15. června 2009 jsem měla příležitost vidět premiérové celovečerní taneční představení, uvedené na jevišti známého muzikálového divadla Hybernia, složené ze dvou samostatných celků Nikita a Šachmat. Jednalo se o tvůrčí počin známé choreografické stálice českého divadelního světa Richarda Hese.
V životě by mne nenapadlo, že budu požádána o veřejné vyjádření názoru na jakékoli divadelní představení, jelikož se nepovažuji za odborného kritika a posuzuji představení citem a pohledem poučeného laika.
Premiérový večer začal Nikitou – známým příběhem mladé dívky, jež sklouzla na šikmou plochu a která před absolutním koncem dostala druhou šanci, ovšem za cenu, že se stane nájemným vrahem pro tajné služby a která stále toužila žít normální, běžný život. Příběh dvojího života, plného nucených lží a přetvářky. Příběh okovů, jichž zbavit se šlo jedním jediným způsobem...
Přestože si uvědomuji obtížnost takového tématu pro pohybové vyjádření, musím politováním říci, že jsem v tomto případě od známého choreografa čekala více. Ano, jednalo se o dívku sklouzlou na šikmou plochu, 
která dostala druhou šanci. Bohužel však, se vyjádření omezilo na klasický vztahový trojúhelník, zasazený do prostředí tajných služeb, okořeněný nestandartní erotikou.
Z choreograficko tanečního hlediska považuji za nejpovedenější scény ztvárňující výcvik v Sekci, z nichž čišela energie dosáhnuvší až na balkon, ze kterého jsem představení sledovala. 
Scénografie mi korespondovala s příběhem i prostředím, do něhož je zasazen.
Co se použité hudby týká, mám velmi ráda toto tvůrčí období Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové, protože upřednostňuji hudbu nabitou, z níž vyvěrají emoce, pramenící z hlubin lidské duše. Ocenila jsem spojení tance s živým zpěvem Daniela Hůlky, Leony Machálkové a následně i Marie Fajtové, 
Daniely Baňasové, Beřicha Levého, Lucie Šoralové a Jiřího Zonygy.
Toto propojení živého zpěvu a tance vyniklo v následujícím Šachmatu, který jsem před lety viděla v nastudování prvního složení taneční skupiny UNO, tudíž, přestože jsem se tomu bránila, se u mne projevila tendence srovnávat.
Použité klasické téma dvou bojujících protistran se zápletkou, podobnou té z Romea a Julie, není tak obtížné na pohybové vyjádření, takže tato část večera vyšla pozitivněji. Odvěké téma boje dvou protikladů, černého krále a bílé královny by se mohl chápat též jako souboj mužského a ženského principu, přičemž bylo možné vysledovat rozdílnost přístupu a použití zbraní. 
A také bylo ukázáno, že v každé skupině se najde jedinec či více jedinců smýšlejících odlišně a jaké důsledky to pro ně může mít.
Choreografie byla pěkná a náročná, s místy až akrobatickými prvky, což se občas, u nejnáročnějších figur, projevilo maličko těžkopádnějším provedením. 
Pevně věřím, že to bylo způsobeno čerstvostí představení. Opravdu hodně se mi líbil nápad a práce s jemnými šály, představujícícmi nitky osudu či křižovatky vztahů, spuštěnými z plošiny, na které zmínění zpěváci předváděli svůj um lahodící divákovu uchu.
Z tanečního hlediska mne více zaujala skupina černých, působících ostřejším a napjatějším dojmem. Z nich asi nejvíce představitel prvního nastupujícího koně 
Vojtěch Vlasák(?) a po něm hned představitel černého krále Dmytro Dudnik. Z bílých, u nichž bych ocenila lehce větší napětí, mne zaujala představitelka bílé střelkyně Linda Huňáčková.
Zmíním li se o kostýmech těchto představení, lépe na mne zapůsobily kostýmy vytvořené pro Šachmat, odpovídající koncepci celého díla.
Závěrem si dovolím říci, že z Nikity jsem cítila rozčarování, jelikož se představení nesoustředilo na vnitřní svět Nikity, ale zabývalo se spíše světem kolem ní. Šachmat mne i přes nabízející se srovnání nezklamal, neboť právě souboj na šachovnici se zaměřil na vztahy jednotlivých postav, a téma výborně zpracoval.
Komentáře k článku