Musicalnet.cz

Blíží se sedmá hodina večerní a my přicházíme k Pyramidě na pražském holešovickém výstavišti. Budova Goja Music Hall je stále uzavřena. Co to? Uklidňuje nás množství lidí čekajících v blízkém okolí. Po malé chvíli se dozvídáme, že první premiérové představení muzikálu Děti ráje naplánované na třetí hodinu této čtrnácté soboty v měsíci listopadu roku 2009 a následná technická příprava představení večerního ještě neskončily. Naštěstí nečekáme příliš dlouho…

…a dveře divadla se otvírají i pro večerní diváky. Na uvítanou nás v předsálí čekají číšnice a číšníci s tácy naloženými drobnými laskominami. Jsou velmi příjemní a nevtíraví. Jsem zvědavá na to, zda se za poslední týden povedlo dotáhnout a vylepšit veškeré nedostatky projevující se na generální zkoušce.

Úvodní projekce je stále poněkud zdlouhavá. Hudba je krásná. Rozumím tomu, že se člověku nechce ji stříhat, přesto bych ji pouze pro použití na divadle asi tak o třetinu zkrátila, protože na plátně se víceméně nic neděje. Začíná příběh a…první překvapení… scéna má spád a žije již od začátku. Úvodní píseň přichází daleko dříve, je plná energie. Interpreti hrají již od prvních slov a tónů s plným nasazením.

Začíná příběh jednoduchý, srozumitelný, přesto hluboce pravdivý. Tento je zasazený do prostředí diskotékové mládeže. Jeho první část, odehrávající se v osmdesátých letech pravděpodobně více pobaví generaci dnešních třicátníků a starších, kteří v plné míře rozumí hláškám jako: „ Chceš líznout? Vitacit, a citrónovej.“ (Vitacit, druh nápoje v prášku, se již nevyrábí. Tehdy byly v nabídce pouze dva druhy – vitacit a šumák). Nebo „Tak cigárečka, Spartičky a tvrďoučký – a stará matka musí kouřit Partyzánky.“ (tvrdé Sparty – lepší značka cigaret v krabičce z tvrdého papíru. U měkkých hrozilo rozmačkání cigaret, tehdy převažovaly. Dnes je většina cigaret tzv. tvrdých).

Druhá půle představení se odehrává na stejném místě, kam se hlavní hrdina vrací po dvaceti letech z ciziny. Tehdejší děti se stávají rodiči současné mládeže. Napovrch jiné, přesto vlastně stejné – dalo by se říci, historie se v jiné podobě opakuje. Rozuzlením tohoto příběhu je odhalení malinkého podvodu na kamarádku (Kájina podvedla Evu), který však ve velké míře ovlivnil životy zúčastněných. Je zde hezky ukázáno, že přes všechny vlivy a okolnosti má nakonec člověk jen ve svých rukou to, zda bude žít plnohodnotný život.

Scénografie představení (arch. Ivo Žídek) je barevná, nepříliš složitá, na jevišti neprobíhají žádné zjevně veliké přestavby. Změna interiéru na exteriér a naopak je vytvořena jednoduchými prostředky. Lešení kolem vytvořených průčelí domů v prvním momentě připomíná jiné představení, ale je v příběhu funkčně využito a na scéně má své místo. Jedna centrální velká a dvě menší točny v popředí po stranách jsou též šikovně využity. Celek tvoří vysokou variabilitu pro pohyb herců po jevišti.

Herectví interpretů je vyrovnané, přirozené a všichni (i nováčci na divadelních prknech) se vyvarovali hluchých míst. A pokud jsou na jevišti, jsou v rámci svých postav (např. Barbora Rajnišová v roli cvičitelky mažoretek, company) cele přítomni v ději, i když je pozornost většiny diváků upřena na hlavní představitele. Líbil se mi Michalův otec v podání Josefa Štágra.

Líbila se mi mladá Eva v podání Michaely Sejnové. Michaela je v této roli na jevišti prakticky celou první půli představení a stále na očích, což vyžaduje velkou koncentraci. Její výkon zaujal též kolegu fotografa Michala Škvora do té míry, že Míšu po představení poprosil o malý rozhovor, který najdete na konci tohoto článku.

Nemohu nezmínit výkon Sagvana Tofiho, který byl pro mne opravdu pozitivním překvapením. Nejen že ukázal nečekaný komediální talent, zapracoval na kvalitě zpěvu (přítomný chrapot je možné přičíst únavě hlasu), ale snažil se společně s Lukášem Vaculíkem i tančit. Na tyto  netanečníky byl v dobrém slova smyslu roztomilý pohled. Hlavně v druhé polovině byl velmi přesvědčivý a diváci se velmi bavili.

Hlavní představitelka dospělé Evy Míša Nosková byla, co se týká pěveckých výkonů výborná. U jejího hereckého provedení bylo znát, že jí v reálném životě chybí zkušenost matky vychovávající své dítě.

Choreografie Petry Parvoničové byly velmi pěkné. Každá trochu jiná, přesto působily kompaktním dojmem a netříštily celek. Perličkou je použití části originální spartakiádní (1985) choreografie na píseň "Poupata". Líbilo se mi využití dvou úplně odlišných stylů – styl pro vyjádření diskotéky a reálných záležitostí a klasický scénický styl pro vyjádření romantických emocí. V této oblasti se těsně před premiérou stala nehoda. Tanečnice obsazená do romantických choreografií si způsobila únavové zranění kotníku. Díky Monice Kubínové, tanečnici v obsazení tzv. swinga (nejtěžší pozice v divadelním obsazení, interpret musí zvládnout všechny role ve svém oboru), která se ujala jejího místa, nebyla tato komplikace v představení vůbec znát.

Málem bych zapomněla na kostýmy Zuzany Strakové. Jediné,co o nic mohu říci je – byly přesné. Byly tak přesné, že jsem je vnímala jako přirozenou součást děje a doby, kterou vyjadřovaly.

Přestože jsem divák preferující spíše představení typu Kudykam, musím říci že toto představení se povedlo. Osazenstvo divadla, od režiséra Petra Novotného, přes všechny herce až po technický personál a inspici, odvedlo za ten poslední týden - a nejen za něj - opravdu velký kus práce. Jde o dílo, které se nesmí srovnávat s díly, majícími vyšší ambice než čistě jen pobavit. Toužíte-li po odpočinku bez potřeby kulturně se vzdělávat, odhalovat filozofie a smysl děje odehrávajícího se na jevišti, je tento muzikál vhodný právě pro vás.

Na úplný závěr zmíním pár drobností ze společenské části večera odehrávající se po premiéře. Již jsem zmiňovala číšnice a číšníky, kteří nabízeli různé pochoutky a přestože byli stále na nohou s těžkými tácy v rukou, byli i na konci večera stejně milí a nevtíraví jako na začátku. Jako vtipný detail se po celý večer rozdávaly drobnosti v duchu osmdesátých let – céčka, síťovky a placky. Mohli jste též potkat veksláka, v té době obvyklý jev, a směnit u něj ve výhodném kurzu peníze za bony platící na místním baru.

Malá galerie z premiérových oslav

Michaela Sejnová: „Současná hudba mě nijak neoslovila“

Během generálek mě velmi zaujala jedna postava z muzikálu Děti ráje. Byla to představitelka Evy. Bylo to z toho důvodu, že byla nepřehlédnutelná. Její elán, přesvědčivost a esprit vlétl do diváků i v poslední řadě. A tak bylo jen logické, že jsem se snažil zjistit, kým je vlastěně Míša.

Jaký je rozdíl mezi tebou a Evou?
Mezi mnou a Evou je nepatrný rozdíl, jsme si hodně podobné. Jsme citlivé, stačí nám pouze napsat básničku a chlap nás dostane, když je něžný, romantický. Takže moc velký rozdíl mezi námi není.

Evě se narodí dcera Bára. Jak se díváš na svoji dceru?
Moje dcera je hodně ovlivněná dobou. Je na mě až moc rozlítaná, přidrzlá. Asi jsem jí špatně vychovala. Já bych se tak asi v životě nechovala, asi jsem trošku jiná.

Jak se ti zpívají známé hity?
Zpívají se trošku hůře, protože je to napsané pro chlapa. Pro nás ženy je to těžší. Ale tím, že jsou tak notoricky známé, tak to není až takový problém.

I tak jsem zaslechl názor, že ač notoricky známé, tak jsou tak těžké, že se člověk nestačí nadechnout jinde než na konci?
To určitě. Při písničce „My máme prima rodiče“ máme těžkou choreografii a ani se nestačíme nadechnout, protože máme rychlé modulace za sebou. To je těžké, ale jinak si myslím, že je to úkol, který se pokusím ráda zvládnout a je pro mne příjemný.

Máš raději tyto vracející se hity anebo tě spíše oslovuje současná hudební vlna?
Tak současná hudba mě nijak neoslovila. Mám raději starší písničky, které se vracejí. Nelíbí se mi jak někteří dýdžejové zremixují písničky ze starší doby. Mám raději, nechci říct klasiku, ale ty starší hity.

Jaký máš ráda taneční styl?
Ač na to nevypadám, já jsem spíše na společenské tance. Ale ta choreografie, kterou nám tady postavila naše choreografka Petruška, tak musím říct, že je úžasná. Líbí se mi a cítím se v ní dobře.

Jak se ti tancovala polka v „Poupatech“?
To byla jenom tak postavená choreografie na rychlo. Ale tam jde taky většinou o improvizaci. Jde o to, jak si nás kluci zavolají a jak nám vyjde hudba. Je to spíše taková legrace.

A čí to byl nápad?
To navrhla Péťa. Předtím na generálce to bylo trošku jiné. Byl do toho vložený dialog, ten se škrtnul, kluci už vlastně jenom hrají na klávesy a na kytaru. A blbnou mezi námi.

Jak na tebe působí celý ten příběh?
Příběh je ze života. Diváci, kteří se přijdou podívat, nemusí dlouho přemýšlet nad tím, jestli je tam něco skrytého. Myslím, že si u toho mohou odpočinout. Řeknou si, ‘jé tohle se může stát i mě‘. Ano, je to tam trošku přitažené za vlasy. Vlastně já, jako Eva, mám ráda Michala. Stačí chvilka a zamiluji se do někoho jiného. A hned s ním čekám dítě. Jinak příběh je moc hezký. Nechci říct jednoduchý, ale každý ho pochopí.

Tohle je tvá první zkušenost na prknech, která znamenají svět. Jaká je to zkušenost?
Jsem jenom ráda, že jsem dostala tuhle příležitost, a právě s panem Novotným. Dalo mi to velkou školu. Já za všechno moc děkuji a nebýt jeho, tak bych asi nikdy takhle nezahrála.

Co pro tebe bylo náročnější - zpívat nebo tančit?
Asi zpívat a do toho zatancovat. Já od 6 let cvičím aerobic, takže ten tanec je mi trošku bližší, než zpěv. V tanci jsem si trochu víc jistější.

Co sis myslela, když jsi zjistila, že v první půlce v podstatě neodejdeš z jeviště a v druhé půlce se také hodně ukazuješ?
Já jsem byla jenom ráda, protože když jsem měla možnost zhlédnout Děti ráje, tak jsem si říkala, že mě jenom mrzí, že tam s nimi nemohu být.

Text Monika Kněžková, rozhovor a fotografie Michal Škvor

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW

Přidat komentář

Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions