Byl čtvrtek 13. září, krásný podzimní podvečer a v okolí O2 Arény se tísnily nespočetné davy nedočkavých lidí. Tak velký počet diváků dával tušit fakt, že v aréně se dnes odehraje výjimečná událost. Blížila se osmá hodina a plně obsazená O2 Aréna vřela netrpělivostí. A pak to přišlo – v kuželu světla stanuli ONI. Snad sestoupili jako samotní bozi z hudebního Olympu s přáním přinést nám smrtelníkům rajskou hudbu. A možná též stanuli na zemi jako služebníci ďábla, když jim za zády šlehaly rudé plameny, aby nás líbeznou melodií vlákali na scestí. Ať tak, či onak, jedno je jisté, mnohý z milovníků krásné hudby by je následoval kamkoli.
Ano, 13. září byl přesně ten dlouho očekávaný den, kdy v Praze poprvé vystoupil pověstný kvartet IL DIVO. Kdo by tuto slavnou čtveřici neznal, tak se jedná o seskupení, které stvořil před devíti lety Simon Cowell. Tvoří ho pánové: Sebastien Izambard (Francie), David Miller (USA), Urs Bühler (Švýcarsko), Carlos Marin (Španělsko - narozen v Německu), neboli tři hlasy tenorové a jeden baryton. Každý jeden naprosto výjimečný. Jejich repertoár stojí někde na hranici opery a popmusic a využívá stylu italského Belcanta. Dal by se také přirovnat k interpretaci slavného italského tenoristy Andrei Bocelliho nebo Alessandra Safiny.
Il Divo v O2 Aréně doprovázel živý symfonický orchestr, odtud také název koncertu IL DIVO & Orchestra In Concert. Program samotný čerpal hodně z posledního alba skupiny Wicked game, které Il Divo nahrávali dokonce tady u nás v Praze. Návštěvníci koncertu tak mohli slyšet skladby jako „Te Amare“ z muzikálu Mouling Rouge, „Don’t Cry For Me Argentina“ z muzikálu Evita, „Crying“, nebo „Stay“ z výše zmiňovaného alba. Nicméně téměř tříhodinový koncert si nesahal pro repertoár pouze do posledního alba, ale byl takovou procházkou po celkové tvorbě Il Diva. Návštěvníka tak skupina potěšila třeba skladbou „Unbreak my heart“, „Nella Fantasia“, „Passera“, „Everytime I look at you“, legendární „Hallelujah“ a naprosto jedinečný song „Mama“, který čtveřice věnovala svým maminkám, coby výjimečným ženám v jejich životě.
Nutno podotknouti, že koncert byl naprosto fenomenální a profesionálně dokonalý. Bylo úžasné sledovat, jak se páni pěvci na pódiu takticky přesouvají, aby spolu vyzněly vždy dva různé hlasy. Fascinovaly mne respekt a kolegialita, které z nich vyzařovaly. To, jak jeden druhému dává vzájemně prostor pro vyjádření a ustoupí do pozadí a ztiší intenzitu hlasu, aby druhý měl prostor pro své sólo. Jednotlivé hlasy umělců jsou nesmírně zajímavé a jako celek zní opravdu neskutečně. Krom hlasového projevu pánů pěvců jsem pak zvláště ocenila jejich „lidskou připravenost“, neboť se neustále snažili komunikovat alespoň pár slov v češtině, což bylo přijato s nadšením. Jeden ze sólistů se dokonce pražskému publiku svěřil, že jako dítě v autě poslouchal otcovy nahrávky Karla Gotta, který byl v daný okamžik na koncertě také přítomen jako divák.
Je skoro zbytečné avízovat, že se české publikum do čtveřice doslova zamilovalo. Umělcům nechyběl nemizející úsměv na tváři a s publikem udržovali neustále kontakt, tu zamáváním, mrknutím nebo vlídným slovem, a když prohlásili, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě, a že se k nám hrozně těšili, pak byla prostě ruka v rukávě. Pánové na pódiu neustále s divačkami laškovali, a tak není divu, že se publikum rozdovádělo také. A když se pak jeden z umělců omlouval, že je na jevišti horko, aby si rozvázal motýlka a povolil košili, úsměvně ho divačky zaskočily zvoláním „more, please!“. Skladbu z muzikálu West Side Story – „Somewhere“ zná asi každý a Il Divo ji má ve své repertoáru též. Zajímavá je však spojitost, s jakou skladbu uvedli právě na tomto koncertě. Zazněla zde věta ve smyslu: „Naše hudba není ani opera, ani pop, ale někde mezi jsme našli místo i pro nás. Někde - ve vašich srdcích“. A skutečně pánové, místo v našich srdcích je opravdu rezervováno pro Vás.
Bohužel všechny krásné chvíle jednou dojdou svého konce, a nejinak tomu bylo i tento večer. Kdo zažil bouřlivý a frenetický potlesk zaplněné O2 Arény, jistě mi dá za pravdu, že je to jakoby měl přijít konec světa. Prostor se otřásal neutuchajícím potleskem stovek dlaní a bouřlivý jásot volal Il Divo zpět na pódium. A protože svoje publikum nechtěli zklamat, zazněla na závěr stylová skladba „Time to say goodbye“, ačkoli říci sbohem nechtěl opravdu nikdo. A protože italština je řečí hudby, stejně tak jako Itálie je její Mekkou, nezbývá než zakončit zvoláním: „Grazie Il Divo, DIVINO! “
Fotografické materiály jsme čerpali z http://www.ildivo.com/uk děkujeme
Komentáře k článku