Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik muzikálů si pohrává ve svém příběhu s naplněním tajných snů a tužeb hlavních hrdinů? Jakoby teprve ve světle ramp bylo vše možné. Nedávno uvedená novinka v Hudebním divadle Karlín Bonnie & Clyde (o premiéře jste si již mohli na Musicalnet.cz přečíst článek Bonnie a Clyde tasili zbraně) není v tomhle ohledu výjimkou. Jaká přání podle tvůrců muzikálu mohli mít v srdcích ukrytá proslulí gangsteři, působící ve Spojených státech amerických ve třicátých let minulého století Bonnie Parker a Clyde Barrow?
Již od začátku příběhu, jehož karlínské nastudování zrežíroval Antonín Procházka a scénu a kostýmy vytvořila Michaela Horáčková Hořejší (rozhovor se scénografkou naleznete zde), je jasné, že prim bude hrát lesk a třpyt slávy, muži s bouchačkami, i příjemná nadsázka. Představování hlavních hrdinů probíhá svižně. Zatímco Bonnie sní o tom, jak se stát hvězdou, mladý Clyde vidí svoji budoucnost se zbraní v ruce. Taneční výstup, v němž se zhmotňují představy Bonnie, je plný flitrů, peří, síťovaných punčoch, lehce přitom upomíná na revuální kabaretní scény ve stylu vaudeville. Vizuálnost, dalo by se říci až filmovost, je silnou stránkou tohoto představení. Divák si v průběhu hry užije dobové fotografie, filmové záběry i projekce. Virtuální projekce neruší a v některých chvílích i dobře evokují hloubku prostoru. Někdy v sobě ukrývají vtipnou narážku, třeba ve scéně soudního přelíčení se objeví digitální postavička spravedlnosti s váhami, vypadající jak robot ze sci-fi. Filmovost je přitom přítomna i ve způsobu, jakým je představení pojato, připomínající chvílemi rychlý střih, jako třeba hned při úvodní scéně smrti Bonnieho a Clyda. Stejně tak při gospelové písni kněze, kdy se na scéně přesunuje pozornost diváka na jiný zároveň probíhající děj.
Výborným nápadem bylo pohrát si s komiksovým laděním. Vždyť samotné téma tvrdých chlapů, bouchaček a krásných žen je častým námětem i tohoto žánru. Na jevišti podporují takovou výtvarnou stylizaci třeba stíny postav. Automaticky se tak člověku vybaví klasické noir filmy, či černobílé komiksy Franka Millera. Samotný Clyde se chová jako neohrožený filmový či komiksový hrdina, a tak třeba přeskakuje nonšalantně přes gauč. U scénografie oceňuji zejména rychlé přeměny na jevišti, příběh tak má velký spád. Kovová konstrukce má univerzální využití, a poslouží jak pro scény bytu, tak vězení. Navíc svou industriálností může evokovat rafinérie, průmyslové objekty Texasu, odkud Bonnie a Clyde pocházeli. Několikapatrová kostrukce má také výhodu v umožnění znázornění více vrstev příběhu. I duet může být ozvláštněn rozmístěním postav v různých úrovních.
I když se na jevišti objeví skutečné historické auto, vtipná je rovněž situace, kdy bratři Barrowovi sedí na křesle a židli a jízdu jenom předstírají. Využitá je přitom točna, díky níž mohou kolem nich defilovat kolemjdoucí, jež na cestě potkávají. Hravým momentem je, když si přizvou k jízdě jednu ze slečen a k napodobení větru ve vlasech poslouží fén. Potěší také detaily, kdy šikmá plošina použitá na scéně předznamenává „šikmou plochu“, život na hraně zločinu. Touha po tom, stát se slavným, se vine celým příběhem. Jednou z motivací, proč se stát zločincem, je i vidina objevení se na prvních stránkách novin. Bonnie se ostatně raduje při zmínce o jejich eskapádách v novinách, kdy v souvislosti s ní použili slůvko okouzlující. Do absurdního momentu je tenhle sen o slávě doveden v okamžiku přepadení banky, kdy rukojmí chce po zločinecké dvojici autogram.
Výborná je hudba Franka Wildhorna, amerického skladatele, který napsal hudbu například pro muzikál Jekyll & Hyde, Carmen, Artus – Excalibur nebo Wonderland. Melodie dokážou být strhující. Zejména scéna v kostele svojí energií vysloveně nadchne. Taneční choreografie nemají takový metaforický přesah, jaký jsme zvyklí vídat například u Libora Vaculíka. Vyzdvihnout si ale zaslouží zejména tanečně-pohybová kompozice „kradení“ si pro sebe chleba v druhé polovině představení. I díky ní je tahle část představení rázem ještě o něco dynamičtější.
Po dramaturgické stránce není úplně srozumitelný přerod postavy Blanche, která se nakonec rozhodne odejít za svým mužem, i když do té doby zastávala důsledně mravokárné hledisko. Rovněž role kněze se vysloveně nabízí být zajímavým hybatelem děje, ale bohužel je tím, jak je napsána, příliš statická. Škoda je také, že úplný závěr přichází o gradaci tím, že se zastaví těsně před dramatickým finále, neboť sekvenci s nešťastným osudem Bonnie a Clyde využili tvůrci muzikálu již na úvod muzikálu. Chápu, že je tak posílena filmovost pojetí, ale na závěr by se hodilo zopakovat úvodní scenu třeba formou flashbacku.
Za zmínku stojí vynikající scéna ve vězení, v níž se naplno projeví dramatičnost osudu zločinecké dvojice a v divákovi jistě při uvěznění Clyda Barrowa musí zanechat silné pohnnutí zde vyjádřené poselství: „Svobodu si člověk musí ukrást.“ Za hezký nápad považuji i to, že jedna ze scén se jakoby inverzně zopakuje. Zatímco při prvním romantickém rande Bonnie s Clydem, kdy na improvizovaném „pikniku“ Bonnie recituje Clydovi svoje vlastní básně, naopak v jednom z pozdějších okamžiků je to tentokrát Clyde, který zpívá Bonnie, a to s kytarou ve vaně. Skvělým momentem je i stylizování se herců do póz, které jsou v tu samou chvíli promítány na fotografii za nimi.
Na druhé premiéře Clyde Barrowa ztělesnil Václav Noid Bárta a roli si užíval a podařilo se mu dodat jí i punc komiksové stylizace „chlapáků“ a neodolatelného šarmu. Zejména scéna ve vězení vyznívá v jeho podání excelentně a dokáže vzbudit silné emoce. Markéta Procházková prokazuje svůj velký talent a předvedla vyvážený projev po všech stránkách, navíc postavu výborně ztvárnila i herecky. V písni, kdy se Bonnie chce ještě vymanit ze situace, do níž se dostala, je nesporně skvělá. Zvládá s přehledem vystihnout moment naprostého odevzdání se vášni a přijmutí života balancujícího na hraně rizika a zkázy. Píseň o smrti je jen vyvrcholením této volby a je očividné, že její postava jde vstříc svému osudu a není již cesty zpět.
Vedle hlavních postav Bonnie a Clyda se příběh zaměřuje i na další milostnou dvojici, Clydova bratra Bucka Barrowa a jeho ženu Blanche, na druhé premiéře obsazené Martinem Písaříkem a Barborou Skočdopolovou. Oba se svých rolí zhostili skvěle. Martin Písařík navíc přijal tak trochu "schizofrenní" hereckou výzvu, a na jevišti Hudebního divadla v Karlíně ho tak můžete vidět jak v roli Bucka, tak i bratra Clyda. Perličkou je, že mu i v předchozím karlínském, již derniérovaném představení, v Lucii, větší než malé množství lásky, dělal "parťáka" ve hře také Václav Noid Bárta. Pro Barboru Skočdopolovou by tato role mohla znamenat významný posun, v Hudebním divadle Karlín ji diváci mohli slyšet spíše v menších rolích v muzikálech Aida, Carmen, či Jesus Christ Superstar. Více ji budou pravděpodobně znát příznivci Studia Ypsilon, kde začínala účinkovat již při studiích a dosud zde působí v řadě rolí.
Lukáš Kumprich je ve svém „ďábelském“ projevu brilantní, navíc do temnější podoby přimíchává i lyrické tóny, nostalgii po dětství prožité s Bonnie a upřímnou lítost nad jejím osudem. Líbilo se mi, že i z mikroscény, kdy si s Bonnie vypráví o svém zážitku prvního setkání s mrtvolou, umí vytěžit maximum a být opravdu přesvědčivý. Také Natálie Grossová podává dobrý výkon. Naproti tomu Josef Fečo mi přišel trochu nevýrazný. Muzikálu také rozhodně svědčí, že do činoherních rolí matek hlavních hrdinů jsou obsazeny výborné herečky Mirka Pleštilová a Ivana Andrlová.
Muzikál lze rozhodně doporučit díky silné hudbě, skvělým výkonům protagonistů a originálnímu filmově-komiksovému ladění. Ale stejně jako u filmových tvůrců obdivuji odvahu vytvořit fantazijní smršť, co jen to plátno unese, a nedržet se při zemi při volbě výrazových prostředků, které dané médium nabízí, zajímalo by mě, jestli by se muzikál ještě mohl více vizuálně odvázat a zaexperimentovat. Tak snad někdy příště.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku