Mnohovrstevnaté taneční choreografie, precizní práce se světly a citlivý režijní přístup, to vše naleznete u Libora Vaculíka, který se podílel na řadě muzikálových a baletních projektů. Jeho práci můžete obdivovat v současné době například v představeních Romeo a Julie (balet i muzikál), Edith – vrabčák z předměstí, Valmont, Fredie – The King of Queen, Sibyla, či Angelika. Jakým pojetím ozvláštnil shakespearovské drama Romeo a Julie a čím chtěl být již od dětství, více se dozvíte v následujícím rozhovoru s choreografem, libretistou a režisérem.
Jste raději u zrodu nového muzikálu?
Raději připravuji nový muzikál. Ať už to byl Freddie – The King of Queen, Lucrezia Borgia, nebo Edith Piaf - vrabčák z předměstí, musel jsem si prostudovat hodně věcí, dozvědět se více o postavách a o době, a to je pro mě důležité. Ne všechno z těchto fakt se následně využije, ale snažím se vybrat věci, které se na divadle dají udělat a hlavně přinášejí drama, spád. I u Třech mušketýrů, Angeliky, Kata Mydláře, pro něž jsem připravoval libreto, jsem byl od počátku příprav. Vlastně jedním z mála muzikálů, na nichž jsem se podílel a byl už napsaný, byl Romeo a Julie.
Jak probíhá spolupráce libretisty s textařem?
Do libreta rozepíši, co v které písni má být, ale to nejdůležitější, aby písně posouvaly děj, je na textaři. Je mnohem obtížnější dostat do jedné písně sdělení, emoci. Geniálně se toho umí chopit třeba Václav Kopta. Nyní mám čerstvou zkušenost s textařem Janem Fišerem při práci na muzikálu Romeo a Julie. Je obtížné překládat z francouzštiny, protože má mnohem více samohlásek, než má český jazyk. S jazyky při zpěvu je vůbec problém, na konkurzech se stává, že uchazeči zpívají anglicky, a tam se hodně schová. Proto je důležité vyslechnout si od něho i českou píseň.
Jak je náročné ztvárnit vizi ve výsledné představení?
Pro mě je jednodušší tvořit muzikál, protože tam se používá i mluvené slovo. Balkónovou scénu pro muzikál Romeo a Julie jsem měl hotovou za tři hodiny. Oproti tomu duet v baletu Sergeje Prokofjeva trvá na jevišti jenom sedm minut, ale když chcete, aby hodně zapůsobil, je za tím tři až čtyři dny práce. Muzikál Romeo a Julie je vůbec moje srdcová záležitost, mám rád i Valmonta, Lucrezii Borgiu, Edith Piaf, či Fredieho Mercuryho.Řadím ho prostě k mým top pěti láskám.
Čím si vás muzikál Romeo a Julie získal?
Rád pracuji s city. V příběhu přitom nejde jen o vztah Romea a Julie, ale například i o Tybalta s Mercuciem. Podařilo se nám s profesorem Klezlou pro muzikál získat šikovné lidi. Byla obrovská výhoda, že jsme při obsazování rolí měli volnou ruku. Nemuseli jsme dbát na to, jestli je někdo slavný. Chápu, že jména na plakátě prodávají. Ale když jsem chystal plzeňské představení Edit Piaf s Radkou Fišerovou, tak před šestnácti lety vůbec nikdo v Plzni nevěděl, o koho se jedná. Muzikál se tam přitom hraje doteď.
Muzikál oproti Shakespearově hře nabízí i trochu jiné pojetí příběhu. Jak jste tyto situace vymýšlel?
Ve verzích Romea a Julie, které jsem viděl, mně třeba vadilo, že každá smrt končí na katafalku. Ve scéně, když se Julie probudí v hrobce, mě přijde více logické, že vezme za ruku Romea, utíkají spolu schodištěm, a teprve tam Romea překvapí smrt. Snažil jsem se o jiný netradiční pohled. Mám stálého výtvarníka - Martina Černého, a velmi na sebe slyšíme. Řeknu si, co bych tam chtěl mít, a on daný základ dodrží, ale přijde i s dalšími nápady. Pracujeme spolu již dvanáct let.
Nakolik choreograf určuje světla?
Třeba režisér Bednárik si scény svítil sám, ale když byly v představení rozsáhlejší taneční bloky, tak mi nechal prostor, abych si tam mohl provést nějaké změny. Celkové vyznění si ale pohlídal. Své věci si většinou nasvítím sám a jsem i známý tím, že svítím rád. Pro mě je výtvarno hodně důležité a mám rád, když jsou světelné změny přesně na hudbu. Výhodou je, pokud je v divadle k dispozici technika, spojující světla se zvukovým kódem. Počítač přesně synchronizuje světla na určitou hudbu.
Kde hledáte inspiraci pro taneční choreografie?
To vychází všechno z mé improvizace, dlouho jsem před tím tancoval. Důležitá je hudba, která mi diktuje styl, pohyb. Určující je také jevištní situace. Jsem malinko promiskutiní, rád střídám balet, činohru, operu. Nevydržím u jednoho žánru. Představa, že bych do konce života dělal jenom balet, pro mě není lákavá. Nové umělecké tvary jsou výzvou, nejen pro mě jako choreografa, ale i režiséra.
Liší se hodně režie muzikálu a baletu?
Pro muzikál je návrh choreografie jednodušší. V baletu musíte text odvyprávět pohybem, což je někdy těžké. Nechci, aby pohyb sklouzl do pantominy. Je si možné vypomoct s rekvizitami. Nemám také moc rád baletní večery, které jsou složené z více choreografií. Dávám přednost příběhu, kde se mohou projevit vztahy.
Zkoumal jste i limity pohybu?
V tomhle nejsem tak extrémní. Nejsem také typ člověka, který by si doma připravil taneční kroky. Musím dobře znát hudbu, zadání. Rád vycházím z herců, tanečníků, musí se při pohybu cítit dobře a jsem rád, když si tam přidají i něco navíc. Stejně jako koně můžete přivést k vodě, ale napít se musí sami, podobně tanečníci jdou nakonec na jeviště s vlastním názorem, byť silně ovlivněným mou vizí coby režiséra. Každý člověk je jiný a nechci, aby se stal kopií své alternace. Pokud ale vidím, že ten druhý interpret má zajímavé podání, doporučím, aby se jím tanečník nechal inspirovat.
A jak je tomu u tanečních rolí, Zlo a Nenávist v muzikálu Romeo a Julie?
Kateřina Benešová s Markem Lhotským tvoří skvělý pár, ale nemohu chtít od Richarda Ševčíka, který je o dvě hlavy menší, aby dělal to samé, co Marek. Oba dva jsou v té roli výborní, každý po svém. Zdá se mi také, že je málo lidí, kteří jsou komplexní, protože muzikál zahrnuje jak činohru, tanec, tak i zpěv. Takovou osobností je Markéta Procházková, Zbyněk Fric, Jana Zenáhlíková. Z muzikálu Romeo a Julie je pro mě nesporně objevem Martin Růža, který zpívá pátera Lorenza s úžasnou lehkostí. Pohodlně se dostává do výšek. Ten kluk má velkou perspektivu.
Prosadit se ale na českém muzikálovém trhu je těžké.
Obstojíte jedině tak, že vám někdo dává příležitosti. Když produkuji muzikál a vím, že mám takového vhodného zpěváka, mohu mu ušít roli na míru. Když jsme s Petrem Maláskem připravovali představení Freddie – The King of Queen, Petr přesně věděl, jak zpívá Michael Kluch, interpret Fredieho. Také písně, které tam má Iva Marešová, jsou napsány pro její hlasový rozsah. K lepšímu prožitku ale někdy pomáhá i to, že je píseň napsaná třeba o dva tóny výš, aby zpěvák předstoupil na jeviště s určitou nervozitou. Je radost mít interprety, kteří se s tím porvou.
K čemu se přikláníte více, k pozici choreografa nebo režiséra?
Teď dávám přednost režii. Vystavět si muzikál, scénu po scéně, rozebrat si příběh po herecké stránce, mě zcela naplňuje. Snažím se také být spravedlivý ke všem lidem, s nimiž pracuji, ať je to člen company, nebo velká hvězda.
Už od mládí jste chtěl být režisérem?
Jako dítě jsem bruslil, věnoval se gymnastice a dostal jsem se do baletní přípravky Národního divadla. Pohyb mě hodně bavil. Když mi bylo dvanáct, třináct, viděl jsem v kině Tři mušketýry, vypravili jsme se na film s celou partou. A jak jsme přišli z kina, na dvorku v Malešicích, kde jsme bydleli, jsem si začal hrát na režiséra. Organizoval jsem kamarády, kdo jakou postavu bude hrát. Už tehdy jsem v sobě objevil něco vůdčího.
Režisér má nesnadnou úlohu uvést všechny složky dohromady.
Náročných je posledních čtrnáct dní před premiérou, když zkoušíte světla, kostýmy, převleky, přestavbu scény. Je toho najednou moc, ale spíše jde o zvyk. První dvě zkoušky nejsou příjemné, ale o to větší máte radost, když cítíte, že herci své role pomalu začínají umět, že dílo vám najednou splní představy, které jste si vysnil. Je hezké, když se ta vize najednou před vámi vynoří. Když si řeknete, tak jsem to přece chtěl.
Komentáře k článku