V Hudebním divadle Karlín 5. března 2015 v 19 hod. po dvaceti letech od prvního uvedení znovu ožil příběh nejslavnějšího upíra všech dob hraběte Draculy, aby nastolil věčně lákavé a hrůzu nahánějící téma bytí či nebytí, otázku nesmrtelnosti. Pojďme se tedy podívat, zdali a jak mu s pomocí původních, dnes již bohužel nežijících tvůrců muzikálu – hudebního skladatele Karla Svobody, textaře Zdeňka Borovce a choreografa a libretisty Richarda Hese – podařilo na tuto věčnou otázku odpovědět.
Zatímco v různých filmových zpracováních Draculy jde především o to, vzbudit v divácích hrůzu a strach, v tomto muzikálu je kladen důraz spíše na filosofickou otázku, a na pomyslných miskách vah se proti sobě houpou nesmrtelnost a láska. Ne že by divák neměl příležitost se během představení bát. Velmi působivé scény, plné vraždicího běsnění, kde krev teče proudem, je v muzikálu více než dost. Šokující je scéna, kdy se Dracula zakousne do krku mladé ženy a po bradě mu z úst vytéká krev… při této scéně se jistě mnohým divákům zatajil dech. Ale tyto drastické scény jsou vyváženy scénami plnými lásky a něhy, a často má divák příležitost se i zasmát, takže všechny složky muzikálu jsou v souladu a jejich kontrast je naopak vítaným zpestřením.
Světová premiéra muzikálu Dracula se odehrála 13. října 1995 v pražském Paláci kultury, v dnešním Kongresovém centru. Do roku 1998 jej shlédlo 1,2 milionů diváků, což je doposud nepřekonaný muzikálový rekord v návštěvnosti v České republice. V dalších letech mohli muzikál vidět diváci na Slovensku, v jihokorejském Soulu, Polsku, Německu, Rusku, Belgii a v Lichtenštejnsku. V roce 2003 bylo odehráno několik představení a v roce 2009 se muzikál na krátký čas vrátil do Prahy do Divadla Hybernia. Srovnávat původní verzi nebo tu z roku 2003 či z roku 2009 se zde však nebudu pokoušet, to by bylo na samostatný článek. Podívejme se tedy na současného Draculu novýma očima bez konfrontace s historií tohoto díla.
Dracula Daniel Hůlka předvedl, že je opět ve formě a jeho výkon byl excelentní, a to nejen po pěvecké stránce, ale především také po stránce herecké. Z první řady jsme mohli chvílemi pozorovat výrazy jeho tváře z blízkosti jednoho metru. A věřila jsem mu každé slovo. Hůlka pochopil poslání své role do všech detailů a jeho Dracula má obrovskou hloubku. Jeho postava oplývá širokou škálou emocí, od zuřivosti a krutosti prokletého netvora až po bytost, oplývající těmi nejněžnějšími city jako je láska a nenaplněná touha. Diváci si mohli vychutnat všechny známé hity včetně toho největšího - „Nespravedlivý Bůh“.
Kamila Nývltová jako Adriana podala slušný výkon a například duet s Draculou „Vím, že jsi se mnou“ se směle zařadil k nesmazatelným zážitkům představení. Jako postava je Adriana představena pouze v jedné poloze, která neprochází žádnými převratnými proměnami. Poněkud přesvědčivější však Kamila byla v roli Sandry, kde mohla ukázat i něco ze svého tanečního umění. V odvážném sexy kostýmu předvedla i náročnou choreografii a zároveň se ctí a čistě uzpívala svůj part. Pánové jistě ocenili i její vypracovanou postavičku.
Jako Lorraine se představila skvělá Leona Machálková. Byla jistá pěvecky i výrazově. Bravurně zvládla všechny polohy role, od zamilované mladé dívky až po nešťastnou položivou-polomrtvou ženu, která ztratila veškerou naději a smysl života. Při slavné písni „Jsi můj pán“ jsem měla doslova zimomravky, Leona fantasticky podala třeba i píseň „Prázdné casino“, ale i všechny další. Navíc jí to ohromně slušelo, v bleděmodrých šatech vypadala velmi půvabně a romanticky.
Kdo si představení skutečně vychutnal a předvedl naprosto strhující výkon v trojroli Šašek / Sluha / Profesor, byl Tomáš Trapl. Své postavy měl dokonale vykreslené, kdyby si to člověk nepřečetl na programu, že jde o trojroli, asi by ani nepoznal, že všechny tři postavy ztvárňuje jeden herec. Všechny tři muže spojují bezmezná oddanost a obdiv k hraběti Draculovi, ale přesto je každý úplně jiný. Šašek v několika různých polohách od rozverného komedianta až po klubíčko neštěstí, klepající se strachem na pranýři, potom hrbatý starý sluha s třesoucí se bradou, a nakonec potrhlý profesor, hloubající nad záhadou Draculova zdravotního stavu. Tomáš Trapl exceloval i po pěvecké a pohybové stránce.
Kdo mě však v představení vyloženě překvapil, byl bavič Richard Genzer v roli Nicka. Musím předeslat, že jeho humor, kterým se prezentuje v různých zábavných show, není zrovna můj šálek kávy a v televizi většinou přepínám na jiný program. V Draculovi však Richard Genzer nastoupil na jeviště překvapivě jako tanečník (což je jeho původní profese, stál u počátků legendární skupiny UNO Richarda Hese), a nevedl si vůbec špatně! A také za svůj výstup sklidil zasloužený potlesk. Osobně bych mu vytkla, že jako u jediného ze všech herců na jevišti jsem neviděla postavu Nicka, ale pořád převažoval Richard Genzer, což v představení trochu čnělo. Ale při děkovačce mě Richard mile překvapil podruhé. Když ředitel divadla Egon Kulhánek vzpomínal na tvůrce muzikálu Karla Svobodu, Zdeňka Borovce a Richarda Hese, Genzer tiše došel na forbínu a beze slov tam položil svou kytici růží. Krásné, dojemné gesto.
Bratra Lorraine Stevena si v premiérovém obsazení zahrál a zazpíval Peter Strenáčik. Nenechal se zahanbit a podal skvělý výkon, za který si několikrát vysloužil nadšený potlesk. Role kněze byla svěřena Bedřichu Lévimu, který se jí ujal velmi přesvědčivě a mohl v ní dát vyniknout svému silnému hlasu. Jeho výkon podtrhával i krásný kostým kněze s pravoslavnými ikonami. Úvodní scéna s vyvražděním kláštera byla skutečně velmi působivá.
Nedílnou součástí představení je upíří družina Draculy, které s přehledem dominují tři Nymfy: Ohnivá v podání Hanky Křížkové, Hodinová ztvárněná Renatou Drössler a Větrná, kterou si zahrála Sylva Schneiderová. Dámy jsou zkušené sólisty a profesionálky ve svém oboru, takže spolu tvořily skvělý trojlístek. Všechny byly dostatečně vidět a nepřehlédnutelné, avšak žádná nevyčnívala na úkor druhých dvou. Velmi zdařile vyznívala i kombinace humoru a mrazivého bytí – nebytí, to vše podtrženo působivými propracovanými kostýmy a dokonalým líčením. Bravo, dámy!
Ve výčtu postav muzikálu se musím samozřejmě zastavit také u Krvinek, které v premiérovém obsazení tančili Kateřina Matyášová, Tomáš Böhm a Jurij Kolva. Jejich tanec byl výrazový, strhující, byl rovnocennou součástí pěveckých výkonů a dokonale doplňoval děj. Nejpůsobivější byly momenty nadcházející krvavé smrti, u které Krvinky vždy asistovaly, a bezvládné tělo zavražděné postavy pak v rudé drapérii odtáhli z jeviště. Zde musím ocenit skvělý nápad, jak odklidit tělo z děje i s veškerou symbolikou. A opět jsem musela obdivovat nápadité kostýmy a líčení Krvinek. Palec nahoru si ode mne vysloužila také company, která byla velmi dobře sehraná, nikdo nevyčníval a bylo vidět, že hodiny poctivé dřiny a tréningů pod vedením přísného a důsledného choreografa Pavla Strouhala přinesly své ovoce.
Kostýmy Romana Šolce už delší dobu patří v současných muzikálech ke špičce, a jejich tvůrce, jak se dalo očekávat, nezklamal ani tentokrát. Předvedl nám širokou škálu kostýmů od do detailů propracovaných historických – Adriana nebo Nymfy až po současné. Hraběte Draculu oblékl do hnědé kůže či bohatě zdobeného pláště, ale neváhal ho obléci také do úplně jednoduchého bílého rubáše. Jako hlavní postava příběhu Dracula prochází několika staletími, a tak vystřídá nejvíce kostýmů. Skvěle promyšlené kostýmy si oblékl Tomáš Trapl v trojroli šaška, sluhy a profesora. Velmi mě zaujal kostým kněze, na kterém Roman Šolc použil velice efektní obrazy ikon. Lorraine se vznášela ve velmi krásných bleděmodrých šatech, které podtrhávaly její křehkost a něhu. Za zmínku ovšem stojí i moderní kostýmy z roku 2015, byly funkční, sexy, dotažené do detailů. Většina kostýmů navíc měla dvě identické verze – původní barevnou a bílou pro anděly v závěru představení.
Scéna akademického architekta Daniela Dvořáka byla velmi dobře promyšlená a funkční, všechny kulisy se přirozeně pohybovaly, jak bylo třeba, jeden obraz plynule přecházel do druhého, aniž by přestavba rušila. Naopak, často z ní pan architekt udělal přednost, která v ději hrála. Využíval i mnoha nápaditých efektů, ať již sjíždění a vyjíždění propadla, které nabídlo vždy nové prostředí, ožívajícího obrazu či filmových projekcí. A když vše nasvítil mistr světelných efektů Pavel Dautovský, iluze jednotlivých scenérií byla vskutku dokonalá.
Režie se velmi zdařile zhostil Filip Renč, jistě se na tom nemalou měrou podepsala i pokora a úcta ke tvůrcům, se kterou - jak sám přiznal - ke ztvárnění celého díla přistupoval. Na představení byl znát rukopis režiséra, jeho jasné představy a záměr, jednotlivé postavy byly dotažené a charakterově dobře vykreslené. Na druhé straně nechával Filip Renč hercům prostor, aby svou postavu uchopili tak trochu po svém a tvůrčím způsobem (např. Tomáš Trapl). Samozřejmě bylo také znát, že mnozí herci měli své role již zažité z původní verze muzikálu, takže z nich byla cítit jistota, se kterou se většinou u premiérových představení nesetkáváme. Nějaká ta chybička by se přeci jen našla - například když Dracula s Lorraine umírají pod slunečními paprsky, s přihlížejícími Nymfami to ani nehne... Ale nechci za každou cenu nacházet nějaké nedostatky, protože celkově si Filip Renč za režii zaslouží velkou pochvalu. Devizou Karlínského divadla je samozřejmě živý orchestr pod taktovkou Kryštofa Marka, který celkový dojem z představení jen umocnil.
Dracula nemá prvoplánově jen děsit, ale spíš nastoluje filosofickou otázku: Co je víc? Láska nebo nesmrtelnost ve věčném zatracení? V divákovi tento navždy prokletý netvor chtě nechtě vzbuzuje soucit a sympatie. Celkově působí dílo velmi kompaktně, neboť všichni protagonisté jsou si vědomi filosofického aspektu díla, a ačkoli během děje není tato základní otázka naplno ani položena, ani zodpovězena, na konci představení je divák schopen si na ni odpovědět sám, a odchází k šatnám ohromen a dojat. Silný příběh, který po dvaceti letech od prvního uvedení nejen nezestárnul, ale jasně ukazuje, v čem je skutečná nesmrtelnost – v krásné hudbě a úžasných textech, které nepodléhají času. Takových děl, jako je Dracula, je mezi českými původními muzikály opravdu jako šafránu, a tak mi nezbývá, než vám s uznáním a radostí doporučit jít se do Hudebního divadla v Karlíně na muzikál podívat.
Autoři
Hudba: Karel Svoboda
Texty: Zdeněk Borovec
Libreto: Richard Hes
Tvůrčí tým
Režie: Filip Renč
Scéna: akademický architekt Daniel Dvořák
Kostýmy: Roman Šolc
Choreografie: Pavel Strouhal
Hudební nastudování: Kryštof Marek
Sound design: Petr Košař
Light design: Pavel Dautovský
Obsazení
Dracula: Daniel Hůlka, Lukáš Kumpricht, Marián Vojtko
Loraine: Leona Machálková, Kamila Nývltová, Eva Burešová
Adriana: Kamila Nývltová, Eva Burešová
Šašek, sluha, profesor: Tomáš Trapl, Ivo Hrbáč
Nick: Richard Genzer, Martin Pošta
Kněz: Ivo Hrbáč, Bedřich Lévi
Steven: Peter Strenáčik, Josef Vágner
Nymfa ohnivá: Hana Křížková, Jana Zenáhlíková
Nymfa hodinová: Renata Drössler, Jana Zenáhlíková
Nymfa větrná: Sylva Schneiderová, Jana Zenáhlíková
Krvinky: Tomáš Böhm, Jurij Kolva, Kateřina Matyášová
Dirigent: Kryštof Marek
Komentáře k článku