Když jsem ve čtvrtek 26. září 2013 po premiéře nového muzikálu Michala Davida a Lou Fanánka Hagena s názvem Mata Hari a po následném rautu odcházela v pozdních hodinách domů, byla jsem zpočátku v jakémkoli hodnocení trochu opatrná, protože mi celkový dojem překrýval hluboký prožitek z popravy hlavní představitelky, kterým celé představení končí. Ale jak ve mně muzikál dozníval, tak jsem si začínala uvědomovat, že vyvolat přesně tento pocit byl vlastně režisérův záměr. A to se mu podařilo dokonale. Pojďme se tedy na novinku v repertoáru Divadla Broadway podívat podrobněji.
Příběh autoři postavili na vzpomínkách Mata Hari, které vypráví jako svůj životní příběh vyšetřovateli, když je zatčena pro vlastizradu a špionáž pro znepřátelenou stranu. Vzpomínky se odehrávají přímo na jevišti jako divadlo na divadle. Celým dějem diváky provází kabaretiér Maurice Chevalier, který vše buď komentuje, jindy se proměňuje v jednající osoby a přímo zasahuje do děje. Z historického hlediska je Mata Hari velkou záhadou a skutečné důvody jejích pohnutek a jednání, které ji nakonec postavily před popravčí četu, už asi navždy zůstanou jejím tajemstvím. Nevíme, jestli byla skutečně špiónkou, prostitutkou, která využívala vlivu svých vysoce postavených milenců, nebo spíše nešťastnou matkou, hledající svou ztracenou dceru. Tato fakta dala tvůrcům volnou ruku a možnost popustit fantazii na plné obrátky.
První, co mě na díle zaujalo, byla propracovanost scénáře, hýřící neotřelými nápady a vyvážená dramaturgie představení. Všechny scény do sebe zapadají, dramatické střídají lyrické, divák nemá šanci se ani chvíli nudit. Na žánr „muzikál“ se zde setkáváme i velkým množstvím hraných pasáží, ovšem plných výborně napsaných dialogů. A v neposlední řadě je třeba zmínit i několik samostatných velkolepých tanečních čísel, které zpívanou a hranou část skvěle doplňují. Podrobněji se k nim vrátím ještě v pasáži o company.
Režie se více než se ctí zhostil Radek Balaš, který rovněž napsal libreto a podílel se společně s Leonou Qašou Kvasnicovou na choreografii představení. Právě díky schopnosti Radka Balaše propojit a skloubit několik divadelních profesí působí představení uceleným, propracovaným dojmem, plným důvtipně promyšlených pasáží. Velmi se mi líbilo například zdvojení hlavní role, kdy se hlavní představitelka dospělá Mata Hari přímo na jevišti potkává se svou mladší verzí v podobě Margareth. Ani o další nápady není v ději nouze, ale vypisovat je zde nebudu, abych vás nepřipravila o moment překvapení.
Dalším faktorem, který v muzikálu upoutá na první pohled či spíš poslech, je hudba Michala Davida, která je tentokrát skutečně trochu jiná, než jsme si u jiných muzikálů tohoto autora zvykli. Davidova hudba nás nejen lehce vtáhne do doby, kdy Mata Hari žila, ale na jazzově laděných vlnách se rozprostře v celé své barevnosti od rozverných kabaretních čísel, před tance domorodců až po dramatické válečné scény, které dokáže dynamicky podtrhnout. Několikrát mě během představení hudba dostala, až mě mrazilo. A to je známkou skutečné kvality. Zkrátka a dobře Michal David se tímto představením posunul do končin, jak jsme ho doposud neznali. Přestože nezapře svůj rukopis, je jeho hudba v Mata Hari jiná a „nová“. Nebál se dokonce zařadit dva převzaté hity, které muzikál rozhodně zpestřily. Prvním je píseň „Bei mir bistu schein“ z jidiš muzikálu (1932) a druhým snad nejslavnější Offenbachův kankán (Orfeus v podsvětí), který zazní jako přídavek.
Textům Lou Fanánka Hagena nelze nic podstatného vytknout. Vyrovnaně korespondují s hudbou, a nestalo se mi, že by mě nějaký rým zatahal za uši, jak se tomu občas stávalo v předchozích muzikálech, ke kterým psal Fanánek texty. I zde je vidět, že posunutí termínu premiéry na pozdější dobu byl dobrý nápad a vyplatil se, nebo to alespoň tak působí, že na otextování písní měl autor k dispozici více času. V ústech zpěváků slova plynou naprosto přirozeně. Jednou z nejzdařilejších písní je duet Mata Hari s její dcerkou s názvem „Kde je moje Non“.
Scéna, kterou navrhl Jaroslav Milfajt, působí dojmem kabaretního jeviště, kterému vévodí po stranách dvě schodiště a lóže. Pověstných LED obrazovek Divadla Broadway bylo tentokrát využito s rozmyslem a velmi účelně. Jevišti dominuje velká obrazovka na pozadí, která je orámovaná, takže dělá dojem velkého obrazu, visícího na stěně. Na něm probíhají nejen projekce, ale i veškeré animace a vše vypadá naprosto přirozeně, vše koresponduje s dějem a výborně ho doplňuje jako rovnocenná výtvarná složka.
Animacemi byl pověřen Petr Hloušek a ráda musím přiznat, že se úkolu ujal s mistrovstvím skutečného kouzelníka. Na plátně můžeme během představení vidět jak dobové články a fotografie skutečné Mata Hari, jindy se v pozadí objeví okno, kterým prostupuje světlo do vyšetřovací místnosti, aby se v zápětí proměnilo v monumentální pozadí kabaretu. Co mne však upoutalo nejvíce, byly rozanimované Picassovy obrazy, kdy herec na jevišti jakoby přímo maloval na plátno velké obrazovky, a divák tak mohl pozorovat, jak zrychlenou formou dílo vzniká. Přestože je tohoto efektu v představení využito několikrát, je to pro diváka natolik nový prvek, že pokaždé zaujme a rozhodně nenudí. Naopak!
Ani obrovský měsíc na plátně při romantické scéně Mata Hari s důstojníkem ruské carské armády Vadimem Maslovem nepůsobí kupodivu rušivě, i když scéna je - málo platné - „kýč“ jako blázen. Ale tady to sedí a do správného muzikálu taková scéna prostě patří. Petr Hloušek přesně vycítil potřebnou míru, která je ještě únosná. S humorným komentářem Maurice Chevaliera scéna nepůsobí kýčovitě, ale cítíme z ní nadsázku a diváci se mohou pobaveně usmívat. Spolupráce Divadla Broadway s Petrem Hlouškem se tedy jeví jako výborný tah. Doufejme, že mu produkce dá příležitost i v příštích muzikálech, tento počítačový a výtvarnický mág, který dokáže přinášet a hlavně realizovat nové nápady, se mi jeví pro Broadway jako velice perspektivní a přínosný.
Kostýmy k muzikálu Mata Hari vznikly v ateliéru již mnohokrát odsvědčeného Romana Šolce. Obléknout představení do dobových kostýmů bylo pro něho výzvou, kterou zvládl lépe než na jedničku. Bez dotyku jeho rukou a umu by muzikál Mata Hari nebyl tím, čím je. Největší škálu převleků vidíme samozřejmě u hlavní představitelky, od strohého oblečení ve vězeňské cele až po velkolepou kabaretní show, kde kostým v bohaté záplavě efektního peří odvážně odhaluje snad vše, co jindy zůstává skryto, takže se pánům v hledišti musela minimálně orosit čela… V kombinaci s perfektními těly dam na jevišti, a zvláště hlavní představitelky, to prostě byla…dokonalá krása. V Moulin Rouge by mohli tiše závidět.
Hlavní role při premiéře se více než se ctí zhostila Kateřina Brožová. S půvabem a grácií sobě vlastní vystřídá v představení mnoho podob. Nejdojemnější jsou scény s dcerou Non, kde oplývá mateřskou něhou, po chvíli nám představí svou nešťastnou tvář, když jí umírá syn a když dceru ztrácí. Jindy nám předvede dračici v hysterickém výstupu opuštěné milenky, v jiné scéně se opět rozněžní poprvé pocítěnou láskou k muži, aby divákům v závěru zahrála na city svým zoufalstvím, strachem a beznadějí před svou popravou. Bravurní herecký výkon, písně podložené citem a hlubokým prožitkem. Když k tomu připočteme její ženskou krásu a perfektní postavu, kterou se nebojí v kabaretních číslech patřičně nabídnout, celkový dojem je dokonalý.
Margareth – mladou Mata Hari velmi zdařile ztvárnila Alžbeta Bartošová. Na jevišti působí křehce a až nesměle, její hlas zní čistě, příjemně, herecký projev nepostrádá něhu a vroucnost. Velmi se mi líbilo zdvojení mladé a dospělé Mata Hari, kdy jsou na jevišti současně obě zpěvačky. Skutečná Mata Hari plynule vstupuje z vyšetřovací místnosti přímo do své vzpomínky a zúčastní se jí jako její součást společně se svou mladou verzí. Krásný nápad, společný duet obou postav dodává scéně větší dynamiku a dramatičnost, píseň umocňuje i skvěle postavená choreografie a taneční výkon obou postav.
Dalším pilířem muzikálu je postava kabaretiéra Maurice Chevaliera, ve které na premiéře přímo exceloval Jiří Langmajer. Diváky příběhem nejen provází, spojuje a překlenuje jednotlivé scény, ale mnohdy se různými převleky proměňuje v jednotlivé postavy a přímo vstupuje do děje, jindy postavám napovídá, jak mají jednat. S grácií tančí, zpívá a nikoho nenechá na pochybách, kdo drží taktovku představení v ruce. Dovede navázat výborný kontakt s publikem, vtipně vše glosuje a pohotově reaguje na vzniklé nečekané situace. Rozesmál diváky například hned po přestávce, kdy se zeptal, jestli už může představení pokračovat, a v zápětí dodal: „Á, mistr ještě nesedí, tak chvilku počkáme…“ Mínil tím samozřejmě hrdého otce malé Charlotte – Karla Gotta.
Svou nezastupitelnou roli zahrál Jiří Langmajer i v milostné scéně, kdy se Mata Hari poprvé zamiluje do důstojníka Vadima Maslova. Svou přítomností dodává scéně nadhled a nadsázku, takže pro diváky nevyzní pateticky, ale naopak je pobaví. Ve svých proměnách se cítí jako ryba ve vodě, ať už vystupuje jako rozverný kabaretiér, či jako kterákoli dramatická postava ve vážných pasážích. Má opravdu široký herecký rejstřík a bezpečně, s lehkostí dovede mezi svými postavami manévrovat, jako by si jen pohrával a ledabyle proplouval z jedné role do druhé. Při tom nikdy neztratí niť, hlavní linii příběhu, které se drží. Bravo!
Vyšetřovatele Pierre Bouchardona nám představil výborný Marek Vašut jako nesmlouvavého, tvrdého a komisního muže, bez známek soucitu a slitování. Dialogy s Matou Hari, křehkou, plnou citů a lásky, nešťastnou i bezmocnou jsou opravdovou diváckou lahůdkou, a dramaticky spolu kontrastují, což dodává vyšetřovacím scénám potřebné napětí, ze kterého až mrazí. Role vyšetřovatele dává prostor pro různá pojetí, proto jsem velmi zvědavá na alternace, jak se s touto úlohou vyrovnají.
Manžela Margarethy Rudolfa MacLeoda si zahrál charizmatický Josef Vojtek. Ačkoli se nejedná o hlavní roli, jeho osobnost byla na jevišti zcela nepřehlédnutelná a svého prostoru v představení využil maximálně. Při jeho písni „Slzy a pláč“, kdy oplakává svého milovaného zemřelého synka, mi běhal mráz po zádech a věřila jsem mu každé slovo. V hledišti jistě při této vypjaté scéně ukápla nejedna slzička. Skvělý byl Vojtek i v dalších scénách, kdy odmítal vydat své ženě jejich dceru Non. Škoda, že v těchto pasážích už nezbýval prostor pro zpěv a museli jsme se spokojit „pouze“ s činoherním výkonem.
Osobně jsem byla velmi zvědavá, a asi jsem nebyla sama, na výkon sedmileté dcery Karla Gotta Charlotte Elly Gottové. Bylo jasné, že bude ostře sledovaná médii a před dívenkou byl nelehký úkol pod drobnohledem přítomných novinářů svou životní premiéru na prknech, co znamenají svět, ustát. A Charlotte tento úkol zdařile ustála! Byla přirozená, něžná a křehká, zvláště ve společném duetu s maminkou Mata Hari „Kde je moje Non“. Dokonce i její intonační nejistota působila v této konstelaci spíše roztomile a diváci ji odměnili bouřlivým potleskem. Nemohu zde nepřipomenout ani vtipnou situaci, kdy se Maurice Chevalier ptá malé Margareth, čím by chtěla být, a on odpovídá, že baletkou. Vzápětí dodává, že „tatínek na to ale nemá peníze“, což pochopitelně vyvolalo v publiku hurónský smích.
Radim Schwab si v muzikálu Mata Hari zahrál dokonce dvě menší role. Jako zatím ještě neznámý a začínající malíř Pablo Picasso mi seděl o trochu více, než v roli agenta Wilhelma Krämera, který přesvědčil Matu Hari k podepsání smlouvy, že bude jako špiónka pracovat pro Německo. Domnívám se, že tento charizmatický zpěvák a herec by už konečně mohl dostat příležitost zahrát si nějakou romantickou roli, a vymanit se tak ze šablony démonických postav, o kterých se všude s nadšením píše, jak moc mu sedí. Rejstřík na to rozhodně má.
Milence a jediného muže, do kterého se Mata Hari skutečně zamiluje, Vadima Maslova při premiéře ztvárnil Josef Vágner. Je škoda, že tato epizoda má v příběhu jen malý prostor a tyto dvě postavy si spolu zazpívají pouze jediný duet. Scéna je to však velmi romantická, až přeslazená, ale protože ji vtipnými glosami nadlehčuje všudypřítomný Maurice Chevalier, vyznívá v celkovém dojmu velmi příjemně. Nemohu si však odpustit malou poznámku. Obrovské plátno, kroužící kolem milenecké dvojice, mi zde připadalo už jakoby navíc a zbytečné. Tmavé siluety zamilované dvojice proti zářícímu měsíci na obzoru by mi úplně k celkovému dojáku stačily.
Z menších rolí, kterých je v muzikálu bezpočet, mne výrazněji zaujala zaujala ještě Renáta Podlipská, která ztvárnila jednak hostinskou při příchodu mladé Margarethy do Paříže, a později Margarethinu komornou. Obě role jí typově sedí, Renáta je pojala s razancí sobě vlastní a v představení ji nelze přehlédnout. Inu není malých rolí. Když se umí zahrát. Pojďme se ale podívat na role čistě činoherní, kterých je v muzikálu hned několik. Nutno dodat, že tento dramaturgický nápad představení jen prospěl, dal mu větší šíři a je jednoznačně zpestřením. Produkce tentokrát vsadila na jistotu a oslovila do představení skutečné mistry oboru.
Jaroslava Obermaierová se představí hned ve dvou, a to velmi rozdílných rolích. Nejprve ji můžeme vidět jako baronku Kirejevskou, která objeví mladičkou Matu Hari v krejčovství, kam si dává šít šaty, posléze ji představí vlivným lidem a nastartuje její uměleckou kariéru coby tanečnice. Baronka je poněkud afektovaná a se svým ruským přízvukem dokáže diváky mile pobavit.
Kontrastně naproti tomu působí paní Obermaierová v druhé roli dozorkyně ve vězení, kde mistrovsky předvede celou hereckou škálu od přísnosti, komisní zdrženlivosti až po soucit jediné a poslední živé bytosti, kterou má Mata Hari v posledních chvílích svého života k dispozici. Tato zkušená herečka dokáže způsobit, že kritik přestane mít chuť její výkon hodnotit, a místo toho se ochotně poddá pocitům, které tato mistryně v oboru dovede ve svém koktejlu prožitků nabídnout. Prostě není co dodat.
Další činoherní rolí je postava mecenáše Van Gooreho, ve které na premiéře zazářil Ladislav Frej. V příběhu se ještě zhostil menší roličky lékaře, který přichází k dětem mladičké Margareth, a bohužel už musí jen konstatovat, že malý synek zemřel. V příběhu se setkáváme ještě s několika dalšími činoherními rolemi, jako jsou například Alfred Kiepert v podání Petera Pechy, Lautrec, které si zahrál Michal Tůma, nebo Norman, ztvárněný Filipem Vlastníkem.
Dostávám se ke company, která pod vedením Leony Qaši Kvasnicové v muzikálu odvádí úžasnou a nezastupitelnou práci. Company je tentokrát výhradně dámská, čili je zvláště v odhalenějších scénách na co koukat, ale v jedné scéně, kdy company prochází postelí Mata Hari coby dlouhý zástup vlivných mužů, mi tento dav ztvárněný pouze dívkami připadal přinejmenším zvláštní. Ale to je spíš připomínka k dramaturgickému pojetí, tanečně bylo číslo perfektní. Company dostává v muzikálu opravdu hodně prostoru, má zde dokonce i velkolepá samostatná, čistě taneční čísla.
Dech beroucí je tanec domorodců na počest narození Non, nebo orientální tanec k uctění Boha Šivy, či tanec švadlenek, které brnkají na gumu jako na kontrabas, a samozřejmě nemohu nezmínit velkolepá kabaretní čísla v krásných kostýmech z korálků a pštrosích per. Co na mě však udělalo největší dojem, byla scéna znázorňující válečný konflikt. Musím ocenit nápad, že ve všech výstupech company je přiznáno, že se jedná o dámskou company, což je znázorněno odhalenými těly v černém prádle a pro danou scénu je to vždy doplněno další částí kostýmu, zde maskou lebky, helmou na hlavě a kvérem v rukou. Odhalené dívčí siluety na setmělém jevišti dávaly tušit podstatu a křehkost lidské bytosti v této nelítostné bitvě, končící pozabíjením všem vojáků. Pro mě úžasná scéna, skvělý nápad, jak vyjádřit nesmyslnost válčení právě tímto způsobem. Tleskám a mám slzy v očích.
Co říci na závěr? Mata Hari je velmi silné a precizně zpracované představení, které jistě stojí za návštěvu, i když se nejedná právě o komedii. Hloubkou příběhu, mistrovskými hereckými, pěveckými a tanečními výkony si jistě zaslouží pozornost a ocenění. Musím se však přiznat, že mě po skončení představení, končící popravou Mata Hari, poněkud vykolejil následný přídavek kankánu. I když byl perfektní, efektní a v krásných kostýmech, v tu chvíli to na mě působilo jako pěst na oko. Chápu, že autoři chtěli závěr trochu odlehčit, aby nevyzníval tak depresivně a ponuře. Ale ve mně to vzbudilo trochu rozpaky. Spíš jsem si přála nechat příběh v sobě v klidu doznít, protože sám o sobě rozhodně žádná "show" nebyl. Naopak na pozadí a pozlátku kabaretního prostředí krásně kontrastoval a vyzněl ještě daleko lépe a silněji.
Nebála bych se jako přídavek nechat jen duet Mata Hari s Non a nechat ho tiše doznít. Když má divák slzy v očích a v srdci hluboký zážitek z poslední scény, kankán na mě v tu chvíli zapůsobil trochu násilně. Ale možná, že někteří diváci nejsou takové „citlivky“ jako já, a krásné nohy tanečnic, vyhazované vysoko do vzduchu, jim k celkovému dobrému dojmu z představení budou vyhovovat. To už budu muset nechat k posouzení na vás. Jednoznačně ale musím dodat: přijďte se na Mata Hari podívat, nebudete litovat!
Mata Hari | Kateřina Brožová |
Maurice Chevalier | Jiří Langmajer |
Pierre Bouchardon | Marek Vašut |
Margaretha | Alžbeta Bartošová |
Rudolf MacLeod | Josef Vojtek |
Baronka Kirejevská | Jaroslava Obermaierová |
Van Goore | Ladislav Frej |
Pablo Picasso | Radim Schwab |
Alfred Kiepert | Peter Pecha |
Komorná | Renáta Podlipská |
Vadim Maslov | Josef Vágner |
Lautrec | Michal Tůma |
Non | Charlotte Ella Gottová |
Norman | Filip Vlastník |
Company | Linda Hloušková, Pavla Harangová, Martina Ctiborová, Kateřina Gornioková, Andrea Bařinková, Martina Pirná, Zuzana Pokorná a Veronika Hanušová |
Komentáře k článku