Kudykam, tajemností opředený a v mediích jen lehce představený projekt z per Michala Horáčka a Petra Hapky. Představení umístěné do nádherných prostor Státní opery mělo ohlášenou druhou premieru 22. 10. 2009. Kus samotný, tvůrci nazvaný lyrikál, opravdu nelze zařadit jinam, než do této, pro něj vytvořené kategorie.
Již začátek je zajímavý. Na scéně, schematicky znázorňující jednotlivá obydlí, je pouze jedna postava - Martin (Jan Maxián), přesto na poměrně velkém jevišti nezapadá a naplno zaujme. Martin se pokouší psát dopis a nahlas přemýšlí. Poblíž něj se pohybuje, jím téměř nevnímaná Martina. V různýc
h částech jeviště se postupně objevují další postavy, mezi nimi i záhadně oděná postava...
Tato scéna vyjadřuje osamělost, chybějící komunikaci, spolubytí lidí žijících vedle sebe, každý uzavřený sám v sobě, ve své bublině. Záhadná postava se po magické formulce "Vědět kudy a kam" náhle zjeví uprostřed Martinova pokoje a představuje se jako Kudykam (zde ztvárněný výborným Csongorem Kassaiem). 
Postava zpočátku vzbuzující otázku o tom, kdo je a jakou vztahovou roli vůči Martinovi má.
Během celého představení pochopíme, že Kudykam je imaginárním průvodcem na cestě nejen Martina, ale i kohokoli z nás. Na cestě příběhu o hledání sebe sama, své identity. O síle potřebné k získání osobní vnitřní svobody a odvaze potřebné k tomu, postavit se 
většině, jestliže vyjadřuje ideu, se kterou vnitřně nesouhlasíme. Odvaze postavit se nejen za sebe sama na cestě ke sblížení člověka s člověkem.
Přejdeme-li od příběhu k jednotlivým zajímavostem, zmíním se nejprve o písních. Zazněly zde písně známé z repertoáru Michala Kocába, některé se změněnými texty, např. "S cizím mužem v cizím
pokoji" (původní je samozřejmě "S cizí ženou v cizím pokoji"). Dále zazněla například píseň "Penzion svět" či "Rozeznávám". Nové aranžmá hudby vytvořil a výběr orchestru provedl Ondřej Brzobohatý.
Bráno z pohledu poučeného laika, považuji pěveké výkony za velmi kvalitn
í. Velkou zásluhu na tom má kromě zpěváků samotných i korepetitorka Jana Pecková, která se s důkladností ujala jejich pěvecké přípravy.
Choreografie Pavla Strouhala považuji za velmi povedené, tanečně a prostorově zajímavé. Líbilo se mi využití různých stylů pohybu, nejen tance celého těla, ale například využití pouze rukou. 
Malinkou připomínku bych měla pouze k synchronu tanečníků v první choreografii, jež působila lehce chaoticky, a k provedení Mňaudámiček, u nichž bych přivítala v pohybu větší lascisivnost. Myslím, že tyto role vyžadují, aby z pohybu těchto figur čišel sex.
Naopak za velmi povedené považuji provedení tance Šumichrástů na začátku druhé půle představení, a umělecké uchopení písně "Individualita", jež byla asi nejsilnějším okamžikem celého představení. Tato pasáž přesně vyjádřila to, že lišit se od většiny a ustát svou odlišnost vyžaduje velkou vnitřní sílu. 
A tam, kde není tato síla dostatečná, je jedinec, snažící se uniknout a odlišit, vtažen zpět do davu. Choreografii k písni "Hladiny" postavila Linda Fernandes Saez (asistentka choreografa).
Dalším silným, velmi pěkným místem byla scéna k písni "S cizím mužem v cizím pokoji". Zde byla s nadsázkou podaná realita života partnerské dvojice, u které vymizela snaha a vůle k tomu o cokoli usilovat, končící v pouhém přežívání. 
Velmi zajímavou, v představení nepříliš frekventovanou postavou, byla Jasnovidka v podání Hany Seidlové.
Scenografie působila trochu stroze, ale odpovídala přesně charakteru představení. Použité projekce v pozadí vhodně přidávaly hloubku prostoru. 
Dalším pěkným nápadem bylo využití protipožární stěny pro velmi pěknou projekci v popředí a následném využití jako syrového strohého pozadí k dění na forbíně.
Kostýmy přehledně vyjadřovaly rozdíl mezi reálným světem lidské všednosti a barvitostí postav – průvodců, 
či společníků z imaginárního světa Kudykama. Obojí, scénu i kostýmy vytvořila, doposud širší veřejnosti neznámá, Michaela Hořejší, jež se tohoto projektu a příležitosti zhostila skvěle.
Překvapením byla v závěru výborně podaná píseň "Tante cose da veder" 
v podání hosta přestavení Báry Basikové.
Celé představení v režii Dodo Gombára působilo kompaktním dojmem. Všechny divadelní složky, včetně aranžmá světel Pavla Velkovského, 
zvukové složky mistra zvuku Michala Pekárka a ostatní divadelní techniky, spolu tvořily harmonický celek. Nebylo hluchých míst, nic nevhodně nečnělo. Divák si mohl naplno vychutnat imaginativní barvité představení o cestě, hledání, osobní vnitřní odvaze a ceně za odlišnost.
Při děkovačce představitel Kudykama Csongor Kassai společně s Bárou Basikovou znovu, jako bonus, zazpívali píseň "Tante cose da veder". Příjemnou záležitostí na závěr bylo pozvání od Michala Horáčka k popovídání u vína (afterparty) nejen, jak bývá obvyklé, pro tzv. V.I.P., ale pro všechny přítomné.
Komentáře k článku