Přiznám se bez mučení, že jsem šla na obnovenou premiéru 8. března do divadla Kalich rozpačitě. A rozpaky mě neopustily ani po zhlédnutí představení. Nebyla jsem poznamenána prvním uvedením tohoto díla, a tak jsem se mohla neovlivněna čímkoliv, včetně minulosti, usadit v hledišti s nestranným pohledem diváka.
Poté, co muzikál zhlédl světlo světa v únoru 2007, se vrátil přes jihokorejský Soul zpět do Prahy. Příběh o odvěkém boji dobra a zla - zde zastoupeném studentem medicíny Jackem na straně zla a policejním vyšetřovatelem Robertem Andersonem a jeho láskou Glorií na straně druhé, rozehrává téma "nepochopeného" sadisty, který se vysměje bohu a obrátí se o pomoc k ďáblu. Autor se snaží příběh zjemnit věrnou a obětavou láskou sestry první Jackovi oběti (Polly) křehké Glorie.
Příběh jako takový je bezesporu zajímavým námětem, stejně jako zdařilý přechod ze současnosti do 19. století. Maximální využití prostoru Šimonem Cabanem, který vměstnal na malou scénu tak říkajíc periferii Londýna mě určitě zaujal. Nevím, zda jsou tak nadšení protagonisté, co se na malém prostoru musí směstnat a vyhýbat se (někdy jen o milimetry) dekoracím. Zmenšený prostor nedá moc prostoru ani pro taneční čísla.
Přesto lze choreografii ocenit při písni "Londýn". Mary Anne - Kateřina Nováková, Annie - Jana Fabiánová, Kathrin - Veronika Veselá, kolportér - Josef Vágner, Jane - Natálie Topinková, Viktorie - Jana Sochůrková rozhodně předvádí dobrý výkon. A to nejen pěvecký, ale i taneční. Drobné nedostatky doplní herectvím. Z žen mě tam asi nejvíce z této company oslovila Polly v podání Jany Vaculíkové. Její zpověď kurtizány "Proč se prodávám" nepostrádá lítost, vztek, i dravost s jakou musí na ulici žít, aby přežila.
V pozadí mě upoutal - možná opomenutý - Václav Muška, který není z nejdrobnějších mužů ansámblu. Nesporně je však velmi pružným tanečníkem. Stejně tak smutně v pozadí zůstává postava "baba" Renaty Podlipské. Nedá této vynikající madame Thénardier z Les Misérabels moc vyniknout. Díky tedy za tu možnost vidět ji i jindy v roli Elizabeth (rozhodně si nenechám ujít).
Postava Elizabeth, při premiéře v podání paní Hany Zagorové - nutno uznat, že mně osobně v této roli Zagorová vysloveně "sedla". 
Vyprávění životního příběhu bláznivé kurtizány nepostrádalo v jejím provedení bolest a i mě starého cynika dokázala dojmout. Co mě trochu mrzelo, byl flašinetář Richard Tesařík. Přišlo mi trochu líto jeho nevyužitého hlasu i herectví.
Očekáván byl i vstup Leony Machálkové do příběhu. Zde se moje rozpaky trochu zvětšily. Při první sólové písni "Jen se ptám", jsem se já ptala, kde je úžasná Mercedes z Monte Crista. Nejsem možná hudební kritik, ale i mé necvičené ucho zaplakalo.
O to víc jsem byla potěšena, když se Machálková "vrátila" s Romanem Vojtkem v duetu "Už lásku znám". A poslední písně už byly opět v podání oné Leony Machálkové, jak jsme ji kdysi znali. Píseň připsaná specielně pro Machálkovou "Láska má žije dál" už nenechala nikoho na pochybách, že se Leona Machálková vrátila.
Rozhodně trio Roman Vojtek, Henrich Šiška a Zdeněk Podhůrský jako ďábel byli tahouny a skvosty premiéry. U posledně jmenovaného jsem byla opravdu velmi mile překvapena. Ďábelskost jeho provedení svůdce Jacka byla pozoruhodná. Překvapil mě i svým zpěvem.
Henrich Jack Šiška byl ve své roli také pro mne překvapením. Hlavně po herecké stránce. Chvíli bezbranné děcko, chvíli nepřemožitelné monstrum střídal s lehkostí, která mne nadchla. U Romana Vojtka se snad ani nemá cenu zastavovat. Není snad nic, co by se o jeho výkonu ještě dalo napsat, aniž bych se neopakovala. Nejsem žádnou skalní fanynkou Vojtka, ale zcela čestně musím přiznat, že nálepka hvězdy muzikálu mu právem náleží.
Technické drobné nedostatky jako byl výpadek zvukařského pultu - což s kamennou tváří přišel oznámit Roman Vojtek po té, co se chvíli potila jedna z kurtizán na scéně sama, netuše co se děje. A tak přerušení na několik desítek minut využili mnozí diváci k občerstvení skleničkou vínka, k čemuž nás koneckonců navedl sám Roman Vojtek. Jiní se zdravili s přáteli a známými. Další domlouvali obchody. Nikdo ale nebyl rozčilen. Spíše všechny situace pobavila.
Po vynucené přestávce představení pokračovalo od začátku scény, při které zkolaboval zvukový pult, čehož herci využili k malé improvizaci typu, cituji – „nerad se opakuji, ale“ a ještě asi dvěma podobným, které pobavily divácké osazenstvo. Po té se představení, již bez dalších zádrhelů, dobralo úspěšného konce.
Hudbu Vašo Patejdla, námět a libreto Ivana Hejny, texty písní Eduarda Krečmara bych neřadila ani do klasiky ani do světového žebříčku. Přesto jsem ráda, že jsem muzikál zhlédla a některé písničky si ráda poslechnu i doma.
