Musicalnet.cz

Chci zpívat jako déšť, a tančit jako on,
co já bych za to dal, kapitál, milion…

Tak tuto známou píseň jsme mohli naposledy slyšet na derniéře muzikálu Zpívání v dešti, která proběhla 10. května 2025 v Divadle Hybernia. Diváci se tak loučili s legendárním muzikálem, který úspěšně plnil divadelní sedadla.

Zpívání v dešti je legendární filmový muzikál, který ukazuje s humorem a skvělými tanečními scénami přechod z němého filmu na zvukový. Úspěšný producent a textař Arthur Freed se rozhodl produkovat muzikál, v němž by byly využity písně, které se skladatelem Naciem Herbem Brownem napsali na počátku své kariéry. Jde především o píseň „Singing in the Rain“, která se stala populární díky filmové verzi muzikálu z roku 1952 a která původně vznikla pro scénickou revue Los Angeles Hollywood Musicbox Revue of 1927. Scénáristé dostali za úkol, aby napsali film, kde zazní všechny jeho povedené písně, ale hlavně píseň, při které bude pršet, a tak vznikl nápad vytvořit romantický muzikál.

Muzikál Zpívání v dešti v nastudování a režii Oldřicha Kříže měl premiéru v roce 2011 v Liberci, následně se hrál v Českých Budějovicích a v Divadle Hybernia měl premiéru 12. února 2023. Muzikálová komedie z Hollywoodu z přelomových třicátých let, kdy němý film začíná pomalu mluvit a co tento přerod všechno způsobí. Pro zvukový film jsou totiž kamery moc hlučné, mikrofony oproti tomu zase málo citlivé. Proto začal být film statický - kamery byly napevno uchycovány do zvukotěsných kabin, a film tak ztratil dynamiku pohybu. Většina hvězd němého filmu měla s přechodem na zvukový film problémy, kterými byli zasaženi i naši hlavní hrdinové, Lina a Don. A právě zde jsme měli možnost díky skvělým filmovým projekcím nahlédnout tak do zákulisí natáčení a seznámit se s tehdejší natáčecí technikou.

Přenesme se tedy na čas do Hollywoodu, kdy film ještě neuměl mluvit. Píše se rok 1927 a všechny překvapil nový fenomén - zvukový film. Diváci chtějí své hvězdy slyšet mluvit a zpívat! Hvězdný pár stříbrného plátna Don Lockwood a Lina Lamontová jsou ze dne na den postaveni před tvrdou realitu - ve filmu budou muset mluvit. Zatímco Don s tím nemá nejmenší problém, tak pro Linu, která má pisklavý a skřehotavý hlásek, to bude boj. Celý štáb - kromě Liny - si to plně uvědomuje, budoucnost celého studia je v ohrožení a vše může skončit krachem. Vše ještě zhoršují technické problémy při nahrávání zvuku.

Naštěstí je tu Donův kamarád z dětství Cosmo Brown, klavírista a skladatel, který dostane spásný nápad, že Linu předabují. Tím by film zachránili. Tou, která film může zachránit, je Kate Seldonová, začínající herečka, kterou nedávno potkal Don a byl jí zcela okouzlen. Nejen jejím nádherným zpěvem, ale i její upřímností a hereckou přirozeností. Jiskřením mezi těmi dvěma se začíná rozvíjet příběh plný lásky. Producent Simpson a režisér Dexter s nápadem, že Kate Linu předabuje, souhlasí, a tím je film  zachráněn.

Na oslavě úspěchu filmu u veřejnosti Cosmo vymyslí, že příští film bude muzikál Zpívající kavalír. Lina však vůbec neumí zpívat, jen falešně skřehotá, a tak je jasné, že to opět musí Kate s Donem zachránit. Lina však zjistí, že Don miluje Kate a nikoliv ji - jak si myslela, a donutí studio, aby ji Kate vždy dabovala, aniž by byla uvedena v titulcích, a Lina by tak získala veškerou slávu. To se zase nelíbí Donovi a Cosmovi. Když má Lina po premiéře filmu naživo zazpívat, tak na forbíně jen otevírá pusu, zatímco Kate za oponou naživo zpívá. Podvod vyjde najevo, když Cosmo nečekaně rozevře oponu a je vidět zpívající Kate. Diváci tak na vlastní oči odhalí podvod, Lina odchází s ostudou a Hollywood má novou hvězdu - Kate!

Roli Dona Lockwooda brilantně ztvárnil Jan Kříž, který si svou roli doslova užíval, a který si dokázal diváky získat jak svým hereckým, pěveckým, ale i tanečním výkonem. Jelikož bylo nutné se pro tuto roli naučit stepovat - protože se v představení vyskytuje mnoho stepařských čísel - byla to pro Honzu velká výzva, kterou zvládl na výbornou, za což ho moc obdivuji. Nejvíce na mě zapůsobila scéna, kdy Honza v závěru první poloviny v bílém obleku stepuje v opravdové vodě u požárního hydrantu. Krásně ztvárnil, jak Don prochází přerodem od namyšlené filmové star až po vystřízlivění z laciné slávy.

Výborným partnerem mu je kamarád z dětství Cosmo Brown, kterého si zahrál Zbyšek Kalina, jenž musel nahradit zraněného Roberta Urbana a prozradil na sebe, že již dlouho nestepoval, a tak abychom přimhouřili oko, když jeho výkon nebude stoprocentní. Přesto Cosmova čísla stojí za pozornost - nejen ta stepařská, ale i akrobatická, která jsou i náročná. Oba se tak dohromady skvěle doplňují. Za to reportérka Dora Baileyová v podání Michaely Zemánkové, která vystupující hvězdy odchytává a zpovídá, se mi v její roli líbila a celému představení tak dávala správný směr. Sice během představení se na pódiu neobjevuje tak často, ale o to víc mají její výstupy oživující děj.

Ideální představitelkou Liny Lamontové byla Kateřina Bohatová, která díky své roli ztvárňuje rozmazlenou, přihlouplou hvězdičku, která svým neuvěřitelně skřehotavým hláskem dokáže i falešně zpívat, což musí být pro tak dobrou zpěvačku velmi náročné a zaslouží si za to můj velký obiv. Takto bravurně zahraná role nejen svým hlasovým projevem, ale i strnulými hereckými pózami působí komicky. Oproti Kate Seldenové, která typově sedí talentované Marii Křížové, která se svým manželem Janem Křížem tvoří krásný a výborně sehraný pár. V dalších rolích se představili Oldřich Kříž, který zde ztvárňuje cholerického, ale zároveň trpělivého režiséra Roscoe Dextera, dobráckého producenta Simpsona si zahrál Martin Polách.

Zcela nepřehlédnutelný je Martin Pošta  coby  Linin vizážista a gay Carmen Straciatella, který skvěle ztvárnil svou roli. V dětských rolích se představili Jakub Barták jako malý Don a Petr Cimmermann si zahrál malého Cosmu. Oběma chlapcům patří poklona, kterou si myslím zaslouží, protože oba byli prostě skvělí. A nejvíc mě překvapili svými stepařskými čísly a dále, jak dokázali dát představení patřičný náboj. Ještě bych ráda zmínila jednu víceméně komickou roli, a tou je mistr tance a mluvy v podání Jana Urbana, který svým vzhledem a roztržitým chováním působil na diváky jako pytel smíchu. Pochvalu si také zaslouží pěvecká a taneční company, která krásně dokázala dotvářet celkovou atmosféru.

Co se týče scény, je sice úsporná, ale přesto poskytuje potřebný prostor pro skvělá choreografická taneční čísla, spojená s akrobacií - která má na svědomí Petra Parvoničová - stojí za pozornost. Hlavně mám na mysli závěrečnou deštníkovou scénu, která se opravdu moc povedla. Za velice povedené kostýmy z 30. let patří poděkování Veronice Babraj-Hindle, které krásně vystihují danou dobu. Muzikál mě velice překvapil svým zpracováním, které se celkem přesně drželo filmové podoby. Škoda, že muzikálu již odzvonil zvonec, ale třeba se ještě někdy rozezní.

Galerie z derniéry