Divadlo Na Fidlovačce připravuje novou hudební komedii Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Na tiskové konferenci 6. května 2022 byli novinářům představeni tvůrci a většina účinkujících. Celosvětový bestseller „Estrogen“ odborníků na vztahy – manželů Allana Pease a Barbary Pease, kteří už řadu let zkoumají rozdíly mezi myšlením a chováním žen a mužů a lehce stravitelnou formou výsledky svých výzkumů publikují, pro divadlo zdramatizoval herec a režisér Miroslav Hanuš, který napsal i 80% písňových textů, dvě písně diváci uslyší v originální angličtině. Nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psychologie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví, na jevišti získávají podobu hudebního revue, v němž je možné všechno.
Estrogen s Testosteronem tančí a zpívají. Psycholog čeká v čekárně na konzultaci u sebe sama. Pravěký muž vyznává lásku své pravěké ženě. Homér se mění v Houmra Simpsona. Fakta se propisují do konkrétních situací, příručka je zaplňována postavami, které mají svůj příběh a své problémy, které divák tak často zná z vlastní zkušenosti. Díky společnému zážitku a společnému smíchu je inscenace možným řešením, jak se s odlišností v myšlení a chování žen a mužů vypořádat, takovou netradiční párovou terapií. V roce 2017 na Grand Festivalu smíchu v Pardubicích získala inscenace v podání souboru Městských divadel pražských cenu Komedie diváků.
Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC a to je věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z nedostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi. No, a postupně jsem dospěl až ke knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to opravdu příručka. Nemá ani postavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo. Tři zásadní scénky inscenace jsou situace, které jsem zažil já sám se svou ženou.”
Martina Písaříka, který si postěžoval, že na zkouškách zatím někdy nedokáže rozeznat, kdy Miroslav Hanuš hraje a kdy režíruje, protože v představení figuruje v obou úlohách současně a volně dle potřeby přechází z jedné úlohy do druhé. Skoro nečekaně překvapil v závěru svého vstupu i dojemným názorem, že základem úspěšného vztahu je tolerance a láska.
Kláru Cibulkovou, Ludmilu Molínovou, Zdeňka Maryšku, Veroniku Svojtkovou, Petra Klimeše, Anetu Krejčíkovou, Lukáše Rouse nebo třeba Lukáše Jurka coby hormona Testosterona, nebo Zbygniewa Kalinu v roli hormona Estrogena. Premiéra je naplánována na pátek 13. 5. 2022 v 19 hod., vstupenky na představení jsou již v prodeji. Pro zajímavost vám přinášíme rozhovor s Miroslavem Hanušem, který jsme dostali k dispozici.
Rozhovor s režisérem a hercem Miroslavem Hanušem
Jak vás vůbec napadlo zdramatizovat nedramatizovatelnou knihu, v podstatě příručku?
Je to asi poslední kapka na mé cestě nedramatizovatelných dramatizací. Tu jsem začal inscenací Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC a to je věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z nedostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi. No a postupně jsem dospěl až ke knize Proč muži… Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to to opravdu příručka. Nemá ani postavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo.
Proč zrovna tahle kniha?
Zaujala mě a nejsem sám, ta kniha zaujala asi 31 milionů čtenářů na celém světě a měla řadu pokračování. Nejlépe pro mě fungují ty věci, které nejsou vymyšlené, které jsou založené na citlivém pozorovaní. Proto mám rád Fulghuma a Woodyho Allena – oba jsou výborní pozorovatelé. A ta kniha vychází právě z letitého pozorování. Navíc mě bavilo téma – už jsem dědeček, už jsem si prošel řadou situací, náš vztah se ženou se někam za ty roky vyvinul. A určitý nadhled, který ta kniha obsahuje, mi přišel zároveň zábavný a zároveň moudrý. Není to bohapustá sranda, dá se tam vystopovat nějaká hloubka. Nemůžu se úplně přiblížit žánru tragikomedie, který já mám nejradši, nicméně pokud se to nabízí, pak tam vkládám okamžiky takové opravdovosti.
Když jste pracoval na této dramatizaci, představoval jste si konkrétní páry, kterými jste tu příručku zabydlel?
Mnoho těch historek vychází z mého soužití s mou manželkou Janou. Tři zásadní scénky inscenace jsou naše scénky. Například scéna, Co mám dát Elišce k svačině?
Jaký žánr z toho vznikl?
Já obecně hodně pracuju s písněmi, ale nevytvářím muzikál, spíš takový volnější hudební tvar. Říkám tomu hudební revue.
Nakolik se verze léta s úspěchem hraná v Divadle ABC odlišuje od verze Divadla Na Fidlovačce?
Je to remake mne samotného. Bylo nutné snížit obsazení, tím pádem jsem musel narušit strukturu a postavit to znovu. Což pro mě bylo zábavné, protože by mě netěšilo opakovat stejnou režii. Na Fidlovačce jsem do toho musel vložit kreativitu a zaplést to znova. Řekl bych, že půlka té inscenace se proměnila. Pět písní jsem zrušil a tři nové vložil. Vyřadil jsem všechny, které neměly můj text.
Podle jakého klíče jste vybíral písně do této inscenace?
Obecně jdu vždycky po tématu, po autorovi nebo po období. Vybírám pecky, které mám rád a myslím, že potěší i ucho diváka. A sám je textuju, abych je zařadil do příběhu. Tady jsem záměrně vybíral písně, které nemají český text, nebo ten text není notoricky známý, aby to divákovi nerušilo zážitek.
V práci na této inscenaci jste muž mnoha rolí – jste tu v roli autora, textaře a režiséra, ale i herce. Je to běžné, že své dramatizace režírujete, ale málokdy v nich zároveň hrajete. Je to nová zkušenost?
Dělám to jen v nouzi, nebo – jako v tomto případě – když je mi jasná forma. Já už jsem tuto věc jednou režíroval a vím, jak chci, aby vypadala zvenku. Pak si troufnu se zařadit i herecky. Ono to ani pro herecké kolegy není nic příjemného, když s nimi sedím na jevišti a hraju a najednou se na ně otočím a dávám režijní připomínky. Troufám si i proto, že mám svou roli už zmapovanou a otestovanou na jiném herci. Takže jsem si řekl, že si v tomto případě udělám radost a užiju si to i herecky.
Jak se vám pracuje na Fidlovačce?
Až překvapivě dobře. Je tady vynikající zázemí od jevištní techniky přes garderobiérky po divadelní klub. A na to já jsem citlivej, protože jsem původně kulisák a hodně na mě platí atmosféra za jevištěm.
Jaký typ divadelní práce vám ladí, jaký máte rád?
Nejsem úplně avantgardní typ, i když občas v takových kusech hraju. Žánrově mám nejradši oblastní divadla, která obsáhnou celou škálu od dětských představení přes komedie po vysoce sofistikované věci. To střídání forem je zábavné a zároveň kultivuje herecké řemeslo. Kdo umí komedii – tedy pracovat s textem v tempu, to zúročí v dramatu. Herci, kteří ovládnou komedii, bývají dobří v celé té žánrové škále. Mám rád, když mi život umožní si na herectví sáhnout ze všech stran, tu pestrost. Stejně tak příjemné pro mě je překračovat rampu z hereckého místa na to režijní a pak se zase vrátit.
Teď jsem začal učit na DAMU a tuhle otázku pokládám jak začínajícím, tak zkušeným hercům. A těch, kteří chtějí režírovat, není moc. Což mě udivuje, protože já jsem to vždycky chtěl zkusit. Možná je to proto, že mám koncepční myšlení a věci vidím v obrazech. Když jdu režírovat nějakou scénu, tak se mi nejdříve zdá ve snu.
Nyní máte hodně filmových nabídek, hodně točíte, na jaké místo se divadlo ve vašem životě posunulo?
Točím hodně, ale pořád dávám přednost divadlu. Jsem především divadelní herec. Když dlouho nehraju divadlo a hodně točím, cítím absenci toho zážitku. Za prvé je tam publikum, samozřejmě, ale pak je to ta koncentrace na jeden večer. Já si na jevišti zažiju to, co si zažije divák, vcelku, což u filmu nemám, tam to hraju po kousíčkách. I já si zažiju tu katarzi, včetně děkovačky.
Vím, že se to společenské kyvadlo v tomto směru vždycky zase přehoupne. Například myšlenka volné lásky, která byla v kurzu v sedmdesátých letech, Amerika za 15-20 let úplně zavrhla a proměnila se v puritánskou společnost. Takže jsem v klidu. Vím, že ta stádia společenského vývoje se nedají přeskočit. Já jsem rád, když ženy jsou ženy a muži jsou muži – to by byla hrozná otrava, kdybychom se měli dopracovat k něčemu mezi. Mám rád možnost se svobodně vyjádřit, jak danou situaci cítím, mám rád možnost si z věcí a lidí udělat bez obav legraci. Smích je vždycky terapie. Smích nám ulehčuje tíhu života. A po zhlédnutí naší inscenace se mohou dvojice, které třeba přišly mírně rozladěné, opět sladit a jít domů zvesela. Snažil jsem se k žensko-mužskému tématu touto inscenací vyjádřit. A to tak, aby se pobavily obě strany, aby to bylo spravedlivé. Ta hra končí jednoduchým řešením – musíme se snažit, jinak jsme v pytli. Pytle jsou k dostání u pokladny.
Autoři | Allan Pease a Barbara Pease |
Překlad knih | Marta Rottová |
Dramatizace, autor většiny textů písní a režie | Miroslav Hanuš |
Dramaturgie | Kateřina Jonášová |
Scéna | David Marek |
Kostýmy | Samiha Maleh |
Hudba | Milan Potoček |
Choreografie | Jana Hanušová |
Choreografická spolupráce | Adriana Mašková |
Asistentka režie | Lucie Lukešová |
Allan Pearse - psycholog, psychiatr, vztahový poradce | Miroslav Hanuš |
Barbara Pearseová - jeho manželka, lékařka ORL | Klára Cibulková |
Lucie - jejich společná zdravotní sestra a sekretářka | Barbora Mošnová |
Irena - šestkrát rozvedená zdánlivá pesimistka a feministka | Ludmila Molínová |
Eduard - homosexuál a optimista | Zdeněk Maryška |
Simona - žena, co si ho chce vzít | Veronika Svojtková |
Richard - folkař, co neví, zda se má oženit | Martin Písařík / Lukáš Rous |
Margareta - žena, co se jí někdy zdá její muž jako H. Simpson | Aneta Krejčíková |
Homér - její muž, co někdy opravdu vypadá jako H. Simpson | Petr Klimeš |
Pfé - jeskynní žena | Veronika Svojtková |
Pfí - jeskynní muž | Petr Klimeš |
Testosteron - hormon mužský | Lukáš Jurek |
Estrogen - hormon ženský | Zbigniew Kalina |
Komentáře k článku