Je velmi zajímavé sledovat, jak se muzikál Les Misérables – Bídníci v průběhu let mění. Mnoho ztvárnění, mnoho zpěváků, mnoho překladů do cizích jazyků. Jen v České republice byli Bídníci nastudováni čtyřikrát. Jednou v Divadle na Vinohradech, dvakrát v GOJA Music Hall a jednou v Městském divadle Brno, kde měl muzikál premiéru roku 2009 a své 101. představení oslavil 5. listopadu 2012. I v Praze se Bídníci stále hrají. Jak se obě inscenace od sebe liší? Jaké jsou jejich klady a zápory? Přečtete si recenzi ze 101. představení v Městském divadle Brno, která zároveň mírně srovnává představení s pražskou inscenací, ačkoli jejím účelem není čtenáři sdělit, která verze je lepší.
Brněnská inscenace není „copyrightovou“ verzí (čímž se MDB velmi chlubí. Představení totiž většinou musí být hráno pouze v hlavních městech jednotlivých zemí a musí se přísně držet originální londýnské verze) a díky volnějšímu prostoru je představení opravdu odlišné.
Prvním zřetelným rozdílem mezi inscenacemi v Brně a v Praze je určitě scéna. Brno převyšuje Prahu počtem kulis a dekorací. Pražská GOJA se díky svému uspořádání nemůže rovnat plně vybavenému Městskému divadlu v Brně (kde jednotlivé části scény sjíždí dolů z provaziště, či vyjíždějí již připravené z boků), a je proto koncipována nejlepším možným řešením – jednou velkou kulisou na jevišti, která je doplňována rekvizitami, barikádou či domem Thénardierů – což neznamená, že se zde nenajde několik zajímavých nápadů. Brno si ale mohlo dovolit se scénou pohrát víc – to také Christoph Weyers udělal a budiž mu to ke cti. K tomu ještě přičtěte geniální nápad o doplnění několika scén projekcemi, které jsou vkusné, příjemné a k daným scénám sedí.
Z hlediska nápaditosti scény byla v představení zajímavě vyřešena „Gavrochova smrt“, kdy chlapec Gavroche přeleze na druhou stranu barikády a následně je zastřelen. V představení nefiguruje točna, scéna je tedy vyřešená tak, že osvětlovači na chvíli zhasnou všechna světla, účinkující představující barikádníky se odeberou do zákulisí, někteří se přesunou na druhou stranu barikády. Představitel/ka Gavroche zůstává na stejném místě, pouze se k němu přesune pár členů company ztvárňujících padlé vojáky. Po opětovném nasvícení scény najednou divák barikádu sleduje z druhé strany z pohledu vojska.
Další velmi pěkně provedenou scénou je zahrada Valjeanova domu, kde se mladičká Cosette poprvé setkává se studentem Mariem. Projekce oblohy naznačuje večerní hodinu a dodává scéně nádech tajemna a zároveň jakési pořádkumilovnosti. Dlouhý plot s bránou naznačuje větší rozlohu zahrady, kterou si mohl majetný Jean Valjean dovolit. Pražská verze scény se svou rozviklanou mrzající mříží nemůže této scéně konkurovat.
Neopomenutelnou scénou je bezesporu ta při „Kanálech“ a další při „Javertově sebevraždě“. Nechybí zde most, lampy v přítmí, projekce vody na jeviště (škoda jen, že je projekce spuštěna už ve chvíli, kdy Javert teprve na most přichází – vypadá to totiž, jakoby chodil po vodě). Představitel Javerta má na mostě volnost pohybu, scéna je velmi realistická a dobře vypadá. Javertův skok je zde ztvárněn mnohem lépe. V Praze (i když představitel Javerta skutečně zábradlí v několikametrové výšce přeleze, naznačí skok do Seiny a k tomu vše riskuje bez jištění) záleží na osvětlovači, mlhovačích a na členu company, zda iluze proběhne zdařile. A to se ne vždy se to povede (dalo by se říct, že šance zdařilého "triku" je padesát na padesát).
Projekce je z hlediska iluze prostoru využita dobře u barikády. Díky ní barikáda skutečně stojí uprostřed pařížské ulice. Na druhou stranu ale během bojů neuvidíte žádné útočící vojáky, zvuky střel jsou téměř všechny předehrané. Rušivě působí na projekci se objevující obláčky dýmu, které mají působit dojmem, že vychází z pušek revolucionářů. Na projekci ale vypadají směšně a nepatřičně. Hlas vyjednávajícího vojáka se neozývá směrem z jeviště do hlediště, ale místo toho je hlas slyšet ze zadní části sálu, diváci v předních řadách se tedy logicky ohlížejí za sebe, zda někoho nespatří, ačkoliv tam nikdo není.
Jinou celkem velkou změnou v inscenaci je orchestrace, je jiná než v Praze (i ta je jiná než původní londýnská a jiná než původní v GOJA Music Hall - orchestrací již existuje skutečně hodně). Nyní má v Brně mnoho písniček pomalejší rytmus, company je určitě více rozumět. Na druhou stranu ale někdy z písně nevyplývá taková gradace či emocionální vyznění. I skladba nástrojů je občas jiná (např. „Co jsem to zač“). Orchestr tentokrát vedl dirigent František Šterbák.
V představení můžete postřehnout drobné změny v překladu od Zdeňka Borovce (při písni „Přepadení - Javertův příchod!“ v Paříži, „Co jsem to zač“, „Byl déšť a kytky můžou kvést“ atd.), ačkoli pro to v určitých případech vůbec není důvod. Například text „Ruce pryč, pil jste snad“ má podobné vyznění jako „Ruce pryč, máte zkrat“, přesto je nahrazen druhou verzí. Dále typ změny, kdy místo „S tebou bych rád, o stěnu šmejk, pak teprv řvát, budeš jak bejk“ v inscenaci figuruje „S tebou bych rád, o stěnu flák, pak teprv řvát, budeš jak bejk“, je naprosto zbytečný a navíc se nerýmuje. Další nepotřebnou změnou je například změna textu z „Jsem ve tvém náručí“ na „Jsem pod tvou záštitou“. Na druhou stranu se ale někdy brněnský text více přimyká k originální londýnské verzi. Příkladem je „Konfrontace“, kdy je text „If I have to kill you here,I'll do what must be done!“ přeložen jako „Jestli nechce jednat fér, i krev by mohla téct!“ V Brně je Borovcův překlad nahrazen tímto: „Jestli tě mám zabít teď, tak udělám to hned!“
Co se týče celkové koncepce režie Stanislava Moši, už jen díky výše zmíněným kulisám je odlišná a některé scény jsou pojaty částečně jinak (např. Thénardierovi na „Svatbě“). Při porovnávání pražské a brněnské verze Bídníků je důležité, že jak Stanislav Moša, tak Petr Novotný si s režií poradili dobře a každá verze má lepší i horší koncepci některých scén než ta druhá. Například scéna „Pij se mnou“ vyzní lépe v Brně, díky znatelnějšímu vztahu revolucionářů k Enjolrasovi, když zpívají „taky já chci padnout, padneš i ty“ přímo Enjolrasovi. Píseň „Samotářka“ má v MDB lepší návaznost, neboť Eponina poslouchá Valjeanovo čtení dopisu, kde Marius vyznává Cosettě lásku. Naopak osvobození Fantiny působí určitě lépe v Praze, kde Fantina zkolabuje a je Valjeanem odváděna do nemocnice. V Brně uteče žena Valjeanovi pryč, poté se najednou ocitá rovnou v nemocnici.
Pražská inscenace dává větší prostor company, která má v každé scéně spoustu drobných scének. Každý z nich má ve všech scénách určitý charakter, příběh, zatímco v Brně company po většinu času působí jako dav. Určitě nezbytný, ale stále dav. Pražská company má prostor více se projevit, každý z nich je totiž individualitou v davu. Příkladem za všechny je scéna v Thénardierově hostinci. V Brně company ztvárňuje návštěvníky hostince, kteří ale po většinu scény neudělají nic jiného, než že sedí u stolů. V Praze je celkově scéna laděná více do komična, které koresponduje s hlavní Thénardierovou písní. V hostinci tedy můžeme vidět jak naivní návštěvníky, kteří se nechají Thénardierem odírat, tak zákazníky, kteří jsou ve skutečnosti jeho „pomocníky ve zločinu“, a kteří ostatní příchozí hosty patřičně prohledávají. Někdo z nich flirtuje, jiný se opíjí, jiného zneužije Thénardierka k odnesení zavazadel jiného hosta. I po několikátém zhlédnutí muzikálu v divadle GOJA objevujete další a další herecké etudy company, které jste neměli šanci postřehnout minule.
Některé kostýmy Andrey Kučerové v MDB působí více realističtěji, dobověji. Je to dáno zvolením lepších barev, kostýmy nevypadají tak „nastavovaně“ a uměle. V této inscenaci není Fantina od ostatních žen odlišena jiným kostýmem, skutečně působí jako žena z davu, což je dobře a mělo by to tak být.
Jako Javert se v ten večer představil Petr Štěpán. I když není zpěvák, dokázal obstojně zazpívat nelehké pěvecké party. Jeho Javert byl neústupný zastánce práva, který ale přesto zůstával, jak se říká, „stále nad věcí“ - většina situací by ho nedokázala rozčílit. Výjimka přišla u „Konfrontace“, kde vyrašila na povrch jeho odhodlanost dopadnout bývalého galejníka. Zlatým hereckým hřebem byla ale Štěpánova „Sebevražda“. Javertova rozervanost byla obrovská. Prozření, že jeho náhled světa se nezakládá na pravdě, tímto Javertem natolik otřáslo, že se jeho zoufalství přehouplo téměř na hranici šílenství a člověk měl chvílemi chuť vrhnout se na jeviště a pokusit se ho od myšlenky sebevraždy odradit, v zápětí si ale uvědomil, že pro Javerta už je skutečně pozdě.
Fantina Eva Jedličková nedokázala příliš zaujmout. Vývoj její postavy nebyl tolik uvěřitelný, chyběla mu opravdovost. Fantina všemi svými scénami procházela bez vnitřního vývoje postavy a její blouznění v nemocnici bylo najednou "velkým skokem", protože oproti pražským Fantinám přišlo poměrně nečekaně.
Johana Gazdíková roli Eponiny dobře zazpívala, zahrála ji úplně jinak než pražské zpěvačky. Oproti nim nebyla její Eponina natolik viditelně zamilovaná a zblázněná do Maria - netoužila tolik po Mariově doteku, nevisela na něm tolik očima, ale stejně bylo patrné, že by pro Maria šla světa kraj. Tato Eponina uměla být přidrzlá a celkově byla více „od rány“. I ona však musela podlehnout zranění na barikádě a mít štěstí v neštěstí - zemřít v Mariově náručí.
Cosette Kateřina Krejčová zaujala svým operním hlasem a její herectví bylo přirozené. Cosetta by měla být mladší, ale totéž platí minimálně i pro Eponinu a Maria, kterého zpíval Dušan Vitázek. Přesto dokázal velmi dobře ztvárnit obě dvě části role Maria - láskou roztomile zblázněného studenta, který zároveň plápolá nadšením pro revoluci i zklamaného mladého muže, který se potýká se zoufalstvím, výčitkami a krutou realitou.
Dvojice manželů Thénardierových byla bohužel nevyvážená. Zatímco Jana Musilová si roli vyloženě užívala a není jí co vytknout, Jan Mazák hned při jeho první scéně vytvářel nepřesnosti v textu („Hlava mazaná“) a jeho pojetí bylo bez energie. Jak pražské, tak brněnské ztvárnění se odklání od knižní předlohy, kde Thénardier není vůbec "vtipnou" postavičkou. V Praze se oba představitelé staví spíše na komickou rovinu role, zároveň ale neztrácejí nic na mazanosti, prohnanosti, vypočítavosti a odpudivosti a svou manželku neváhají vypeskovat (Thénardier ostatně svou drahou polovičku získal díky lžím – a stále nepřestává dokazovat, že nic z jeho „talentu“ nepozbyl). V Brně je Thénardier Jana Mazáka starý a opotřebovaný muž, který by sice rád v domácnosti velel, ale hlavní slovo má Thénardierka, která téměř vše dělá za něj, v podstatě převzala jeho charakter. Celkově z představení vyšla postava Thénardiera nemastně neslaně.
Pěvecky jistý Enjolras Roberta Jíchy byl vůdcem revolucionářů, který stále zůstával jedním z davu a příliš nevybočoval. Uměl na svou stranu strhnout dav, ale zároveň mu byl rovnocenný. Při posledním odporu barikádníků se do boje vrhá jako první, neustále se zoufale snaží o odpor. Takto postava působí lépe, než když v Praze Enjolras nebojuje, pouze pobíhá kolem raněných a umírajících spolubojovníků. V obou verzích si Enjolrasové stojí za svými ideály až do konce a oba se nemíní vzdát - ale podle toho by měly vypadat činy této postavy.
V dětských rolích se představily Kateřina Halíčková jako Gavroche, Kateřina Kolčavová jako Cosette a Karolína Burešová s rolí Eponiny. Kateřina Halíčková je o hodně starší než představitelé role v Praze, její Gavroche byl propracovaný a více připomínal vykutáleného chlapce z knižní předlohy, na druhou stranu ale zase postrádal onu dětskou roztomilost (děti v pražské inscenaci jsou opravdu šikovné) a zranitelnost. Cosettka i Eponinka své party zvládly na jedničku.
Petra Gazdíka jsem si záměrně nechala nakonec, jelikož jsem se na něj šla podívat i do divadla GOJA Music Hall a poprvé jsem ho viděla právě tam. Jeho celkový projev se soustředí hlavně na herectví – propracovanost jeho reakcí je velká. Po pěvecké stránce dokáže roli odzpívat s přehledem, ačkoli v porovnání s ostatními zpěváky je jeho pěvecký projev méně výrazný a svůj hlas uplatňuje naplno pouze při „Otčenáši“. Jeho Valjean má stále svou hrdost, není úplně zlomený ani na galejích. Je zajímavé pozorovat drobné nuance u postavy Valjeana, které se v inscenacích liší. Kupříkladu když Thénardier po letech poznává Jeana Valjeana na ulici a chce ho ohrozit nožem, v pražské verzi se mu to povede a Valjean má v podstatě štěstí, že dorazí Javert a zakročí. V Brně Valjean dostává svému přízvisku „grizzly“, když Thénardiera s nožem silově přetlačí a nenechá na sebe ani sáhnout.
Gazdík je v roli opravdu uvěřitelný, propracovaná má také svá gesta. Biskupovi zdrceně padne k nohám, malou Cosettu nese s vědrem v náručí. Když čte dopis od Maria, po přečtení ho zmačká v pěsti, protože jako Valjean cítí, že se od něj milovaná Cosetta vzdaluje. Na barikádě po posledním útoku procitne a myslí si, že všichni zahynuli – na jeho tváři se objeví skutečně zoufalá grimasa, která přejde v obrovskou radost po zjištění, že Marius je naživu. O jeho výkonu při „Epilogu“ jsem se již zmiňovala v minulém článku.
Výtku bych měla k části představení, kdy Valjean zpívá „Otčenáš“. Nevím, zda je to dáno režijním pojetím, či Petrem Gazdíkem, ale poměrně velkou část písně zpívá Valjean natočený bokem k hledišti. Polovina diváků mu v tu chvíli nevidí do obličeje, což je škoda.
Po představení na jeviště přišel ředitel divadla Stanislav Moša. Upozornil na několik chystaných představení Bídníků v Bratislavě (od prosince 2012 do března 2013). Poté proběhly tři kola losování o ceny s pomocí vstupenek, výherce losovali sami herci.
Stanislav Moša poukázal na to, že když Bídníky viděl poprvé v divadle tři roky po londýnské premiéře, ani ve snu ho nenapadlo myslet si, že by Bídníci někdy mohli zavítat do České republiky a už vůbec ne, že by se mohli hrát v jeho divadle. Zároveň se svěřil, že s Petrem Gazdíkem navštívili O2 Arénu v Londýně, kde se jako diváci zúčastnili 25. výročí muzikálu Bídníci (25th Anniversary Les Misérables). Takový zážitek by jistě chtěl mít každý. Na závěr ještě nezapomněl s úsměvem připomenout, že se jednou možná sejdeme na 25. výročí muzikálu v O2 Aréna Brno.
Pokud jste muzikál Bídníci v Brně ještě neviděli, určitě si návštěvu naplánujte, až se objeví další termíny. Les Misérables jsou totiž nesmrtelní, ať je to v jakémkoli divadle a v jakémkoliv zpracování. Bídníci se totiž určitým způsobem musí dotknout každého, kdo se do děje ponoří a prožívá ho s postavami. S každou z nich se totiž může částečně ztotožnit.
Komentáře k článku