Další premiéru v této divadelní sezóně zažila pražská Broadway. Na její prkna vstoupila opět dáma, tentokrát Mona Lisa. Muzikál volně na motivy románu spisovatele Dietra Sinna se divákům postupně představil ve třech premiérách, to aby každá alternace měla tu svou. A zde je pohled na první z nich.
Příběh jako takový se po prvním zhlédnutí jeví jako příliš roztříštěný. Za hlavní postavu může být považována jak Mona Lisa tak da Vinci. Bohužel utváření děje kolem obou těchto postav sice vystihuje věrohodněji obraz dobové Florencie, ale zároveň kvůli časové tísni nedovoluje plně charakterizovat a tudíž i začlenit menší role do děje.
Některé scény pak do díla nezapadají tak, jak by měly a působí až zbytečně.
Na představení je znát rukopis režiséra a choreografa Libora Vaculíka. Nechybí zde nápady ani dynamika a někteří představitelé občas zažívají chvíle 
s notnou dávkou adrenalinu. Stejně jako například v Čachtické paní, na níž se rovněž podílel jako režisér a choreograf, jsou i v Moně Lise „bojové“ scény zpomaleny. Využití tohoto triku je velmi efektivní zejména ve chvíli, kdy souboj dokresluje pouze hudba. Je však zařazen i v momentě, kdy některý ze sólistů zpívá a právě kombinace zpomaleného děje a zpěvu pak nevyzní tak působivě jak by měla. Jinak je choreografie nápaditá a dává vyniknout především postavě Smrti, ovšem na úkor company, která nemá tolik prostoru jako v předcházejících projektech.
Za svou muzikálovou prvotinu, na které se z části podílel i Michal 
David, se Bohouš Josef rozhodně stydět nemusí. Broadway zažívá po hudební stránce oživení. Sólové písně a duety jsou melodické a autorovi se daří i scénická hudba. Například při svatbě Mony Lisy a Francesca dokázal vyjádřit atmosféru velmi dobře. Na druhou stranu však v hudbě, v níž zazní rock i pomalejší písně, může pozorný divák zaslechnout Golema, Tři mušketýry nebo Jesus Christ Superstar.
Bohužel texty Lou Fanánka Hagena, které by měly silné stránky hudby podtrhnout, za její úrovní pokulhávají. Jejich kvalita je snižována někdy 
až příliš jednoduchými verši a kombinací slov, která má k poetičnosti poměrně daleko. Tvrdit ale, že tento trend je nastolen v celém představení, by nebylo pravdou. Sólové písně Mony Lisy nebo závěry obou půlek jsou světlou výjimkou a tvoří nejsilnější části díla.
Hodnotit kostýmy Romana Šolce se pomalu stává monotónní záležitostí. Návrhář se opět předvedl ve velmi dobrém světle a snad jedinou připomínkou putující 
na jeho adresu je modrý plášť Mony Lisy, který se nápadně podobá kostýmu Angeliky, což vynikne o to víc, obléká-li ho zpěvačka, jež tuto postavu ztvárnila.
Scéna navržená Martinem Černým je výrazná a jednoduchá zároveň. Dominantou dokreslující obraz dobové Florencie jsou dvoje posuvné schody měnící svou pozici podle potřeby. Přibyla i dvě velká křídla sloužící jako plátna pro projekce Jaroslava Voborného. Na vrub přestaveb scény padá další výtka. Mnohdy dlouhé temné prostoje mezi jednotlivými obrazy jsou značně rušivým elementem.
Premiérovou Monu Lisu ztvárnila Dasha, která svým výkonem nastavila Martě Jandové a Monice Absolonové laťku vysoko. Pěvecký 
výkon byl téměř bezchybný a ten herecký za ním o mnoho nezaostával. Právě této postavě patřily závěry obou půlek a zpěvačka toho dokázala patřičně využít.
Sám autor hudby si střihl roli Leonarda da Vinci a možnosti svých hlasivek odhadl velmi dobře. Navíc musí zvládnout i mluvené slovo a ačkoli v tomto směru není jeho jistota tak velká, nespadá jeho výkon do podprůměru.
Jeden z nejlepších ne-li vůbec nejlepší výkon večera předvedl Jan Maxián v roli hrbatého sluhy Bernarda Alfonsa. Pro mě z nepochopitelného důvodu je právě tato postava na fermanu psána jako druhá od konce, ačkoli celková náročnost se v porovnání s ostatními „menšími“ rolemi jeví jako těžší. Nejenže 
představitel sluhy musí zvládnou pěveckou a hereckou stránku, ale oproti ostatním má i pasáže s náročnou choreografií. Všechny tři složky však herec zvládl na výbornou a dovedl si poradit i s technickými problémy s mikroportem.
Matkou Mony Lisy byla Hana Zagorová. Po pěvecké stránce jí nelze nic vytknout, ovšem herecky, především v mluvených pasážích, působila velmi nepřesvědčivě. 
Navíc scéna „Hodné dítě má spát“ vzbuzuje dojem včlenění jen za účelem dát roli více prostoru.
Petr Kolář se rovněž blýskl hlavně svým zpěvem, měl by však ještě 
zapracovat na výrazu. Postava Guiliana se v tomto směru příliš nelišila od rolí, které zpěvák již ztvárnil.
Manžela Mony Lisy hrál Josef Vojtek a nutno dodat, že role mu herecky sedí. Co se zpěvu týče, možná by nebylo na škodu trochu méně chrapotu, který ubírá na srozumitelnosti textu. Ovšem vyčítat zpěvákovi chrapot je asi jako vyčítat vodě, že je mokrá.
Marta Jandová si na sebe sólovou písní Margherity upletla bič. Alternantka hlavní postavy zvládla roli sestry Mona Lisy velmi dobře a třetí premiéra ukáže, zda si 
dokáže poradit i s náročnějším úkolem v podobě hlavní role.
Postava Michelangela Buonarroti, kterou první premiérový večer hrál Alan Bastien, patří k těm, jež dokreslují obraz dobové Florencie. Přestože má svou vlastní sólovou píseň, v
yniknou může snad jen v duetu s da Vincim.
Tradičně nepřehlédnutelný byl Tomáš Trapl alias Pietro Soderini. Na jeho výkonu se chyby hledají jen těžko a tak je škoda, že na jevišti nedostává příliš mnoho prostoru. Dokázat však musí, že je nejen dobrý zpěvák, ale že dokáže diváka zaujmout i mluveným slovem.
Ani Tomáš Savka coby Rafael Santi nepodal špatný výkon a za zmínku stojí především jeho duet s Alfonsem. Stěžejní úlohu však jeho postava nemá. Na jeho tvorbu se v muzikálu nepoukazuje vůbec a Santi tak působí pouze jako obdivovatel da Vinciho a Michelangela.
Nejmenší sólovou roli Giacoma Salaie, blízkého přítele da Vinciho, ztvárnil Roman Tomeš a při své v podstatě jediné možnosti ukázat, 
co v něm je, zklamal především herecky.
V taneční postavě Smrti potvrdila Kristina Bastienová, že patří mezi nejlepší muzikálové tanečnice u nás. V jejím výkonu nechyběl výraz ani dynamika.
Pokud by se dílo hodnotilo jen podle hudby a výkonů jednotlivých představitelů, pak by byla Mona Lisa poměrně vysoko. Její kvalitu však snižuje často nevýrazný děj „podpořený“ texty stejného ražení. Tím se muzikál v celkovém hodnocení děl, jež se na prknech tohoto divadla již odehrály, dostává do dolní poloviny.
Text Marcela Lávičková, fotografie Michal Škvor
Komentáře k článku
Co se týče tohoto článku, March ukazuje, že psát umí. Nechci polemizovat s hodnocením ML - ze 2/3 bychom se lišili, ale třeba srovnání výčitek k Pepovu chrapláku s vodou, že je mokrá, je naprosto perfektní moment! Klobouk dolů - jednoduché a přesné! R.
Za sebe můžu říct, že se diskuzí pod články kdekoli na internetu účastním málo, možná i proto, že v těch případech, kdy jsem něco komentoval, jsem se většinou nedočkal odpovědi...
A teď z jiného soudku. Víš co je pěkné? Že autorka má stejné iniciály jako Mona Lisa.:-) To sis, Marcelo, dobře vybrala.:-D