Musicalnet.cz

Kdo z diváků navštívil první díl představení německého dramatika Tankreda Dorsta ve Švandově divadle v Praze Merlin: Pustá zem s názvem Zrození (recenzi jsme vám přinesli v tomto článku ), jistě si nenechá ujít ani druhý díl s názvem Grál, na jehož premiéru jsme byli pozváni 11. prosince 2010. Pokud se vám Zrození bude líbit, pak z Grálu budete jistě nadšeni, neboť druhý díl představení umocňuje první část. Pojďme se tedy na toto "divadlo v hlavě" nyní podívat.

Ačkoli Grál je volným pokračováním Zrození, přeci jen je tady pár rozdílů, které jsou patrné na první pohled. Oproti  téměř čtyřhodinovému prvnímu dílu Grál trvá i s přestávkou dvě hodiny, a uvidíme v něm o mnoho méně postav, což mu ovšem zdaleka neubírá na kvalitě. Naopak. Druhý díl díky tomu není tak složitý a režisér Dodo Gombár i herci dostali větší prostor věnovat se jednotlivým charakterům postav více do hloubky a vykreslit je do větších detailů. I dějová linie je v Grálu jasnější a přímočařejší. Hlavní myšlenky jsou tak pro diváka čitelnější a nemohou nechat nikoho na pochybách, jak co bylo myšleno. Ovšem i u Grálu platí, že představení stojí hlavně na emocích. 

V Grálu mě zaujala i velmi emotivní hudba Romana Holého, která také dostala více místa, a skutečně jí to prospělo. Zvláště krásné a působivé jsou pasáže s klavírem. Hudba v prvním dílu hry byla velmi působivá, mám však pocit, že ve druhém dílu je ještě emotivnější. Scéna Evy Jiřikovské zůstává shodná z prvního dílu, ale hned v úvodu je částečně demontována a zjednodušena, takže se pro diváka stává přehlednější. Více se využívá i světel a projekcí na zadní stěnu nádražní čekárny. Na uvolněném jevišti tak dostávají účinkující více prostoru pro své herecké výkony, jdou více do hloubky jak myšlenek, tak hlavně emocí.

Hlavní postavou příběhu je samozřejmě kouzelník Merlin, syn svého ďábelského otce a zbožné prosté ženy Hanny. Ale protože je zároveň postavou, která ve mně vyvolala nejsilnější dojmy po všech stránkách, nechám si ho až na závěr článku. Merlina mistrovským způsobem ztvárnil Csongor Kassai. V představení Grál nám ukazuje mnoho svých tváří a rejstříků svého umění. Svou důležitost a nezastupitelné místo však mají v ději všechny postavy, které členové souboru Švandova divadla i hostující herci ztvárnili takovým způsobem, že bych se u nich ráda zastavila jednotlivě.

Roli Ďábla ztvárňuje v obou dílech hry Robert Jašków. V civilním oblečení, v dlouhém kabátu vypadá jako obyčejný muž, kterého můžete potkat na ulici. Jeho herecké umění spočívá v jeho vnitřním napětí, s jakým roli otce Merlina podává, s jistotou, že zlo na zemi vždycky bylo a vždycky bude. A dokud bude člověk člověkem, neustále mu bude hrozit pokušení, že sejde ze správné cesty. S ďábelskou úlisností však podává Merlinovi i otázku, co že to ta správná cesta vlastně je.

Kamil Halbich v roli Krále Artuše podává výborný výkon. Ke konci příběhu je Artuš již velmi unavený a zklamaný, že vlastně žádná myšlenka nebyla jeho vlastní, že všechny převzal od Merlina. Nádherný je snový dialog Artuše s Merlinem, kdy ho kouzelník přesvědčuje o tom, že vše, co kdy učinil, bylo z jeho vůle a vlastního rozhodnutí, včetně uskutečnění myšlenky kulatého stolu. Artuš si však klade další otázky, má za to, že i ideje mohou zestárnout a přežít se. Svým hereckým výkonem vzbuzuje u diváka otázky, které by se možná bál sám vyslovit. Má vůbec smysl za něco bojovat? A tak Artuš na konci příběhu po všech prožitých bitvách skutečně dospívá už bez Merlina k vlastnímu rozhodnutí…

Královna Ginevra v podání Petry Hřebíčkové je skutečně obdivuhodný. Její herecký výkon stojí na vnitřním rozporu Ginevry, zda jít za svou láskou k Lancelotovi nebo zůstat věrná králi Artušovi a jejich společným idejím. V Grálu si zaslouží obdiv i Petřiny herecké výstupy s mužskými protějšky, které jsou hrány ženami. Ve hře je mnoho scén, kdy se Ginevra s Lancelotem vzájemně dotýká, objímá i líbá. S Mordredem ve hře dojde dokonce k milostnému aktu, včetně svlékání, což od aktérek vyžaduje i odložení veškerého studu. Ne každý z herců je ochoten a schopen podobné scény takto věrohodně a přesvědčivě zahrát. Petra Hřebíčkové je však zvládla na jedničku.

Pokud mě herecký výkon Kristýny Frejové v roli Sira Lancelota z jezera v prvním díle hry mile překvapil a nadchl, pak v Grálu je ještě daleko výraznější, propracovanější a přesvědčivější. Do královny Ginevry zamilovaný Lancelot nemůže být s takto rozdanými kartami od Osudu nikdy šťastný. Ví to a tvrdí to už od začátku hry. Není šťastný ani ve chvíli, kdy Ginevru zachrání z plamenů na hranici a může ji krátký čas mít jen pro sebe. I Lancelot předkládá divákovi zásadní otázku: Má smysl bojovat za svou lásku, i když je předem ztracená? Stojí to za to? Každý si musí odpovědět sám.

U Lancelota mi však přeci jenom jedna věc vrtá hlavou. Fakt, že režisér Gombár do této náročné role obsadil ženu, mi přišel beze sporu jako výborný nápad. Lancelot tak dostal úplně jinou dimenzi, samozřejmě mnohem širší, hlubší a především tajemnější, než kdyby byl do této role obsazen muž. V Grálu se mi zdál Lancelot v podání Kristýny Frejové ještě daleko zajímavější a mrazivější, než v prvním díle, postava má neuvěřitelné vnitřní napětí, herečka se svou rolí dokonale splynula a na jevišti odvedla vskutku bravurní výkon.

Při odkrytí tajemství v závěru hry, že Lancelota hraje žena, jsem však pocítila jakési náhlé rozčarování, že to bylo takhle na tvrdo přiznáno. Postava pro mne najednou ztratila své vnitřní kouzlo a napětí a dostavil se pocit zklamání a řekla bych až rozpaků. Ačkoliv jsem před tím Kristýně Frejové jako Lancelotovi věřila každé slovo, od tohoto okamžiku se to mi již nedařilo. Jak jsem se ptala dalších diváků, kteří představení viděli se mnou, nebyl to jenom můj pocit. Jistě v tom byl nějaký režisérův záměr, ale v tomto případě se musím přiznat, že se mi ho nepodařilo rozklíčovat. Zatím.

Zuzana Onufráková byla rovněž jako žena obsazena do mužské role a v závěru představení je její pohlaví také odhaleno sundáním pánské košile, a úplně na konci pak dokonce i sejmutím paruky a rozhozením dlouhých dívčích vlasů po ramenech. Zde mi to však vůbec nevadí, neboť to jenom podtrhne Mordredovu mnohovrstevnost a zrůdnost, a odhalená ženskost je posledním záchvěvem něhy a dobra, které možná ještě na dně Mordredovy duše zbyly. Nebo že by to byl kousek anděla, kterého zpočátku tak volal? Že by se to, co tak zoufale pořád hledáme všude okolo sebe, prodlévalo přímo v nás a my to jen neviděli? Bravurní myšlenka i režijní ztvárnění.

Zuzana Onufráková podlého syna krále Artuše ztvárnila tak excelentně a opravdově, že mám o tuto mladou a půvabnou herečku až obavy, aby se na ní postava Mordreda nějak nepodepsala i v civilu. Je vidět, že herectvím žije, a tak se přímo nabízí otázka, jestli si také občas udělá čas zajít třeba do přírody a prožít jako kompenzaci Mordreda také něco pěkného. Na Zuzanu Onufrákovou bych se také ráda zašla podívat i v jiné roli, možná nějaké pozitivní, její herecký rejstřík je obdivuhodně široký a věřím, že diváky v budoucnu ještě dokáže velmi překvapit.

Sira Gawaina představuje v Grálu Tomáš Pavelka. Oproti prvnímu dílu Zrození zde dostal daleko větší prostor svou postavu propracovat do všech detailů, což se projeví jak například při setkáních s Parzivalem, nebo ve scénách s Lancelotem a především pak v zásadních dialozích s Merlinem, který v druhém příběhu vystupuje jako velký pokušitel. Jestli Gawain podlehne a sejde z cesty od hledání Grálu, vám samozřejmě neprozradím, nechte se překvapit. V každém případě Tomáš Pavelka svou osobní bitvu Sira Gawaina hraje výborně.

Mladý, nadějný herec Patrik Děrgel, kterého jsme v prvním dílu poznali jako bezohledného a sobeckého Parzivala, prochází se svou postavou bouřlivým vývojem, a jak ho naléhavě Merlin nabádal v prvním dílu, skutečně se začal od základu měnit. Dialog s Merlinem, který se sám bičuje, aby Parzivala vyprovokoval k akci, patří ke skutečným lahůdkám hereckého umění. Patrik Děrgel je ve své roli velmi věrohodný a opravdový. Ráda bych ho viděla i v jiném díle, zajímalo by mne, jak by ztvárnil třeba charakterově zcela odlišnou postavu.

Sir Ector, ztvárněný Stanislavem Šárským, patří k těm dojemnějším postavám představení. Smyslem jeho života je sloužit králi Artušovi a jeho ideálům. Nic jiného si vlastně nedovede ani představit. Jeho vnitřní boj, zda splnit Artušův příkaz vhodit meč Excalibur do moře, aby mohl zemřít, je úžasně zahraný. Na celkem nevýrazné postavě najednou stojí životně důležité rozhodnutí. Vhodí Sir Ector meč do moře nebo nevhodí? To vám dopředu neprozradím. Mohu vám jen slíbit, že po tom rozhodnutí zůstane přikováni ke své židli, jak silný je to okamžik.

Merlinovu matku hraje Réka Derzsi. Ačkoli v prvním díle hraje postavu Hanny, a zdůrazňuji, že výborně, jako velmi nesmělou, nevýraznou a zcela ve vleku svého bratra, ve druhém díle se charakteristika této postavy výrazně prohloubila. Do popředí vystupuje její bezpodmínečná mateřská láska, pokora a víra, a na druhé straně dostává neuvěřitelnou sílu za tyto hodnoty bojovat. Scéna, kdy se tato nenápadná žena utká se Smrtí v boji o Merlina, patří k nejsilnějším okamžikům hry. Zároveň s touto rovinou projevila Réka Derzsi i velký smysl pro humor a nadhled, když Merlina plácne po zadku jako malé dítě. Krásný herecký výkon po všech stránkách.

Roli patnáctiletého slepého Sira Garetha ztvárňuje zpěvák Ondřej Ruml. Na scénu se v Grálu sice dostává až ve druhé polovině představení, ale o co méně prostoru zde má, s o to větší intenzitou působí a před zraky diváků rozevírá vějíř svého hereckého umu. Přestože je Gareth slepý, svým vnitřním viděním velmi dobře, a možná o to intenzivněji, vnímá smyl všech Artušových idejí. Přes svůj handicap ani na vteřinu nepochybuje o tom, že se chce stát rytířem.

Když jsme se o jeho postavě s Ondřejem o pauze na jedné zkoušce představení bavili, svěřil se mi, že postavu slepého Garetha hraje se zavřenýma očima, aby ji správně cítil. Skvělý je Ondřej v Garethově bezelstné naivitě při spolčení s Mordredem proti královně Ginevře, tak i v dlouhém dialogu s králem Artušem, kdy si uvědomí, že každý čin má i svůj následek a je třeba za něj nést odpovědnost. Magicky působí i jeho krátká jazzová píseň, krátká ale intenzivní, jako byl i Garethův život.

Sira Galahada, syna Lancelota, hraje mladičký Matyáš Valenta, který si jistě zaslouží obdiv za úctyhodný herecký výkon, který si nezadá s jeho dospělými hereckými partnery. Matyáš mne zaujal již v prvním díle hry, kdy svého Galahada divákům podává jako mladého sebevědomého muže nezávislého na mínění druhých, ponechávajícího si tajemnost, uzavřenost a osamocenost svého otce. V Grálu tento rejstřík obohacuje ještě odhodlání jít se bít za ideu Grálu a nechat se pro ni třeba i zabít.

Smrt v podání Lindy Fernandez Saez byla jednou z nejvýraznějších postav hry již v prvním dílu hry. Jednak je výborně napsaná, a za druhé ji Linda skvěle hraje. Ve hře nikdy nemluví, vše vyjadřuje jen pohybem, tancem či pantomimou, pokud musí komunikovat. Má tolik tváří a tolik podob! Dokáže být i velmi něžná a její láskyplná poslední objetí jejích obětí divákům až berou dech. Velmi zajímavá a nápaditá je její práce s rekvizitami, ať už je to mouka, džbán s mlékem či šachovnice s figurkami. Vše je úžasnou hrou symbolů, náznaků a obrazových metafor.

Trochu zvláštní postavou, která ve hře ani nedostala jméno, je On. Této úlohy se zhostil Mário Čermák. Mnoho prostoru k nějakým výrazných hereckým výkonům zde nemá, protože ztvárňuje postavu jakéhosi neurčitého věčného pozorovatele a diváka. Často se objevuje s kamerou v ruce a vše si natáčí, tajemný jak paparazzi. Zvláštní figura. Rozhodně neruší a při tom je stále přítomná. A určitě obtížná herecká úloha, která si také zaslouží uznání.

Na závěr jsem si nechala Merlina, kterého mistrovsky ztvárnil Csongor Kassai. Jako hlavní postava hry svádí asi svou největší vnitřní bitvu a prochází největším vývojem. Ve svém experimentování s lidskými osudy jde až na hranici nemožného, jen aby vyprovokoval jednající osoby ke změnám a k vlastním rozhodnutím. Z pozice mocného kouzelníka se na konec sám vrací do ochranné náruče své matky, aby pochopil, že láska je silnější, než všechna kouzla, protože ona jediná dokáže překonat každé zlo a snad i smrt. Není vlastně třeba o nic bojovat, láska je jediným východiskem a řešením pro všechny situace. Tato pravda je tak prostá a jasná, že divákovi vhání slzy do očí. Poslední scéna, kdy Merlin s matkou v hluboké pokoře poklekají, zapalují svíčky, a tiše se modlí, patří k nejsilnějším okamžikům celé hry, po kterém již není co dodat.

Avšak možná přeci jen ještě malý dovětek. Ve Švandově divadle se 18. prosince konala divadelní sobota, v rámci které jsme měli jedinečnou příležitost zhlédnout oba dva díly hry Merlin: Pustá zem dohromady jako jedno šestihodinné představení… Zpočátku jsem měla z této délky trochu obavy, ale pak jsem si řekla, že když to herci vydrží tak dlouho v plné koncentraci hrát, tak to přeci musí zvládnout i divák. A ti, kdo přišli, určitě nelitovali. Byl to úžasný zážitek, oba díly hry dohromady tvoří kompaktní celek, ve kterém všechny myšlenky díla ještě lépe vyzní.

Dojem z představení umocnila i přítomnost režiséra Dodo Gombára, který celých šest hodin seděl s diváky v hledišti a pozorně vše sledoval. Vedení divadla se navíc k návštěvníkům zachovalo velmi pohostinně, když nás o druhé přestávce pozvalo do restaurace divadla na vynikající gulášek a pizzu a vytvořilo doslova rodinnou domácí atmosféru. Po představení byla možnost ještě s herci posedět a popovídat si o všech dojmech, kterých bylo skutečně hodně. Bude-li tedy ještě někdy možnost vidět oba dva díly hry společně, určitě si tuto příležitost nenechte ujít.

Tvůrčí tým

Osoby a obsazení

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW

Přidat komentář

Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions