Divadlo Broadway v pátek 23. 3. 2012 v 18 hod. představilo druhé obsazení muzikálu Hamlet The Rock Opera s Ondřejem Rumlem v hlavní roli. Druhá premiéra proběhla již jako normální představení bez velkých oslav, ale s o to větším nasazením všech zúčastněných, neboť druhá alternace to jako svou premiéru rozhodně brala. A zpěváci, kteří měli tu čest představit divákům o den dříve premiérového Hamleta, to pojali stejně a usedli v řadách diváků, aby své kolegy v jejich dnešním debutu podpořili. Alternace Hamleta jsou totiž velmi vyrovnané, a těžko rozhodnout, která je lepší, protože každá má něco do sebe.
Po premiérovém úspěchu a ovacích v hledišti i v tisku se tedy pojďme podívat na druhou premiéru a další alternace. Prince Hamleta ztvárnil Ondřej Ruml, a to tak skvěle, že to divákům místy až bralo dech. Jeho Hamlet je skutečný zahloubaný filosof, plný citů, ale i opravdové hamletovské rozpolcenosti. V průběhu děje nám nabízí celou škálu pocitů od romantiky a něhy, přes sžírající pochyby až po bezmocný vztek, nenávist a touhu po pomstě. I ve vztahu k matce se v něm tříští láska s pocitem zrady a všechny tyto nuance Ondřej dokáže divákům brilantně zprostředkovat.
Za dobu, kdy se Ondřej Ruml pohybuje na naší hudební scéně, dokázal, že má nejen nesporný, a nebojím se říci, výjimečný talent jako všestranný muzikant a zpěvák, ale hlavně urazil velký kus cesty na poli herectví. Jistě k tomu přispěla i pověstná trocha štěstí, že na své cestě dostal příležitosti a potkal správné lidi, se kterými mohl spolupracovat a od kterých se mohl učit. Mám na mysli třeba jeho působení v roli Martina v Horáčkově a Hapkově Kudykamu, kde získal cenné zkušenosti na scéně Státní opery po boku Karla Dobrého či Csongora Kassaie, nebo roli Raimonda v Johance z Arku, kde měl za partnery Báru Basikovou a Kamila Střihavku, či pěvecký part Prince v muzikálu Popelka na ledě, kde si zazpíval s Lucií Bílou, která se ujala partu Popelky.
Po boku kvalitních spoluhráčů a pod taktovkami našich předních režisérů Ondřej herecky vyzrál, krok za krokem se poctivou dřinou na divadelních prknech vypracoval a nenápadně, skromně a bez velkého humbuku se naplížil na uměleckou špičku, takže dnes už nikdo nemusí pochybovat o tom, že je hvězdou, se kterou je třeba počítat do hlavních rolí. Ondřej jako Hamlet dovede udržet divákovu pozornost, hraje naplno a člověk mu věří každé slovo. Chvílemi dokázal dojmout diváky k slzám, aby je v zápětí donutil tajit dech, a jindy je třeba s nadhledem sobě vlastním rozesmál.
Role Hamleta však na herce neklade nároky jen po pěvecké a herecké stránce, ale vyžaduje i pohybovou a kaskadérskou průpravu, neboť hlavní představitel musí nejen tančit, ale i zacházet se zbraněmi – dýkou a mečem. Ani po této stránce Ondřej rozhodně nezklamal, jeho taneční kreace v čele company v písni „Dneska naposled“ i závěrečný souboj s Laertesem patřily k lahůdkám představení, byly věrohodné, strhující a přesvědčivé. Díky osobní sázce s Jankem Ledeckým začal Ondřej pravidelně cvičit v posilovně a na jeho výkonu na jevišti už to začíná být pěkně znát.
Srovnávat obě alternace – Ondřeje Rumla a Václava Noida Bártu – je nadlidský úkol, neboť jejich výkony srovnávat příliš nelze. Každý má své pojetí Hamleta, a musím se přiznat, že z obou jsem byla nadšena. Zatímco Noid je živel a staví na rockovém základě, Ondřej je v některých pasážích romantičtější, jemnější a jeho pochyby i zloba a touha po pomstě jdou jakoby z větší hloubky. Možná proto se mi zdá na rozdíl od Noida o trochu víc mrazivější. Oba představitelné bravurně zvládli i humorné okamžiky, například po písni „Je to blázen“ nebo ve scéně s hrobníkem včetně písně „Celej život kopu hrob“. Romantické scény s Ofélií až po srdcervoucí skok do jejího otevřeného hrobu zahráli oba brilantně. Opravdu nelze hodnotit, který z pánů je lepší, zajděte se zkrátka do divadla podívat na oba, protože oba výkony jsou strhující a stojí za to je vidět.
Ofélii ve druhé premiéře ztvárnila mladičká Brigita Cmuntová, která vzešla z konkurzu na tuto roli. Působí velmi křehce, něžně a zranitelně. Role je náročná jak po pěvecké, tak po herecké stránce, je plná emocí, od naivní zamilovanosti, přes dozrálou ženu (milostná svlékací scéna) až po konečné zešílení a sebevraždu, která je mimochodem úžasně režijně ztvárněna. Nešťastná Ofélie skočí z útesu a volný pád těla ve vlajících závojích šatů diváci sledují se zatajeným dechem. Brigita Cmuntová roli zvládla bezchybně a podala skvělý pěvecký výkon.
Porovnáme-li s Brigitou včerejší výkon Elišky Bučkové, opět musím velice váhat, která na mne působila přesvědčivěji. Obě slečny zpívaly čistě, ale byla na nich znát určitá nevyzpívanost, která se jistě dalšími reprízami bude zlepšovat. Ofélie je však napsaná jako křehká, naivní dívka, takže když tak herečka působí, není to vlastně na škodu, naopak. Nesporná je však mladistvá krása obou představitelek, obě jsou nádherné, až to dojímá. V obou případech bylo obsazení dobrá volba. Z pěveckých partů Ofélie mě zaujal duet s jejím bratrem, kdy se sourozenci loučí před Laertesovým odjezdem do ciziny.
Roli Ofélie má nastudovanou ještě Eva Burešová, kterou jsme viděli v druhé premiéře v roli Oféliiny komorné Heleny. Vedle méně zkušené zpěvačky Brigity působila sebevědoměji a jistěji, ale rozhodně ji ve společném duetu „Neztrácej čas“ svým výkonem nepřebíjela, naopak se obě dobře doplňovaly. Na premiéře Helenu ztvárnila Domika Richterová, která se mi rovněž velmi líbila jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Eva Burešová se mi zdá nepatrně výraznější a s chutí se na ni půjdu podívat jako na Ofélii.
Zatímco první premiéru si Janek Ledecký vychutnal jako autor muzikálu, druhý den se nám představil jako král Claudius. Zpočátku sebevědomý a triumfující po boku královny Gertrudy, později zmítaný strachem z prozrazení bratrovraždy a svědomím. Velmi silně působí scéna, nenachází klidu a modlí se v písni „Bože můj, kudy dál“. Porovnám-li s Jankem Ledeckým druhou alternaci Pepu Vojtka, zdálo se mi jeho rockovější pojetí výraznější a v důsledku toho přesvědčivější, zvláště v pasážích, kdy Claudius projevuje svou podlou stránku.
Královnu Gertrudu ztvárnila Leona Machálková, podala strhující výkon jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Líbila se mi zvláště ve scénách a vypjatých dialozích se synem Hamletem, kde měla možnost projevit se jako něžná a milující matka. Excelentní byla v sólové árii „Nevěrná“. V roli Gertrudy jsem viděla Leonu dvakrát, bohužel jsem neměla štěstí na Martu Jandovou, takže nemám co porovnávat. Její podání by mě však velice zajímalo, nezbývá, než se na ni někdy vypravit.
Otec Ofélie a Laerta Polonius v podání Martina Pošty byl brilantní, velmi výrazný, hlasově jistý. Musím ocenit i taneční kreace a některé kaskadérské kousky (pád se schodů), které byly pro herce velmi náročné pohybově, ale Martin je zvládl na jedničku. Seděly mu i humorné pasáže, jako například píseň „Je to blázen“, kterou stihl s nadhledem uzpívat i utančit. O to víc obdivuhodnější byl vzhledem k jeho věku výkon Josefa Laufra ve včerejším představení. O co výraznější a razantnější byl Martin Pošta, Josef Laufer to doháněl svým nezaměnitelným osobním kouzlem, a každé jeho gesto nenechalo nikoho na pochybách, že se dívá na legendu. Josef Laufer měl navíc roli zažitou z původní verze Hamleta v Divadle Kalich.
Bratra Ofélie Laerta se zhostil Ladislav Korbel, který na sebe upozornil již před časem v reality show „Cesta ke slávě – Robin Hood“. Herecky byl výborný jak ve svých obavách o sestru, tak v závěrečném souboji s Hamletem, který byl opravdu strhující a věrohodný. V první polovině představení jednoznačně upoutá překrásný duet s Ofélií, kdy se s ní jako milující bratr loučí před svou cestou do ciziny. Ve druhé půlce dostal Ladislav naopak více prostoru předvést svou rockovější polohu, ve které se cítil jako doma. Jeho alternace Patrik Vyskočil, kterého jsem viděla hrát včera, vůbec nebyl špatný, ale v této kombinaci mi se svým chraplákem vychází vítězně Ladislav Korbel.
Hrobník, principál a představitel několika dalších menších rolí Tomáš Trapl je zcela nepřehlédnutelný, a to nejen pro své výrazné líčení, ale především pro humorné ztvárnění role hrobníka, na kterého budou diváci zřejmě vzpomínat jako na jedno z nejlepších čísel muzikálu. Je s podivem, jak se tvůrci tohoto vážného tématu chopili s nadhledem a dokázali z této scény vytvořit humorné číslo, při kterém se diváci skutečně baví s pusou od ucha k uchu, a toto jinak velmi pochmurné téma přinese do děje naopak nečekané osvěžení a oddych. Píseň „Celej život kopu hrob“ a celé číslo s lebkami v doprovodu Hamleta a Horacia patří k lahůdkám představení. Tomáš Trapl to navíc skvěle umí s publikem a neváhá využít každé příležitosti, kdy může díváky v hledišti přímo kontaktovat. Alternaci Juraje Bernátha jsem neviděla, o to více a s nadšením jsem si vychutnala Tomáše Trapla dvakrát.
Role Hamletova nejlepšího přítele a věrného druha Horacia si stejně jako v původní verzi zahrál Petr Kutheil. Role mu sedí a je s ní sžitý, Hamletovi vytváří rovnocenného druha a se svým rockovým nastavením je zcela nepřehlédnutelný. I když v ději jen sekunduje a aktivně do něj nezasahuje, na konci příběhu vlastně zbude jediný, kdo zůstal živý. Když mu jeho nejlepší přítel Hamlet umírá v náručí a Horacio pronáší poslední větu: „Sladké sny, můj princi…“, jedno oko v hledišti nezůstane suché. Petra Kutheila jsem také viděla dvakrát, alternaci Jana Tenkráta nemohu tedy posoudit.
Nepostradatelnou součástí muzikálu je osmičlenná company, která skvěle hraje, tančí a živě zpívá. V dámské company se představily Michaela Zemánková, Tereza Dolejší, Tereza Bílková a Radka Weidner. V pánské company na sebe více upozorní dvojice Jan Čechovský a Oldřich Smysl, kteří mají v průběhu děje několik raperských vstupů. Po režijní stránce zvláštní a překvapivý nápad, o kterém si nejsem jistá, jestli do Hamleta vůbec patří. Pokud to však beru jako legraci a osvěžení, pak to s přimhouřením oka lze přijmout a akceptovat.
Z company na sebe ještě výraznějiším způsobem upozorní Pavel Vrána, který má v ději několik drobnějších pěveckých sólových výstupů, například roli kněze v úvodním pohřbu krále. Nesmíme ještě zapomenout jmenovat čtvrtého člena pánské company, kterým je Erik Houba. Choreografie tanečních čísel, která nejsou nikterak složitá a velmi dobře ilustrují děj, se ujala Jana Hanušová. V závěrečných formacích tanečních čísel je znát i rukopis režiséra Roberta Johansona, neboť vyznívají ve snaze po show poněkud „americky“.
Jak jsem již napsala v předchozím odstavci, poněkud okatě a prvoplánově na mne působily závěry tanečních čísel company, končící nadšeným širokým úsměvem, s rukama nad hlavou a logicky provokující následný potlesk. Světová verze Hamleta, uvedená poprvé v Praze, má tedy nádech vskutku americký, s prvky show, která je vyzkoušená a ověřená, že na diváky funguje. Ale možná že právě tohle je kritérium, které musí muzikál obsahovat, aby měl u diváků úspěch. Nevím. Ale to je asi tak jediné, co by se Johansonovi dalo „vytýkat“. Možná, že tyto "americké" prvky upoutaly pouze moji pozornost, a že diváci budou naopak skutečně nadšeni… Tím lépe.
Režijní pojetí Roberta Johansona vetklo muzikálu po všech verzích, kdy byl Hamlet realizován v zahraničí (proslulá Broadway v New Yorku, Soul v Jižní Koreji a v současné době probíhají jednání o uvedení v Japonsku) nadhled a jistotu vypilovanou mnoha reprízami. Na zkouškách, kterých jsme se mohli několikrát zúčastnit, bylo vidět, že Johanson má o všem jasnou představu, a že je schopen ji hercům ve všech nuancích beze zbytku předat a vést je správným směrem ke konečnému výsledku. Představení je do detailu propracované a hýří neotřelými nápady. Velmi se mi líbila práce se zrcadly v písni „Nevěrná“, kdy tříčlenná company kopírovala pohyby královny Gertrudy, a již zmíněný zpomalený volný pád Ofélie z útesu při její sebevraždě.
Důmyslná otáčející se scéna Šimona Cabana zůstala od prvního uvedení v Kalichu nezměněna, avšak na větším jevišti Divadla Broadway dostala více prostoru a jakoby „více dýchá“. Je obdivuhodné, jakým způsobem výtvarník dokázal promyslet jednotlivé prvky této multifunkční kulisy, prošpikované různými vstupy a schodišti, takže herci mohou během jednoho obrazu průběžně procházet do odlišných prostředí. Kulisa z různých stran mimo jiné znázorňuje královskou komnatu, vstup do hradu s padacím mostem, příď korábu nebo útes, ze kterého padá nešťastná Ofélie. Nejvíce oceňuji praktičnost této dekorace, protože děj může plynule ubíhat, aniž by byl přerušován rušícími přestavbami mezi jednotlivými obrazy.
Výtvarnou stránku představení dokreslují kostýmy Simony Rybákové, každá z figur má během představení několik převleků. Nadchly mne samozřejmě složitější a propracované kostýmy královny Gertrudy, ale také jednoduchost kostýmů Ofélie, podtrhující její dívčí prostotu a nevinnost. Krásné jsou i pánské nadčasově působící kostýmy, Hamletův kabát i kožené kalhoty nebo honosnější kostýmy krále Claudia. Za zmínku stojí i černé smuteční kostýmy hned v úvodu inscenace, které diváky hned z kraje ujistí v dojmu, že se zde rozhodně nebude jednat o komedii.
Zajímavým a důvtipným způsobem pracuje výtvarnice i s barvami. V první polovině představení používá výhradně černou a bílou barvu, ve druhé polovině přidává červenou, symbolizující krev. Absence ostatních barev nikterak nevadí, naopak tam, kde by jinak barevnost odváděla divákovu pozornost, zde dává černobílá jednoduchost prostor vyniknout vnitřnímu napětí hereckých akcí. Dokonce jakoby i Hamletovy černé kostýmy v kombinaci s bílými halenami symbolizovaly jeho vnitřní rozpolcenost. Jedinou výjimkou v tomto výtvarném pojetí díla jsou samozřejmě scény, kdy přijedou herci, kde naopak kostýmy barvami jen hýří a opět symbolizují zdánlivou bezstarostnost vnějšího světa.
Po závěrečné emotivní scéně, kdy Hamlet vydechne naposledy, následuje děkovačka, která je sestavena z úryvků ústředních melodií jednotlivých postav. Má svou přesnou režii, gradující tempo a je nerozdílnou součástí celého představení, je jakýmsi shrnutím a rekapitulací. Diváky zvedá ze židlí a po každé písni vždy následuje nadšený potlesk, ať už jste zhlédli jakoukoli alternaci. Všechny jsou totiž velmi, velmi dobré, takže určitě stojí za zhlédnutí jakákoliv kombinace. Škoda, že je Hamlet nasazený jen na duben 2012, jistě by měl velkou návštěvnost i déle. Nenechte si tedy tento nadstandardní muzikál ujít!
Ani tentokrát vás nemůžeme ošidit o záběry z děkovačky a o oblíbený pohled do zákulisí, kam se diváci běžně nedostanou:
Hamlet | Ondřej Ruml |
Ofélie | Brigita Cmuntová |
Král Claudius | Janek Ledecký |
Královna Gertruda | Leona Machálková |
Polonius | Martin Pošta |
Laertes | Ladislav Korbel |
Hrobník, principál | Tomáš Trapl |
Horacio | Petr Kutheil |
Helena | Eva Burešová |
Dámská company | Michaela Zemánková, Tereza Dolejší, Tereza Bílková, Radka Weidner |
Pánská company | Pavel Vrána, Jan Čechovský, Oldřich Smysl, Erik Houba |
Komentáře k článku