Muzikál Kleopatra z autorského pera Michala Davida, ale i Zdeňka Borovce, Lou Fanánka Hagena a Lucie Stropnické, má za sebou po jihokorejském Soulu nové působiště. A to pražské Kobylisy. O nové nastudování se postarali divadelní ochotníci ze souboru Black Velvet, kteří našli útočiště právě v Salesiánském divadle v Kobylisích. Všechno ostatní - krom divadelních prken a zvukařského pultíku - už ale bylo na nich.
Museli si jak postavit přenosnou scénu a dopravit vlastní kostýmy, tak zapojit a s místním systémem sladit vlastní nepříliš moderní a kvalitní porty. Jak scéna, tak kostýmy (nebo alespon většina z nich) si na dané polní podmínky zaslouží absolutorium, pochvalu lze adresovat i nadšení většiny zúčastněných a nemnoha originálním prvkům v taneční části představení. Právě nervozita daná podmínkami k práci ale sehrála své, a tak i fenomenální výkon Octaviana Vítka Bečváře, který jsme zaznamenali ve fanklubácké Kleopatře domovského Divadla Broadway, a který pro nás byl pozvánkou na Black Velvety, se 30. března u Salesiánů neopakoval. I tak ale případnou další reprízu určitě lze doporučit...
Tolik stručná "recenze" pro jeden z našich celostátních deníků, no a teď si pro jeden z našich celostátních specializovaných muzikálových serverů pojďme některé výše uvedené body nepatrně rozebrat.
Převážně "kartonová" scéna je sice (logicky) jednoduchá - přesto si nepředstavujte, že by se vešla do nějakého minivanu. Základní propriety, na které jsou Kleopatří nadšenci z Divadla Broadway zvyklí, tu najdete v ještě početnějším vydání, než v případě pověstné a proslulé mostecké Kleopatry baby. Takže zákonitá absence propadel, schodů či lávky ani tady rozhodně neruší.
Kostýmy jsou sice jednodušší (třeba u Kleopatry zaznamená divák jediný převlek, navíc její první kostým působí poněkud chudě), ale až na pár momentů (jako třeba nenápaditý "slávistický" set company) to nepůsobí nijak rušivě.
Velmi sympaticky naopak působil hned v úvodu taneční bonus v podobě dvou éterických postav (další variace na kobru, resp. smrťáky á la pověstné draculovské krvinky), a to zejména z toho důvodu, že představitelky těchto tanečních variací evidentně už opravdu něco umí, takže originalita nápadu se tu kloubila s profesionální lehkostí a nápaditostí.
Je pěkné, že se Black Velveti snaží dávat prostor všem nadšencům, takže např. plnoštíhlá postava představitelky titulní role navzdory tomu, že to na rozdíl od fanklubácké Broadway Kleopatry v profesionálních podmínkách nebylo možné vždy zamaskovat, určitě nevadí (koneckonců i nejlepší operní hlasy většinou nevlastní modelky s rozměry 90-60-90)...
Kde ale tvůrci narazili, to byla jedna ještě plnoštíhlejší alternace v company, jejíž na dané podmínky bezpochyby solidní taneční výkon ovšem právě ruku v ruce s jednoduchostí některých kostýmů přece jen místy (zejméně při "Slávě" a při jinak poctivě nastudovaných přídavcích) by mohl působit poněkud rušivě.
A výkon Kleopatry Martiny Novákové samé? Také byl ovlivněn nervozitou, stejně jako mé hodnocení možná je částečně ovlivněno tím, že coby podílník na fanklubácké Kleopatře DB nejsem zcela nestranný, přesto hlavně v prvním dějství byly slyšitelné místy až fatální nejistoty. Barva hlasu je ale bezpochyby zajímavá a s profiportem by její výkon byl dozajista jiný. To ostatně platí o většině přítomných, třeba o hlasově zajímavých představitelích Caesara Dušana Navaříka, Antonia Honzy Tenkráta a Apollodora Martina Zítky.
Zásadnější nedostatky - s výjimkou Octaviána - byly viditelné ovšem v herecké složce ochotníků, tedy tam, kde by to člověk u takové sestavy lidí čekal asi nejméně. Tady jsem absenci jisté míry suverenity a divadelního chtíče postrádal nejvíc.
Zajímavý byl v této souvislosti rozpor u dvojice bohů, kde náročnější měřítka snese hlavně Isis Klára Suchánková, zatímco Jupiter Jiří Lízner solidní intonaci zazdil většinou nepříliš oduševnělým hlasitým "hihihihi" smíchem na konci každé druhé či třetí věty. Právě u bohů chybělo více smyslu pro hrátky s Fanánkovými a Renčovými texty, až otrocké držení se předlohy příjemný hlas obou aktérů snižovalo. Na druhou stranu se velmi pozoruhodným faktem jeví kombinace Líznerova Jupitera s paralelní účastí v company...
Problémy se zvukem vygradovaly při této první repríze v salesiánském prostoru nucenou pauzičkou při nenaběhnutí jedné skladby a následným "on air" commentem této situace ze strany obou zvukařů. To ale vzhledem k podmínkám zaplněné Salesiánské divadlo spíše zákonitě upřímně pobavilo.
Takže pokud bychom měli shrnout to, čeho jsme byli svědky, lze konstatovat poklonu všem zúčastněným za univerzálnost (příprava scény, kostýmů, sladění vlastních portů se zvukařským zázemím divadla i na dané podmínky většinou solidní výkony) a důstojnou propagaci výjimečného díla, jen opakuji - na to, kdo za tímto nastudováním stál - chybělo více uvolněnosti a radosti. Snad se jí dočkáme příště...