Původní český muzikál na motivy hry Jaroslava Vrchlického – Noc na Karlštejně, měl svou premiéru již v červnu roku 2004. Během této doby jej mohli diváci zhlédnout na třech různých místech.
Po ničivých povodních, které nedovolily budovu Hudebního divadla Karlín na dlouhé měsíce využívat, našlo představení (stejně jako všechna ostatní) 
útočiště v Kongresovém centru Praha. V průběhu dvou divadelních prázdnin se Noc na Karlštejně skutečně hrála v noci, ovšem nikoli na hradě v blízkosti Berounky, ale v Praze na nádvoří Nosticova paláce. A místem posledním je pochopitelně již zrekonstruovaná budova karlínského divadla.
Právě tam jsme zamířili v sobotu 27. prosince na večerní představení, jehož obsah je, jak doufám, znám většině českého národa. Dnes legendární filmová verze, v níž si hlavní role zahráli Vlastimil Brodský a Jana Brejchová, se na televizních obrazovkách minimálně jednou za rok objeví a nesmrtelný hit Karla Svobody a 
Jiřího Štaidla „Lásko má já stůňu“, se v českých rádiích stále hraje poměrně často, ať už je to v podání Heleny Vondráčkové či v obdobě jiné. Svou roli na všeobecné povědomosti o tomto díle má zajisté i fakt, že se jeho předloha pohybuje na seznamu školní povinné četby, což u mnoha studentů apriori vyvolá mírnou dávku odporu.
Přesto však návštěva toho představení rozhodně není ztráta času ani peněz. Zvláště v případě, kdy se na jevišti sejdou opravdové herecké a pěvecké osobnosti. K nim nepochybně patří představitel císaře Karla IV. – Petr Štěpánek, kterého považuji za základní kámen celého představení. Tento herec s velkým H totiž dokáže 
snoubit eleganci a charisma panovníků s vlídností, díky níž přiroste poddaným (chcete-li divákům) k srdci.
Coby Trubadúr se ten večer představil Bohuš Matuš a dal jasně znát, že právem patří do skupiny těch nejlepších tenorů u nás. Nenechal se rozhodit
ani v momentě, kdy celou stěžejní píseň své role „Asi do věží“ musel odzpívat pouze za pomoci svých hlasivek, neboť jej zradil port. Dokázal svým hlasem vyplnit prostory karlínského divadla a jediným rušivým elementem byl zpěv Moniky Absolonové. Ovšem za to nemohla ani tak zpěvačka sama, jako spíše zvukař. Mikroport císařovny totiž funkční byl a navíc byl i zapnutý, což v momentě, kdy oba zpěváci zpívali současně, představovalo nerovný souboj.
Právě výkon Moniky Absolonové byl pro mě asi největším překvapením. V porovnání s představením, které jsem viděla před dvěma lety a v němž na mě její herecký projev působil poněkud rozpačitě, udělala velký krok směrem dopředu. Přesto se však stále najde okamžik, při kterém působí až příliš
naivně. Jenže nejslabší místo Elišky Pomořanské dělí od toho nejsilnějšího pouhopouhá předehra písně „Lásko má, já stůňu“. A s jejími posledními tóny, jsou nedostatky, které ji předcházely, téměř zapomenuty. Po egyptské královně se ze zpěvačky pomalu stává i královna česká.
Naopak zklamáním byl výkon Radoslava Brzobohatého. Jeho Arnošt z Pardubic působil poněkud těžkopádně a bez energie. Rozdíl mezi jeho pojetím a pojetím Petra Kostky je téměř propastný.
O humornou stránku představení se postaral Václav Vydra společně s Mojmírem Maděričem. Vděčné role vévody bavorského a krále cyperského a jeruzalémského dávají vyniknout komediálnímu talentu, 
jejž oba zmiňovaní pánové dostali do vínku víc než vrchovatě. Pochopitelně nemohla chybět ani úprava repliky „Neboj se mé dítě, já tě ochráním.“ – „Já se nebojím, já jsem chytil tchoře.“ Jistě by i Jaroslav Vrchlický uznal, že vydra/Vydra se na prknech karlínského divadla chytá mnohem lépe, nežli tchoř.
Standardně kvalitní výkon předvedl i Lumír Olšovský. I on se řadí ke 
skupině herců/zpěváků, kteří zaútočí na vaše bránice v první vteřině, kdy se objeví na jevišti a v mnohých případech nemusí ani promluvit. Partnerkou, jež mu zdatně sekundovala, byla Linda Stránská. Ačkoli divadelní Pešek Hlavně a Alena mají díky 
nezapomenutelnému výkonu filmové dvojice Jaromír Hanzlík – Daniela Kolářová laťku velmi vysoko, zvládají tento pomyslný souboj víc než dobře.
Opomenout však nelze ani výkony ostatních herců a především celé company. Právě oni totiž dotváří celkový obraz celého představení a díky nim pak divák věří, že spolu s nimi skutečně strávil noc na 
Karlštejně.
A závěrem? Naše profesorka češtiny nám vždycky říkala: „Když už to nechcete číst, pusťte si to alespoň v televizi.“ Dovolila bych si udělat menší úpravu: „Když už to nechcete číst, zajděte do Karlína.“
Text Marcela Lávičková, fotografie Michal Škvor
Komentáře k článku