Nad otázkou fotografa Michala Škvora: „Chtěla bys v pátek jít do divadla Semafor?“ jsem nezaváhala ani chviličku. Pozvání mě potěšilo a samozřejmě jsem odpověděla kladně. Hned po další větě Michala moje nadšení poněkud opadlo. Jen tak ledabyle dodal: „Je to stá repríza Lysistraty, tak o ní napíšeš článek!“ Napsat článek o legendě Semaforu a žijícím klasikovi? Tyto přívlastky k Jiřímu Suchému právem patří!
Do divadla jsem dorazila s předstihem, abych mohla pozorovat přicházející diváky. Z jejich očí a tváří vyzařovalo radostné očekávání. Nebylo pochyb, že se na představení těší. Z jejich rozhovorů jsem pochopila, že mnozí z nich Lysistratu neuvidí poprvé, ale představení pro ně rozhodně nebude „obnošená vesta“!
Konečně jsem se v klidu usadila a večerní představení začalo. Dříve než se však rozhrnula opona, vyslechli diváci varování a případnou omluvu autora, neboť některé scény a písně by mohly snad diváky pobouřit. Ne zcela mravná Aristofanova hra z r. 411 před Kristem, kterou po semaforsku převyprávěl a hudbou a texty opatřil Jiří Suchý, však chce být, i přes svoji lascivnost a snad i obscénnost, zdrojem ušlechtilé a bohulibé zábavy. Autor je přesvědčen, že i přes závažné pacifistické poslání Lysistraty je to komedie, která si klade za cíl diváky rozřehtat, a věří, že semaforský divák pozná rozdíl mezi hrubou a nízkou vulgaritou hospod čtvrté cenové skupiny a nezastíranou, avšak kultivovanou lascivitou básníků.
Muzikál, v němž vystupují krásné Řekyně a odvážní a bojovní Řekové, zavede diváky do doby peloponéské války mezi Athénami a Spartou. Rozhodně stojí za zmínku i pestrost a krása ženských kostýmů a vtipná výzbroj válečníků, které také navrhnul Jiří Suchý. I zde divák jistě ocení jeho smysl pro krásu a laskavý humor s nadsázkou. Muzikál Lysistrata je plný vtipných, hravých rýmů, rozpustilých scén a metafor, které divák velmi dobře chápe a se smíchem přijímá.
Ženy z obou měst trápí neustálé války, které jim berou muže a odčerpávají značné množství stříbra na meče a žold válečníků. Bojí se o životy svých mužů a život osamělých žen, pouze ve společnosti dětí a starců, je netěší. Takový život unavuje i krásnou a moudrou Lysistratu. Rozhodne se, že svolá ženy z obou táborů a společně přinutí muže k uzavření míru. Věří, že ženy mohou své muže odradit od válek, když jim odepřou rozkoš milování a sdílení společného lože. Zpočátku dívky a ženy nechápaly návrh Lysistraty a nechtěly se vzdát milostných hrátek, které jim v dobách válek chyběly. Nakonec však pochopily, že by mohly mít své muže stále u sebe a nemusely by se obávat o jejich životy.
Přísahají a souhlasí s návrhem Lysistraty, ať je potká mor a kletba bohů, když přísahu poruší. Přísahat a slibovat je mnohdy lehké. Dodržet slib je však těžší, zvláště když i ženy a dívky tolik touží po lásce, něžnostech a dotecích milovaných mužů. Lysistrata jen velmi těžko chápe, že zůstává v tomto poslání osamocena. Přesto doufá, že muže přesvědčí, aby se vzdali válek i když tuší, že ji ženy a dívky málo podpoří. Ženy a dívky, pod vedením Lysistraty, obsadí hrad a očekávají návrat bojovníků. Sliby, jak známo, jsou chyby. I její družky hledají záminky a výmluvy, aby mohly opustit hrad, a alespoň na chvilku se potěšit se svými muži. Lysistratu jejich nedůslednost a lehkomyslnost trápí a jejich zradu jim nechce odpustit.
Také kmeti by chtěli do děje zasáhnout. Radí se, jak ženám překazit jejich plány, a rozhodnou se, že hrad obsazený ženami, zapálí. To jim však ženy překazí. Bojovníci se navracejí z války a místo láskyplných náručí žen nacházejí jen prázdné domovy. Rádi by se pomilovali se svými ženami a opět by se vrátili tam, kde jsou meče a krev teče. Tam je jim totiž libo žít: Svoji ženu Lydine (Jitku Molavcovou) nenašel doma ani Koitos (Jiří Suchý). Prosí ji, aby se vrátila domů, kde chybí nejen jemu, ale i malému synkovi. Scéna, kde jejich synek (v podání Adély Zejfartové) prosí mamičku, aby se vrátila domů, rozesmála celé divadlo. Něžný hlásek „nevychovaného spratka“ a zralé hlasy „rozhádaných rodičů“, které spojovaly vtipné texty a komická gesta jednotlivých aktérů, sledovali diváci s nadšením.
Před výkonem Jiřího Suchého hluboce smekám! Jeho vyzrálé herecké umění není třeba komentovat, ale jeho energie, lehkost pohybů a dokonalost hereckého a pěveckého projevu, si zaslouží obdiv a úctu. Stejně tak herecké a pěvecké umění stále mladé Jitky Molavcové bylo pro diváky opravdovou lahůdkou. Scénu, ve které Koitos přemlouvá svou milovanou Lidine k milostným hrátkám, přerušoval často smích a potlesk. Ona se nevymlouvá na bolest hlavy, ale naopak nachází spoustu důvodů, proč mu nemůže poskytnout láskyplné milování, neboť chce, aby měl při milování pohodlí a komfort.
A jak jinak může komedie o vztahu žen a mužů skončit? Jistě i laskavý divák souhlasí s athénskými ženami, že život bez lásky by byl pustý! I Lysistrata pochopí, že bez lásky se žít nedá. Kárá sice ženy a dívky, že zatímco ona se za ně bije jako lvice, ony se chovají jako poběhlice. Vyčítá jim jejich zradu, která je hořká jako blín. Také mužům s úsměvem radí, aby „se vydali za sedmery vršky, a tam si klidně rozbíjeli držky“! Ale i ona si přeje smíření mužů a žen a vyzývá je k boji, ve kterém budou ženy dobrovolně poraženy.
Co by však byl život bez lásky? I Lysistrata pochopila, že přání řeckých žen – život bez válek – zůstává i po mnoha staletích stále utopií a přáním nesplnitelným. Bohužel války v dnešní době jsou mnohem děsivější. Nejsou pouhým hraním si „na vojáčky“.
Muzikál Lysistrata je nadčasový. Jiří Suchý se věrně držel předlohy, kterou však značně umravnil. Libreto rozšířil pouze o výstup dvou diplomatů, Antény Dispuditesové, velvyslankyně Athén v České republice a Xylofona Popapulise, velvyslance Sparty, který připsal pro sebe a Jitku Molavcovou. Už příchod obou diplomatů na scénu diváky potěšil. O tom, že je i pobavil, nemohlo být pochyb. Rozdílný pohled obou diplomatů na hodnocení situace v obou nepřátelských táborech a jejich slovní souboj byl často přerušován výbuchy smíchu a potleskem. Vtipné glosování situace dalo prostor pro uplatnění komediálního talentu Jitky Molavcové a břitké a pohotové odpovědi Jiřího Suchého. Jejich kultivovaný projev, přestože byl komediálně laděný a plný vzájemného špičkování, by mohl být poučením pro mnohé současné politiky a diplomaty, pro které je diplomacie stále cizím slovem.
Představitelky ženských postav se do svých rolí vžívaly, jako by stejné situace prožívaly každý den. Radost vyzařovala z každého slova a rozesmáté tváře a ohníčky v očích byly skutečné a dokázaly rozzářit i oči diváků. Je jisté, že Dagmar Zázvorková Kleoniké, Irena Musilová Mirrhyne, Lampito Klára Kolomazníková či Dido Vanda Hauserová své role milují i na sté repríze. Ženy a dívky nemusely diváky přesvědčovat, že pro ně zpívají s radostí a láskou. To vnímali diváci s naprostou jistotou. V roli Lysistraty se uplatnil talent Jolany Smyčkové. Její nádherný hlas diváky okouzlil. Ocenili také její krásu, temperament, ženský půvab i ladnost pohybů. Pochvalu si zaslouží samozřejmě i chór ve složení Aneta Krafková, Dana Hejtmanová, Veronika Lellnerová, Pavla Nováková, Kateřina Johanidesová, Aneta Zemanová, Zora Šebová.
Se zatajeným dechem naslouchali diváci písni Ariadné (v podání Lucie Silken) ve scéně, kdy dochází ke smíření. Její nádherný hlas by jistě ocenili i milovníci opery. Bouřlivý potlesk, který následoval, si opravdu zasloužila. Také taneční kreaci Jany Rácové v roli Smíření s obdivem sledovali nejen diváci, ale i válečníci. Hlavně však mužská část publika mohla vidět, že pod poloprůhlednou látkou není nic, co by zabránilo zvědavým pohledům.
Ani muži svými hereckými a pěveckými výkony diváky nezklamali. Ať už to byli v rolích veteránů Jaroslav Beneš, David Bouša, či Karel Jína v roli bojovníka nebo Petr Macháček v roli mladíka. Velmi dobrý výkon podal i Jiří Štědroň v roli náčelníka veteránů a roli radního zvládnul po všech stránkách velmi dobře Otto Weiss. Také výkony posla a vyslance Sparty Václava Kopty diváci ocenili v obou rolích. Jeho výstupy je rozesmály a pobavily. A rozhodně se bavili i herci a zpěváci na jevišti. Texty písní a vtipné scény si opravdu užívali i při sté repríze.
Představení mělo opravdu rychlý spád. Aristofanes ho totiž ve své době dobře napsal a Jiří Suchý ho zase v naší době ještě lépe zhudebnil. Dříve, než jsme se nadáli, přiblížil se závěr první poloviny. Vtipný song v semaforském stylu, kterým uvaděčky pozvaly diváky na přestávku, nás pobavil. S úsměvem jsme se zvedali ze svých sedadel a sdělovali si své dojmy z představení. Je vidět, že semaforská klasika opět diváky nezklamala.
Některé scény byly opravdu „mládeži nepřístupné“. Určitě však nepobouřily a diváci je přijímali se smíchem a porozuměním. Potlesk publika si zasloužily nejen vtipné texty písní a hudební aranžmá, ale i jejich interpretace. Do divadla Semafor, který má u diváků stále zelenou, se rádi vracejí. Jedním z důvodu proč divadlo Semafor milují je skutečnost, že celý soubor divákům jejich lásku oplácí. V divadelních hrách rozdává radost, pohodu a smích, a to diváci vždy ocení.
S reakcemi publika na sté repríze může být pan Suchý více než spokojený. Spokojení však byli i diváci: Semafor je opět nezklamal. Písně z muzikálu Lysistrata se asi nestanou hity, jako mnohé písně z repertoáru Semaforu (asi nejznámější Včera neděle byla, která už zlidověla). Ale jistě si je diváci rádi poslechnou za čas znovu. Byla by škoda, kdyby muzikál Lysistrata z repertoáru Semaforu zmizel (jak se proslýchá neboť ani divadlu malých forem se finanční krize nevyhýbá).
Na závěr bych chtěla popřát panu Suchému, aby mu ještě mnoho let zůstala jeho závidění hodná energie a radost z tvořivé práce.
Komentáře k článku
www.reneherman.cz