14. září se v divadle Goja Music Hall na pražském Výstavišti událo něco unikátního. Na programu dne byl muzikál Les Misérables-Bídníci. To by samo o sobě nebylo nic zajímavého, kdyby na jevišti nevystoupily téměř všechny alternace všech sólových rolí. V jednom dni, v jednom večeru, v jednom představení. Diváci toto mohli zažít poprvé a nejspíš i naposledy. Dojmy vám přinášíme v tomto článku spolu s exkluzivními fotografiemi Michala Škvora, který měl jako jediný povoleno během představení fotit!
Představení, které jsem měla možnost vidět, bylo velmi povedené. Přispělo tomu hned několik věcí. Představení bylo věnováno panu Dr. Františku Janečkovi, který v ten oslavil 68. narozeniny. Účinkující také měli dlouhou pauzu se zpíváním v muzikálu díky divadelním prázdninám, navíc měli všichni účinkující v zákulisí přemíru svých kolegů a i alternace jejich rolí, tudíž se někteří mohli chtít ještě více předvést. Od premiéry už uběhlo poměrně dost času, a tak měli všichni čas vylepšit své výkony. To vše vedlo k tomu, že ačkoli výkony vystupujících byly už při premiéře na dobré úrovni, v tento den bylo představení ještě lepší.
Pár drobných výtek se v představení najde skoro vždy, tentokrát bych je ale neměla k hercům. V ten den ze sebe vydali maximum, poté už jde o subjektivní pocity diváka ze ztvárnění jejich rolí. Zvláštnosti jsem zaznamenala u osvětlovací techniky, která několikrát při představení najednou zasvítila tam, kam vůbec neměla, anebo měla zasvítit o něco málo později. Některého z diváků mohla upoutat v očekávání objevení se další postavy, ale jen ho odvedla od probíhajícího děje.
Rozvržení jednotlivých účinkujících do rolí bylo podle mě velmi dobré téměř vždy, každý dostal tu část, ke které se hodil nejvíce a mohl v ní ukázat svá pozitiva.
Jako první Jean Valjean vystupoval až do hudebního čísla „Setkání – Proradný handl“ David Uličník. Právě u něj mi při premiéře vadila herecká vlažnost, kterou jsem momentálně už nepostrádala. Jeho rivalem byl Javert Josef Štágr, který byl taktéž lepší než minule. 
Jak už jsem říkala, tato situace nastala téměř u všech herců. „Když je u konce den“ a „Knížku snů“ dostala „na starost“ Jitka Čvančarová, jejímž silným přínosem pro roli Fantiny je zpěv. Kateřina Brožová je zase perfektní hlavně v hereckém projevu, a tak dostala hlavní hereckou část Fantiny - od „Krásných holek“ až po „Smrt“. Petra Peterová neměla bohužel šanci se předvést – zazpívala pouze pár vět v „Epilogu.“
Manželé Thénardierovi byli rozděleni takto – Filip Čapka zpíval po „Příští den“, Renáta Podlipská po „Přepadení – Javertův příchod“. 
Jan Urban účinkoval od písně „Kanály – Ve světě psím“ a Marta Jandová od „Příštího dne“ do konce. Monika Absolonová byla jednou z mála neúčinkujících v ten den kvůli jiným neodkladným závazkům.
Ačkoli by se u role Thénardiera dalo říci, že nejde ztvárnit mnoha způsoby, není tomu tak. Zatímco Filip Čapka více odpovídá knižní předloze, Jan Urban úmyslně přehrává a dodává roli komičtější rozměr. 
V tomto případě mám raději Urbana právě pro jeho komičnost, kterou jistě vděčně přijmou i diváci. Zároveň ale není prvoplánová.
Jako madame Thénardier u mě jasně zabodovala Renáta Podlipská, která byla zaprvé skvělou zlou macechou a zadruhé měla roli herecky detailně propracovanou, od předstírání pláče u Cosetty, až po otáčení očí v sloup, když Eponina flirtuje s Mariem a zpívá „Jak málo znáš, jak málo víš“.
Jako malá Cosette vystoupila Natálka Grossová a jako malá Eponine Natálka Hrychová. Obě dívenky jsou velmi šikovné (i v opačných rolích) a nemám, co bych vytkla.
Od písně „Chcem bejt! (Paříž)“ se nám představily další alternace a nové postavy. Jako Jean Valjean vystoupil k možnému údivu některých diváků Josef Štágr s Cosettou Terezou Vágnerovou, což možná na chvíli zmátlo ty, kteří muzikál viděli poprvé. Štágr byl Javertem a pár scén nato se objevil jako Valjean.
„Javertův příchod“ byl příchodem Tomáše Bartůňka, který krásně zapěl píseň „Tam ve hvězdách“ i „Příští den“. S Mariem Josefem Vágnerem rozmlouval Enjolras Michael Foret. Celý part Gavroche začal svým žonglováním Tomáš Ringel (ostatní představitelé všech dětských rolí se objevili až na děkovačce). Až po „Příští den“ byla do Maria zamilována Magda Malá, druhou zamilovanou v pořadí byla Vlaďka Skalová, Gábina Partyšová se ještě do Bídníků nezapojila.
Obě Eponiny mají něco do sebe a přitom každá z nich je něčím jiná. Výkony obou byly rozhodně povedené. Josef a Tereza Vágnerovi se k sobě jako zamilovaný pár hodili, příbuzenský vztah spíš pomáhá, než škodí. Tereza představovala světa neznalou dívku, která je stejně zamilovaná jako zmatená z nových a nepoznaných emocí a myšlenek, Pepa zase chlapce plného idealistických myšlenek a snů.
Mariem bojujícím na barikádě byl Tomáš Löbl, Enjolrasem Michal Skořepa. Maria přišel zachránit Valjean Marian Vojtko, infiltrovat se a pokusit se zlomit morálku revolucionářů zkoušel Javert Daniel Hůlka, který předvedl dobrý výkon, ačkoli mi při jeho herectví na konci chyběly výraznější emoce.
Josef Vágner a Tomáš Löbl jsou oba velmi dobří a rovnocenní Mariové – ostýchaví, zamilovaní, odhodlaní a věrní. Při „Byl déšť a kytky můžou kvést“ jsem měla u výrazu Tomáše pocit, jakoby se mu chtělo smát. Vím, že tomu tak není, neboť tento dojem jsem měla už minule. 
Bohužel ale nejsem jediná, komu Tomášův výraz v dané scéně evokoval úsměv.
Enjolras Michaela Foreta vede své přátele za svou „nebeskou“ vizí, kterou neustále nadšeně propaguje s jasnou vidinou svobody v očích. Chybí mi u něho silný hlas. Michal Skořepa je naproti umírněnému „zasněnému“ Michaelovi mnohem více prudký a impulzivní, oslovuje hlavně svým velkým a neutuchajícím zápalem a silným zpěvem a určitě mi tato alternace přijde lepší.
Kanály nesl zraněného chlapce Jean Valjean Petr Gazdík a od „Prázdných stolů a židlí prázdných“ zpíval do konce představení Maria Pavel Vítek, zamilovaný do Cosette Hedviky Tůmové. Tereza Mátlová v ten den nehrála.
Křehká, něžná a starostlivá Cosette Hedvika Tůmová by musela být v reálném životě Mariovi opravdovou oporou a útěchou. 
O Pavlu Vítkovi se nedá říct, že by také působil ve své roli uvěřitelně. Výkon při sólové písni byl pro mě velmi rozpačitý, hlavně díky jeho pro mě nesmyslným, až komickým pohybům těla i rukou. Nejvíce přesvědčivě působil u „Svatby“. V tento večer mu byl hereckým partnerem hodně nalíčený Petr Gazdík a tudíž zdání věkového rozdílu poměrně bylo. Když ale například s Vítkem hraje Vojtko, působí scéna tak, že by si pánové měli role prohodit.
Teď přicházejí na řadu samotní Jean Valjeanové. Stále si stojím za tím, že každý z nich má co nabídnout, je jiný herecky i pěvecky, jednotlivé scény každý z nich pojímá jinak. Jak už jsem psala výše, rozřazení herců do „úseků“ bylo poměrně vydařené. Jediné, co bylo úsměvné byl fakt, že zatímco první Valjean byl „mladý“, druhý Valjean působil spíše „starším“ dojmem, třetí Valjean byl opět „mladý“ – téměř nenalíčený a čtvrtý Valjean byl zase „starý“ – Petr Gazdík se opravdu hodně proměnil díky obarveným vlasům a výraznému líčení.
David Uličník s jeho silným a vyzpívaným hlasem byl ideální Jean Valjean v první části představení a jak už jsem řekla, herecky se určitě zlepšil. Josef Štágr se velmi dobře vyjímal hlavně při scénách s Cosettou, jeho pojetí Valjeana je hlavně o vztahu staršího muže k jediné osobě, kterou nade vše miluje, a ke které neskutečně přilnul. Rád by Cosette donekonečna viděl „hrát si s panenkou“ a zapomenoul na svou bolestnou minulost, ke které se ale stále vrací právě i díky Cosette.
Marian Vojtko mě zase zaujal jeho odtažitostí k Javertovi na barikádě, dalo by se říct jistou dávkou určitého druhu bázně, kterou k němu jeho Valjean chová. Ačkoli ho díky svému mravnímu postoji přijde zachránit, nechce s ním mít nic víc společného (zatímco například Uličníkův Valjean má v tuto chvíli nad Javertem jasnou převahu a dává to najevo). Silně na mě u Mariana zapůsobila i scéna, kdy je jeho Valjeanovi jasné, že nejspíš na barikádě zemře a odevzdaně se pouští do boje, nebo jeho pocit nejistoty, když neví, jak se k Mariovi na barikádě zachovat, nebo jak ho oslovit, pokud vůbec.
Petr Gazdík (nositel Thálie právě za tuto roli v brněnské inscenaci) byl v pařížských stokách skutečně „grizzlym“. Maria k osudovému poslednímu setkání s Javertem opravdu nesl, nevláčel ho za sebou. Od první chvíle bylo zřetelné, že jeho herecký projev musí být dobrý. A to také byl. Jakmile se objevil na scéně po boku Maria a Cosetty, byl to herecký koncert, alespoň pro mě. Jeho vypilovaná pomalá chůze s holí byla opravdu přesvědčivá, stejně jako například taková maličkost, jakou se zdá pomalé podávání dopisu Cosette při „Epilogu“. Ač je to detail, působí velmi rušivě, když Valjean přikrytý dekou, pomalu si klekající na kolena, najednou svou rukou „jedná“ jako mladý muž, tak jak jsem to viděla u Vojtka i Uličníka v jiných dnech. Z Petra Gazdíka zkrátka přímo „sálalo“ stáří – přivřené oči, pohyby, hlas. Stejně jako by nám mnozí prarodiče leckdy rádi snesli „modré z nebe“, i Petr považoval záchranu Maria pro Cosettu za samozřejmost.
Při děkovačce se divákům přišly uklonit všechny alternace - bylo zvláštní takto všechny vidět pospolu - a company manager Martin Novotný pozval na jeviště Františka Janečka, aby mu společně se sólisty a company popřál s písní „Hodně štěstí, zdraví“. Hlavní část blahopřání se ale udála až na připraveném rautu, kde byl pan producent dlouho obklopen dárky a gratulanty, mezi nimiž byla i manželka Tereza Mátlová s dcerou, Karel Gott, budoucí nová Eponina Gábina Partyšová, Jiří Paroubek a samozřejně spousta členů inscenačního týmu a dalších přátel a známých.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku
Co se týče Vašeho dotazu ohledně vysílání natáčení - odpověď bohužel zní určitě ne. Nikde na světě dosud nevznikl oficiální video záznam přímo z představení, koupit si ale můžete zahraniční video či audio záznamy dvou koncertních verzí - které obě vřele doporučuji. První z nich je z roku 1995 konající se k příležitosti oslavení 10. výroční londýnské premiéry Bídníků roku 1985. Druhá koncertní verze je z roku 2010 a slaví 25. výročí. Oba dva koncerty jsou skutečně velmi povedené a jejich obsazení skvostné.
Kromě těchto dvou záznamů se samozřejmě dá sehnat spousta CD nosičů, na kterých jsou zaznamenány verze z různých zemí - například ze Španělska či Německa. A existuje i spousta londýnských nahrávek s různým obsazením - ať už přímo s tím londýnským prvotním "originálním", či těmi pozdějšími.
Z českých verzí vyšlo také několik zvukových nahrávek: z roku 1992 výběr několika písní z muzikálu z Vinohradského divadla (23 hudebních čísel), Kompletní záznam představení z divadla GOJA z roku 2004 (který si stále můžete koupit v GOJA Music Hall) a poslední českou nahrávkou je ta z Městského divadla Brno (44 hudebních čísel).
ano, 3CD Komplet z Bídníků z roku 2004 můžete koupit přímo v divadle u uvaděček u šaten po pravé straně, stojí tuším kolem 300 kč. 3CD je namixované z různých alternací a jak už jsem psala, je to zvukový záznam celého představení.