Hledíme na kreslené portály, auta, kandelábry, vlak a dokonce i figury lidí. Vše je vyvedeno v nuancích barev černé a bílé. Styl připomíná Káju Saudka a éru komiksů. To vše se střídá a proměňuje v prostoru jeviště pražského Divadla pod Palmovkou. Na scéně se právě odehrává známá hra. Dnes 11. ledna 2010 se na přechodnou dobu s divadlem loučí Michaela Badinková představitelka titulní postavy Sugar, stylizované jako Marilyn Monroe.
Nedávno jsem měla příležitost vidět stejnou hru v libereckém divadle F. X. Šaldy, tudíž vynechám stručný obsah, který je zmíněn v reportáži z Liberce, a dopustím se srovnání. Již začátek představení působí o dost klidněji. Dialogy působí realističtějším dojmem, nevidím barvy. Scéna je nápaditá v jednoduchých proměnách a využití kreseb. Zajímavé jsou též kreslené figury, které doplňují počet živých herců v hromadnějších scénách. Ony totiž také hrají, což je jednoduše a vtipně vyřešeno.
Jak je výše řečeno, nevidím barvy. Celá scéna je v černobílém provedení a nejen scéna. Černobílé či šedé jsou také kostýmy všech postav. Absence barev zde neruší a neubírá na zajímavosti, naopak koresponduje s pojetím hry, která je situována do období třicátých let. Celek tak trochu působí, jako starý černobílý film pro pamětníky.
Herectví je ve svém projevu realističtější a herecké akce umírněnější. Převažují činoherní dialogy, méně je zpěvu a tance je velmi málo. Přesto důraz na hereckou složku, posouvající představení mezi činoherní díla, není na škodu. Vyniká zde jemnější vykreslení charakterů postav. Důraz je kladen i na charakter pohybu postav, což je velmi výrazné u mafiánských band a poslíčka z hotelu. Též humor je jemněji podán a divák naň reaguje spíše tichým úsměvem, než že by se často hlasitě smál, ale ani takové chvilky nechybí.
Hudební složka má méně prostoru. Písně jsou převážně sólové. Zpěv je povedený, čistě provedený. Maličko mě ruší rozdíl zvuku mezi činoherními dialogy bez použití portů a zpěvem na port. Tanečních čísel je málo, což může být dáno nedostatkem tanečníků v Divadle pod Palmovkou. Choreografie jsou jednoduché, přizpůsobené situaci, i přes to je vidět, že většina zúčastněných nejsou tanečníci. Musím zde zmínit výbornou stepařskou choreografii Dečkovy mafiánské bandy. Za použití jednoduchých stepařských úderů se podařilo vytvořit velmi efektní taneční kousek.
Takže, zatím co se v Liberci potkáte s živou barevností a gejzírem gagů, zpěvu a tanců. Zhlédnete představení uchopené spíše akčním způsobem. V Divadle pod Palmovkou uvidíte spíše komornější pojetí zaměřené na vykreslení charakterů postav a jejich vzájemných dialogů. V každém z nich se potkáte s naprosto jiným náhledem na jeden divadelní kus, uvidíte a zažijete úplně odlišné zpracování jedné a téže hry. Přestože jsou tato dvě představení tak odlišná, považuji obě za povedená a divák se musí pouze rozhodnout, zda je naladěn na akční, či komornější pojetí.
Komentáře k článku