Už jste byli někdy víc než 275 tisící v řadě? Já ano. A ještě k tomu to bylo místo v muzikálovém ráji. Tento článek má doprovázet předposlední – 321. představení muzikálu Děti ráje. Náš server ho už zmapoval mnoha slovy chvály i kritiky od hlavy až k patě, a co se týče fotografií, nemá Michal snad jedině ty z ptačí perspektivy. Zdálo by se tedy, že není už co dodat. Ale právě proto se nabízí pokus o srovnání myšlenek.
Je nasnadě, že co se líbí jedné skupině diváků, druzí naprosto odsuzují. O to více je ale patrné, že dílo není tuctové, že burcuje a některé dokonce k opakujícím se návštěvám bez ohledu na věkovou skupinu, cenu či nelehkou dostupnost vstupenek. Na čem se shodla většina příznivců, je, že tento mejdan na české muzikálové scéně (jak ho někteří nazývají), je hlavně určen milovníkům písniček 80. let – hitům Michala Davida.
Na této skutečnosti je dílo postaveno a z toho autoři asi i vycházeli.
Nabízí se další myšlenka o věku a typu diváků. V publiku zasedli jak dnešní padesátníci, kteří tak nostalgicky vzpomínali na své diskotékové mládí, tak mládež čerstvě plnoletá, která má chytlavé retro písničky prostě ráda. Mému chápání trochu unikaly děti mladší deseti let. Leda, že by je lákala role malého Čusbuse, kterou mimochodem s přehledem a vyrovnaností rolím dospěláků, zvládal 30. prosince Filip Antonio. Možná, že to bylo tak, že mladší rodiče vzali děti s sebou, aby sobě i jim v praxi dokázali, že jejich domácí poslouchání „vykopávek“ je oprávněné a stále v kurzu.
Někdo by možná předpokládal, že přítomná mládež v publiku bude mít určitě i vřelý vztah k tanci, který k muzikálům neodmyslitelně patří. Ale ani toto se nepotvrdilo jako berná mince. Osmnáctiletí Luboš a Honza, o kterých vím, že Děti ráje viděli tři krát, jsou v podstatě netančící hokejista a fotbalista. Další postřeh s tím související je, že netanečníci hodnotili dílo kladněji, než jejich kamarádka Bára (tančící závodně rock and roll), 
které pod vlivem zkušeností s vysokými nároky na choreografii a techniku, připadaly výkony company průměrné.
Co se týče tanečního projevu na jevišti, kromě již popsaného výše a v jiných článcích, můj postřeh je ryze ženský. Ovlivněný snem splněným zatím pouze částečně, snem protančeného života po boku hodného fešáka se srdcem na dlani. Jak bych tedy mohla mít nějakou výtku k polonahému mladíkovi, a ještě k tomu baleťákovi, se svou myšlenkou: "Kéž bych mohla být v jeho náruči já….“ Pravda, obnažená mužská těla v tanečních číslech nejsou žádnou novinkou, ale myslím, že to stále zabírá. 
A já jsem byla ještě příjemně překvapena baletním projevem některých, v jiných scénách trsajících, sólistů z company. Ve stupnici známkování dostávají 1.
Nevýhodou mladých bylo, že ti, kdo byli v době 80. let ještě na houbách, nemohli tedy bohužel postřehnout a ani si vychutnat některé fórky, které prostě nezažili. Například Vitacit (společně se šumákem - v té době jediné možné rozpustné pití) 
či tvrdé a měkké Sparty (cigarety označené takto podle kvality krabičky).
V diskuzi se narazilo i na použití cigaret na jevišti, které byly i cítit do prvních diváckých řad. Zarytí nekuřáci upozorňovali na propagaci kouření a ti více tolerantní tento jev chápali jako součást projevu dospěláctví tehdejší doby. Mimochodem mám pocit, že tento problém je a bude problémem i pro další generace a autoři scénářů ho budou muset i nadále zvažovat.
Na přední místa v kladném hodnocení se dostalo postavení scény. Jednoduché, jasné, umožňující davovou choreografii, využívající patrových scén i možnost výběru pohledu na účinkující vpravo či vlevo. Pro nás nostalgiky neměla chybu věrohodná cedule VB nebo Potraviny. Jedině, co mi trochu vadilo, byl šum při otáčení prostřední točny a při přemísťování některých postav ve tmě, který byl i netrénovaným uchem slyšet.
A jsme u scénáře Sagvana Tofiho. Všichni chápali, že je jednoduchý, nenutí diváka sledovat složité psychologické souvislosti, řešit dvojsmyslnosti ani mít pocit, že mu něco muselo uniknout. Prostě jsme si mohli hudební hity, tanec a komičnost užívat v klídku (jestliže se podupávání do rytmu a zpěv dá nazývat klídkem). Některé písničky byly přímo předznamenány konkrétními slovy z textu jako například galaxie nebo diskotéka. Mně osobně se to líbilo. Měla jsem dobrý pocit, že jsem včas připravena ke svému notování si písniček. Někomu toto mohlo připadat jako laciná předehra.
Další jedničku by si zasloužil nápad spojení mladých, neokoukaných zpěváků a herců se známými tvářemi showbyznysu. Opomenout se nedá ani dětská postava ve významné hlavní roli.
Zaslechla jsem názor, že tříhodinové představení bylo moc dlouhé a děkovačka zbytečně opakovala již použité písničky. Ale i toto vám dokáži jako velký příznivec svobodného pohybu a zpěvu vymluvit. Že by si za hodně peněz chtěl divák užít hodně muziky? To by bylo moc jednoduché. Prostě hit se stává hitem, kromě kvalitní hudby a interpreta i počtem opakování. 
A písničky Michala Davida, ať už je zpívá kdokoliv, se dají opakovat do omdlení.
Divím se, že k tomu nedošlo při závěrečném třicetiminutovém potlesku, protože já jsem měla odkrveno všechno - hlavu, ruce i nohy. A hlavně mě na konci dostalo tancování a zpívání herců mezi diváky. Opravdu vešli mezi nás. VIP místa pro redaktory a fotografy byla na schodech (zmínila jsem se přeci, že sehnat lístky byl boj stejně hodnotný jako boj v 80. letech o banány), a tak jsme si hleděli z očí do očí… i ruku jsem mohla podat a utrousit “Bravo“.
Slovo BRAVO považuji za konečné. Psát by se dalo hodiny, líčit každou písničku a scénu, hodnotit herce a pohyb. Já jsem nejvíce nadšena z muzikálů, které mě do sebe vtáhnou a ze kterých mám pocit, že stačí udělat krok, a jsem na druhé straně, než jsou sedadla diváků… Děti ráje takovým muzikálem pro mne rozhodně jsou.
Jestli to takhle strhující bude i v nebeském ráji za dalších 20-30let, chci tam skončit pořádným mejdanem.
Doufám, že mi to vyjde.
Děti ráje, slyšíte mne?
Mám o to zájem.
A co vy?
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku