou company v závěrečné finálovce "Šrámy lásky" dovede představení Ať žije rokenrol! do zdárného konce.
Ačkoliv celkový dojem z představení není nijak špatný, musím se přiznat, že ve scénáři mi vadilo větší množství nelogičností a scén, které jsem autorovi prostě nemohla uvěřit. Například ve chvíli, kdy přichází otec Yvetty k Ronnyho matce s požadavkem, aby se rozešli, že má Ronny na Yvettu špatný vliv, oba teprve na konci dlouhého dialogu zjistí, že kdysi spolu prožili vzájemnou první lásku. Na to, že spolu žijí jako sousedé v jednom domě, se mi zdá neuvěřitelné, že by o sobě navzájem tak dlouhou dobu nevěděli… Takových nepřirozených okolností v muzikálu člověk najde víc…
Autor hudby Petr Janda za svoji kariéru již mnohokrát dokázal, že dovede napsat hity, které časem téměř zlidověly. Tato okolnost však v muzikálu Ať žije rokenrol! nenastala. Jednotlivé skladby se mi po hudební stránce sice líbily, ale melodie, kterou bych si na první poslech zapamatovala, jsem se nedočkala. Rovněž rokenrolových skladeb v muzikálu není mnoho, přestože se tak přímo jmenuje.
Živá kapela je vždycky velkým zpestřením, a tento trend je nutno ocenit jedině kladně. Má to však také svá úskalí. Nazvučit dobře bicí tak, aby nepřehlušovaly ostatní nástroje a hlavně zpěv, je vždycky velký problém. Z tohoto důvodu nebylo občas zpěvákům rozumět, což je velká škoda, protože texty Karla Šípa patřily vždy k těm kvalitnějším. Počkejme si tedy na CD.
Režisér Viktor Polesný je převážně televizním a činoherním režisérem. Činoherní pasáže i vtipné scénky je nutno hodnotit kladně. V propojení činoherních pasáží s písněmi a celkovém dojmu na mně působí dojmem určité bezradnosti, kterou se režisér snaží zachránit poněkud lacinějšími nápady nebo jednoúčelovými projekcemi na plátně, než promyšlenou režisérskou kompozicí.
Líbila se mi například scéna, kdy se na jevišti odehrávají dva děje současně. V levé polovině čeká manažer Ronnyho s muzikantskými Liduškami v bytě Ronnyho matky, která jim nabízí jednohubky, a v pravé části jeviště probíhá výslech Ronnyho na policii. Kombinování těchto dvou dějů bylo velmi vtipné a dobře hrálo. Oproti tomu se režisér nevyvaroval různých přešlapů. Například při poetickém duetu Yvetty a Ronnyho projde v pozadí dívka s transparentem "Make love, not war" a celou romantickou atmosféru shodí.
Velkým zklamáním pro mne byla scéna Jana Duška, která se snad ani scénou nazvat nedá. Prázdné jeviště lemovalo po obou stranách strohé lešení a horizont vytvářel fádní závěs s rudou hvězdou. V pozadí sice hraje živá kapela, avšak ve „funkci kulisy“ na jevišti vlastně zabírá prostor a nic dalšího už se na pódium nevejde. Kapelu občas zakryje promítací plátno, a scénu tak mohou doplnit filmové projekce.
Zachraňovat situaci pouze změnami rekvizit – stolů a občasným výjezdem části pódia nad úroveň jeviště, se mi zdá na formát muzikálu skutečně málo. A to už vůbec nemluvím o tom, že před několika dny jsem zde viděla představení Křížem krážem muzikálem ve stejných kulisách – mám na mysli lešení po stranách jeviště. Vzhledem k této skutečnosti jsem se nemohla ubránit pocitu, že Divadlo používá pro obě představení stejnou scénu.
V hlavní roli Ronnyho se na premiéře představil Jan Toužimský. Zpěvák a frontman skupiny Arakain není hercem a na jeho výkonu to bylo znát. Muzikálová role vyžaduje trochu víc, než „roli jen odchodit“. Toužimského chraplák je sice zajímavý, ale celé představení, které si vyžaduje ztvárnit různé dějové situace, je škoda odzpívat pouze v jedné poloze. O tanečním uměním Toužimského bych se raději ani nezmiňovala. Po této stránce Lucii Vondráčkové ani company prostě nestačil. Viděla jsem ho nedávno v představení Oidipus a Antigona, a tam mi seděl daleko více, jak pěvecky, tak herecky. Bylo to jistě napsanou rolí, ale v Ať žije rokenrol! mu občas díky nazvučení kapely nebylo ani rozumět. K nejhezčím písním Ronnyho patří asi „Šrámy lásky“ v závěru muzikálu.
Svazačku Yvettu ztvárnila skvělá Lucie Vondráčková a je skoro škoda, že na hlavní ženskou roli nedostala ve scénáři více prostoru. Do naivity mladičké dívky zamilované do tvrďáka rockera se vžila opravdu naplno a věřila jsem jí každé slovo. Bylo vidět, že ji role baví a že si ji opravdu užívá s nadhledem. Lucie zpívala výborně, seděly jí sólové věci i duety s Janem Toužimským. I po taneční stránce jí nelze nic vytknout, Lucie je profesionálka, a i zde byla výborná. Oproti Toužimskému, který netančil téměř vůbec, to byl trochu nesoulad.
V roli maminky Ronnyho se představila Petra Janů, která si tradičně drží svoji vysokou pěveckou laťku. Bohužel role je napsaná tak, že herecky už na ní může jen těžko něco předvést. Role osamělé matky, která nestačí na výchovu svého syna, není moc zajímavá a nenabízí mnoho dramatických zvratů. Situace, které jí předepisuje scénář, jsou těžko uvěřitelné, a tak nastává otázka, jak tuto roli vlastně hrát. Velmi nepravděpodobně působí například scéna, kdy matka objeví ve skříňce syna velké množství prášků a domnívá se, že je nemocný. Jako matce jí vůbec nedojde, že její syn fetuje. Tato scéna je možná humorná, v životě však těžko reálná.
Otec Yvetty v podání Pavla Nečase je trochu zvláštní postava a jako stranický funkcionář tvrdě prosazující své levicově laděné názory, je poněkud nesympatická. Pravda, místy jsou jeho výroky i komické. Zkrátka role se Pavel Nečas zhostil celkem se ctí. Dobrý je ale i pěvecky a v duetu byl Petře Janů rovnocenným partnerem.
Aleš Háma má v muzikálu dvojroli, ztvárňuje Dr. Chválu a majora Plcha. V obou rolích vyniká jeho osobitý humor a nadhled, jeho přehrávání mu člověk rád odpustí, jednak pobaví a místy vyznívá i roztomile. V blázinci nám Aleš Háma předvede skutečný blázinec jak ve zpěvu, tak v tanečních choreografiích, o absurdnosti situace ani nemluvě. Píseň „Já jsem cvok“ pobaví a je snadno zapamatovatelná, i když ke hudebním skvostům se nejspíš nezařadí. Ale to ani není jejím účelem.
Pro roli majora Plcha se Aleš Háma inspiroval nejspíše v Černých baronech, ale za zlé bych mu to rozhodně neměla. Odvod branců patří k nejhumornějším scénkám představení. Aleš Háma nepředvádí nějaké výrazné pěvecké výkony, ale dohání to svým přirozeným smyslem pro humor a dovede pobavit, takže k jeho zpěvu nemohu mít větších výhrad.
V rolích policistů se předvedli Petr Šudoma a Juraj Bernáth. Tyto dvě postavy byly celkem dobře napsané, takže se na nich nedalo moc zkazit. Jejich charaktery zamindrákovaných příslušníků VB, sloužících režimu, byly vykreslené do všech detailů a mnoha komických situací. V představení příslušníci splňují humornou složku se vší parádou.
Vilém Čok se představuje v roli Ronnyho manažera Evžena, a nutno říci, že mu sedí a že si ji skutečně užívá. Činoherní pasáže jsou v Čokově podání brilantní, je vidět, že má s jednáním na kulturních střediscích v době totality bohaté zkušenosti, ze kterých v roli Evžena vychází. (Čoka si možná budete pamatovat z Pražského výběru Michaela Kocába, kde hrál na baskytaru.) I po pěvecké stránce je Vilém Čok velmi dobrý, což vynikne například v duetu "Vězeňský blues".
Ředitele kulturního střediska Bareše si zahrál Martin Pošta a také on se v roli našel, je vidět, že si ji skutečně vychutnává. Jeho postava je karikaturou na mnoho takových úředníků, kteří v době totality vládli naší kultuře na všech úrovních. Malý generál na svém písečku, na jedné straně opojený vlastní mocí, na druhé straně třesoucí se strachy před šéfy i vlastní manželkou… Po pěvecké stránce by Martin Pošta tradičně velmi dobrý.
Sekretářku ředitele KS Soňu si zahrála Michaela Zemánková. V této roli se mi velmi líbila, byla přirozená a seděl jí i humor a smysl pro komično daných situací. V roli má napsanou i velmi pěknou píseň. I když opět vyznívá jakoby vytržená z kontextu, dává nám nahlédnout do hlubin Soniny duše a její osamělosti. Michaela předvedla slušný výkon i po stránce pohybové, v roli Soni působí velmi přirozeně a žensky.
Muzikantské Lidušky ztvárnily Markéta Procházková a Barbara Chybová, svých rolí se zhostily velmi dobře, byly věrohodné. Svým partnerům Vilému Čokovi a Janu Toužimskému byly dobrými partnerkami a výborně dokreslovaly prostředí mejdanů, večírků a muzikantského života rebelů. Zkrátka muzikantské Lidušky, jak mají být.
Členové company mají v tomto představení opravdu velký prostor a musí zvládnout nejen taneční čísla v choreografii Jany Hanušové, ale i role vedlejších postav, kterých není zrovna málo – svazáky v prvomájovém průvodu, chovance v blázinci, brance při odvodu, a tak dále. Jen malá poznámka na závěr: vzhledem k velkému prostoru, který členové company v muzikály dostali, by si zasloužili alespoň jmenovité uvedení v programu.
V závěru tiskové zprávy divadla k muzikálu stojí, že starší diváci si zavzpomínají, mladí budou v údivu zírat a všichni dohromady se budou zcela jistě skvěle bavit. Ačkoliv muzikál Ať žije rokenrol! nepatří k těm nejhorším, nejsem si jistá, do jaké míry splnil očekávání autorů a producentů. Nemohu říci, že mě vzpomínání na dobu před dvaceti lety pobavilo, spíš jsem ráda, že tu dobu máme už za sebou.
Po premiéře jsem si v kuloárech pro zajímavost odchytila několik teenagerů, kteří premiéru navštívili společně se svými rodiči, a zeptala jsem se jich na jejich dojmy z představení. Většina z nich se vyjádřila ve smyslu, že tomu vůbec nerozuměla a že poslouchají úplně jinou muziku… Takže žádné udivené zírání, které bylo přáním autorů, se nekonalo. A jestli se budete při muzikálu skvěle bavit, nechám už k posouzení na vás.
Producent | Oldřich Lichtenberg |
Libreto a texty písní | Karel Šíp |
Hudba | Petr Janda |
Režie | Viktor Polesný |
Choreografie | Jana Hanušová |
Asistent režie a choreografie | Magdalena Čechová |
Scénografie | Jan Dušek |
Kostýmní výtvarník | Ivana Brádková |
Hudební nastudování | Jiří Březík |
Ronny – rokenrolový zpěvák; | Jan Toužimský |
Yvetta – mladá svazačka | Lucie Vondráčková |
Hynek Radimecký – stranický funkcionář, otec Yvetty | Pavel Nečas |
Jarmila Konopásková – maminka Ronnyho | Petra Janů |
Dr. Chvála – primář protialkoholní léčebny U Apolináře a mjr. Plch – vojenský lékař |
Aleš Háma |
Muzikantské Lidušky | Barbara Chybová a Markéta Procházková |
Evžen – Ronnyho manažer | Vilém Čok |
Policajti | Juraj Bernáth a Petr Šudoma |
Bareš – ředitel Kulturního střediska | Martin Pošta |
Soňa – Barešova sekretářka | Michaela Zemánková |
Komentáře k článku