V Hudebním divadle Karlín byl 4. října uveden muzikál Aida od autorů Eltona Johna a Tima Rice (překlad Adam Novák), podle námětu opery Aida od Giuseppe Verdiho. Celosvětová premiéra se konala v roce 2000 na Broadwayi, muzikál byl nominován na pět cen Tony a získal čtyři Tony Awards. Teď ho můžeme spatřit i v České republice v Praze. Režie představení se ujal Gabriel Barre (v ČR dále Carmen, Jesus Christ Superstar). Jak muzikál jako celek zapůsobil? To si můžete přečíst v našem článku s exkluzivními fotografiemi z představení. Bez svolení autora nesmí být fotografie publikovány na žádných veřejných serverech.
Podle slov jedné z postav muzikálu Aida může slunce na obloze vypadat různě, může mít dvě tváře, podle toho, odkud se na něj díváme. I tak je ale slunce stále pouze jedno. A totéž platí i pro naši ústřední trojici postav - Aidu, Radamese a Amneris. Všechny tři postavy musí hrát více rolí, které jsou spojeny s aspekty jejich života - s rodinou, povinnostem k rodné zemi, láskou. A během děje muzikálu si musí ujasnit, co je vlastně pro ně nejdůležitější a jakou cestou se chtějí ubírat.
Děj se jednoduchý. Za zvuku prvních tónů hudby se Radames, jako kapitán egyptské armády, vrací z vítězné bitvy, když jeho vojáci zajmou ženy z Núbie, se kterou Egypt právě válčí. Ačkoli jedna z nich, hrdá Aida, má snahu osvobodit sebe i ostatní ze zajetí, nakonec se musí smířit s otroctvím. Už zde k sobě hrdou dívku a muže něco přitahuje – možná jen pouhá nenávist z jedné a fascinace z druhé strany. Brzy ale city nabudou větších obrátek.
Radames nemůže tušit, koho právě zajal. Aida není jen tak ledajaká žena - je to samotná princezna, dcera krále Núbie. Život je plný krutých ironií, a tak je poslána jako svatební dar Amneris, princezně Egypta a budoucí manželce Radamese, se kterým už je mnoho let zasnoubená díky Radamesově otci Zoserovi, ministrovi Egypta.
Zoser pro svého syna buduje cestičku k úspěchu mimo jiné i tím, že pomalým trávením krále pomocí arseniku urychluje synovo nástupnictví. Amneris se sbližuje s Aidou, kterou začne nazývat svou přítelkyní a důvěrnicí, Radames s Aidou jsou k sobě přitahováni čím dál tím víc. Núbijská princezna ale nezůstane dlouho v utajení jako otrokyně. Pozná ji totiž Mereb, který je již delší dobu v Egyptě zajatcem – a naděje Núbijců v otroctví je na světě. Jak to všechno dopadne? Na to se přijďte podívat do divadla.
Pokládám si otázku, co na muzikálu Aida nejvíce zaujme diváky? Pro mě to určitě budou herecké a pěvecké výkony. Co mě naopak při prvním poslechu téměř nezaujalo, byla bohužel hudba, a to je jeden z důvodů, proč mě muzikál jako celek příliš nenadchl. Hudba (hraná živým orchestrem pod taktovkou Martina Kumžáka - také autor hudebního nastudování) známého Eltona Johna byla pro mě po většinu času nevýrazná, nesla se stále na jedné vlně, pouze s občasnými výkyvy. Hudba se ale píše úměrně k textům a ke scénáři (od L. Woolvertona, R. Fallse, D. H. Hwanga), který určuje celý scénosled představení - množství výstupů se točí kolem toho samého, ani hudba tedy nemůže být tak rozmanitá. Navíc v muzikálu není silný ústřední motiv a mnoho lidí si po představení nevzpomene na žádnou melodii.
Děj Aidy je postaven na milostném trojúhelníku tří hlavních postav. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, jenže když se děj točí téměř výhradně kolem něj, divák se začne nudit. Pouze jedna postava mimo tří hlavních má sólovou, nikde se poté neopakující píseň, a tou postavou je Zoser. Některé scény by mohly také být více dotažené – např. Aida vystupuje jako naděje Núbijců, když ale dojde k podstatnému činu (ti, co představení znají, ví), odchází téměř sama, pouze se svým otcem a Merebem.
Muzikál je dobře zpracovaný, co se týče „pohledu pro oko“. Kostýmy (některé až příliš extravagantní) a scéna od Michaely Horáčkové-Hořejší zaujmou hlavním motivem trojúhelníku - pyramidy, který je symbolem jednak pro místo děje, tak pro milostnou trojici. Scénu doplňuje příjemný světelný design Jozefa Celdera a občasné projekce, které nejsou kýčovité a jsou pouze symbolické. Přestavby ani nepocítíte, vše se děje za pochodu. Do představení je zakomponováno pár stínoher.
Smutný fakt je, že v případě choreografií se zde není příliš na co koukat. Tanec se v představení sice najde, ale v minimální míře, což je škoda. Choreografie Ivany Hannichové se objevují u núbijského zajatého lidu, u první scény Radamese a u Zosera a jeho služebníků (poslední zmíněná scéna mi silně připomínala píseň „Já vím“ z muzikálu Tři mušketýři). Choreografie bojů (zde dvou menších soubojů) se ujal Petr Nůsek.
Na tomto muzikálu je jasně patrný „americký styl“. Mluvené pasáže často střídají sólové, nebo duetové písně hlavních třech představitelů bez účasti company, nebo dalších postav, častokrát na téměř prázdné scéně.
Chtěla bych ještě poukázat na některé detaily v představení, které jaksi "nesedí", ačkoli běžný divák si nejspíš ničeho nevšimne. V tehdejší době v Egyptě uměli číst pouze kněží (negramotní byli jak králové, tak všichni ostatní). Radames v jedné scéně pronáší větu „…když přišel člověk na svět, byl taky nahý…“, čímž ale odkazuje na křesťanskou víru, ačkoli Egypťané měli své vlastní božstvo.
Muzikál jsem viděla pouze jednou, tudíž nemohu porovnávat alternace. Ale co se týče obsazení první premiéry, všichni se svých rolí zhostili dobře a tréma nebyla znát. Aidou byla pěvecky přesvědčivá Dasha, která měla možnost ukázat se jako hrdá, neústupná a zamilovaná princezna, ne jen jako zamilovaná dívka bez valného vývoje osobnosti. Aida bude muset volit mezi láskou a oddaností k svému lidu. Je to inteligentní, věrná žena, která ale o sobě zároveň pochybuje.
Na rozdíl od ní je Amneris, žena, která má v sobě stejně jako Aida královskou krev, marnivá, požitkářská, naivní osoba žijící ve vlastním světě, která až díky nadcházejícím událostem projde velkým vývojem a stane se z ní opravdová budoucí vládkyně, která si bude vědoma svých rozhodnutí i daní, které za ně bude muset přinášet. Bude si uvědomovat, že princeznou není pro sebe, ale pro svůj lid. Lucie Bílá si roli vyloženě užívala a role jí velmi seděla. Uměla se předvést v obou polohách. Radostně, až dětsky, se naparovala v extravagantních modelech při módní přehlídce v paláci, poté dokázala diváky zaujmout jako princezna, která musí se sebezapřením všech svých pocitů vydat velmi nepříjemný rozkaz.
Radames je arogantní muž milující válku, podporován a usměrňován přísným vedením svého otce. Až díky Aidě si postupně uvědomí životní hodnoty. Václav Noid Bárta byl hrdým velitelem, který rád rozkazuje, vtipkuje, umí pevnou rukou řídit vojáky, ale pod povrchem je citlivý a rozervaný láskou k Aidě. To všechno Václav dokázal ztvárnit, navíc se do role ostříleného vojáka typově hodí, což je vždycky velké plus. Škoda, že Radames nemá v představení žádnou bojovou scénu.
Jiří Korn se se svým lstivým Zoserem předvedl v nejlepší kondici. Dokázal perfektně ztvárnit chladné a sarkastické uvažování po moci toužícího muže, který tahá za nitky. Zároveň se Jiří velmi dobře zapojil do choreografií a pěvecky také nechyboval.
Spolu s Aidou v otroctví držený Mereb Jan Urban, jehož otec sloužil núbijskému králi jako rádce, je loajálním mužem, který Aidu chce ochraňovat spolu s ostatními Núbijci klidně i za cenu svého vlastního života. Jeho poslední scéna na mě zapůsobila nejvíce z celého představení, určitě i díky perfektnímu ztvárnění role (Jana jsem v poslední době viděla několikrát jako skvělého Thénardiera v muzikálu Les Miserables: Bídníci, což je úplně odlišná role jak charakterem, tak vizáží – v krátké době na mě tedy pozitivně zapůsobil už dvakrát).
V dalších rolích jsme mohli vidět krále Egypta Pharaoha Oldřicha Krále (pouze mluvené slovo) ovládaného Zoserem, hrdého krále Núbie Amonasra Tomáše Bartůňka (bohužel pouze mluvené slovo) a Nehebku, mluvčí zajatého núbijského lidu, Veroniku Vyoralovou. Company by si určitě zasloužila více prostoru.
Na premiéru zavítal prezident České republiky Václav Klaus s chotí Livií Klausovou, Ondřej Soukup s přítelkyní Lucií Šorálovou a Gábina Osvaldová, Zdeněk Barták, Ondřej Brzobohatý, Oldřich Lichtenberg, František Janeček s Terezou Mátlovou, ale i druhá Aida Kamila Nývltová, druhý Mereb Peter Strenáčik, či Petr Gazdík. Děkovačka proběhla ve stoje, a ačkoli jsou v představení tři hlavní postavy (nebo dvě, chcete-li) Lucie Bílá se šla děkovat jako poslední.
Ačkoli muzikál nemá na první poslech zapamatovatelnou melodii, stojí za zhlédnutí, především díky výkonům všech účinkujících.
Komentáře k článku