Richard Pachman má v branži pověst snad nejhodnějšího člověka, který by nikomu neublížil. Tvrdí to o něm alespoň všichni, s kým jsem díky našemu serveru přišel v poslední době do styku, namnoze osobnosti, které máme v rubrice Showcase, lidé, kteří tohoto skladatele znají už pěknou řádku let. To mě, ještě předtím, než jsme se seznámili, velmi zaujalo. Přesto Richarda potkala málem katastrofa. Jak se musí ohánět člověk, který se živí skládáním a další zajímavosti z jeho současného života se staly podkladem našemu rozhovoru.
Jak vznikl muzikál Babička, kde se vzal nápad?
Přiznávám, že ten nápad nebyl z mé hlavy, přišla s ním spoluautorka libreta, paní Postránecká v létě 1997. Mě ten nápad nadchnul, protože je to téma ryze české a říkal jsem si, že by to mohlo fungovat ve spojení mé poetické hudby s poetičností Boženy Němcové, kterou já mám hodně rád. Babičku jsem četl poprvé v pěti letech a je to opravdu kniha, ke které se vracím celý život. Babička je dílo, které člověk jinak chápe jako dítě a jinak jako dospělý.
S paní Postráneckou už jste se znali dříve nebo jste dokonce na něčem spolupracovali?
Ne, spojili jsme se na tento jediný projekt.
Babička se výrazně odlišuje od toho, co jste napsal před ní. Ve vašich předchozích dílech zní spíše instrumentální skladby, esoterická hudba a podobně.
Ano, to je má hlavní parketa. Vydal jsem deset alb, pět z nich autorských, jedno vánoční, tři jsou s mojí úpravou vážné hudby a k tomu CD s muzikálem Babička. Ona ta nálada, ta energie té hudby je podobná i v té Babičce, protože ne nadarmo se říká, že každý skladatel skládá celý život jednu píseň. Stejně i já bych asi nedokázal úplně vybočit. 
V podstatě ta muzika je stále nabitá, alespoň doufám, pozitivní energii - podle reakcí diváků doufám, že tomu tak je. Rozdíl v práci na muzikálu je ten, že jsou to písně zpívané a je tam muzikálová skladba - práce s tématy, návrat k tématu a takové věci. Měl jsem velikou chuť se do toho pustit, protože člověk nějak musí jít dál a měl jsem potřebu dělat zpívanou muziku. V tu chvíli se objevil nápad s Babičkou. Každopádně to není můj poslední výlet do muzikálové tvorby.
Máte něco v plánu nebo už snad něco konkrétního připravujete?
Já mám dokonce už zkomponováno. Využil jsem té dlouhodobé zdravotní pauzy a doma skládal novou muziku. Nejsem pověrčivý člověk, ale jsem v situaci, kdy bych nerad řekl, o jaký projekt jde. Mám vymyšlený krásný námět, námět do krásného prostředí a nemám ještě vše schváleno. Bylo by proto předčasné, abych tento projekt prezentoval. On to nebude klasický muzikál, spíš multimediální projekt a pokud všechno dopadne jak má, měl by se objevit na konci roku 2002 nebo na začátku roku 2003. Každopádně ho nechci uspěchat a hrozně rád vám sdělím informace ve chvíli, kdy bude stoprocentně jisté datum premiéry.
Hudbu máte zkomponovanou. Co libreto? Také už je hotové?
Pracuje se na obojím. Já nejsem autorem textů, ale mám výborného textaře, se kterým jsme dohodnuti na spolupráci. Štáb se tedy dává dohromady.
Říkáte štáb. Počítáte se stejnými spolupracovníky jako na Babičce?
Každopádně ano. Počítám se stejnou produkcí, hlavně s Hankou Svěrákovou-Jandovou, která se mnou dělá všechny projekty, nejenom Babičku. Bez ní bych nebyl schopen fungovat v muzice. Dále počítám s Martinou Kadlecovou, která dělala kostýmy do Babičky. A samozřejmě s některými zpěváky, se kterými jsem pracoval.
Babička se v Praze hrála ve dvou divadlech s odlišným obsazením. Proč?
Ty změny v obsazení probíhaly průběžně jako u každého muzikálu, jedni herci odcházeli, jiní přicházeli. Jednou z posledních změn je příchod Míšy Linkové, která alternuje Milušku Voborníkovou v roli kněžny. Jako zásadnější vidím změnu scény, protože jsme se přestěhovali do nového divadla. Vzhledem k tomu, že po mém nepříjemném úrazu jsem se věnoval více malování, tak jsem namaloval takový obří vlčí mák, který je jedním z nových komponentů scény. Já nechci aby to vypadalo že si všechno musím dělat sám, mě to prostě baví. Problém divadla Jiřího Grossmanna spočívá v tom, že to bylo kino, prostor nemá dostatečnou hloubku. Proto jsme původní scénu zrušili a nyní řešíme Babičku formou opon a závěsů. Změnili jsme i některé kostýmy, v úplně novém máme Hortensii.
Takže U hasičů je vám dobře a hodláte tam vydržet?
Tohle divadélko je příjemné, bohužel tím jak je v poslední době oblíbené, tak je dost zablokované. Takže těch představení nebude moc. Máme ale naplánováno spoustu koncertů, benefičních akcí, zájezdy mimo Prahu.
Už jste několikrát narazil na úraz který se vám stal. Chcete o tom prozradit něco bližšího?
Já si myslím, že každá nemoc a každý úraz do života patří. Nejsem člověk, který by věřil na osud. Ale když to vezmu zpětně, tak na tom úrazu a na tom co jsem si prožil, bylo i spousta pozitivního.
Mně se “podařilo” v létě roku 2000 na návštěvě u přátel napít se louhu. Měli louh přelitý v láhvi od limonády, ta tekutina byla čirá, nepáchla, tak jsem si dal jeden malý hlt. A tak jako se každá nehoda i havárie odehraje během zlomku sekundy, tak i já jsem si během zlomku sekundy pohnul svým osudem na další rok a půl. V té chvíli jsem netušil, co se přesně stalo, že ten louh byl tak silný. Přišlo mi divné, proč kolem mě všichni tak lítají, proč záchranka, proč intenzivní jednotka, proč kapačky. Já jsem se necítil špatně, šlo mi o život, aniž jsem si to uvědomoval.
Copak to nebylo bolestivé?
V té první chvíli ne, to začalo až později. Několik dní jsem pak nemohl mluvit, měl jsem poleptaná ústa i jazyk. Problém u louhu je ten, že se táhne po sliznici, naleptá jícen a pracuje ještě několik týdnů. Jícen se mi zjizvil a stahoval tak dlouho, že v prosinci jsem nebyl schopen přijímat potravu ani nápoje. Takže mi šlo opět o život, dokud mi nevoperovali zařízení, kterým jsem půl roku dostával potravu do těla. To období bylo náročné po fyzické stránce, zhubl jsem dvacet pět kilo, byl pravidelně v nemocnicích a připravoval se na velkou operaci. Neměl jsem jinou šanci, protože jsem v té době nedokázal polknout ani vlastní sliny. Je to taková věc, kterou si málokdo umí představit. Taky jsem si neuměl představit, že tak základní věc jako polknout, by mohla nejít. A pro mě polknout hlt vody byl ten sen, ten cíl, to nejlepší, co se mi může přihodit! V té době jsem si přerovnal hodnoty v životě. Když je člověk zdravý, tak chce moc věcí, když je nemocný, chce jedinou - být zdravý.
Dostal jsem najednou takovou možnost – má činnost byla na rok zastavena. Předtím jsem žil neskutečně rychle a najednou jsem byl nucen podívat do svého nitra. Začal jsem se věnovat různým věcem, na které jsem předtím neměl čas, mimo jiné psychotronice a léčitelství. To mi pomáhalo zvládat to nejhorší období. Jsem člověk aktivní a nedokázal bych jenom čekat, až mi řeknou: tehdy a tehdy tě budeme operovat. Navíc jsem v téhle době měl štěstí na lidi kolem sebe, kteří mi pomáhali a měl jsem také velké štěstí na lékaře. 
Ten příběh končí velice pěkně křtem mé nové desky Centurium, kterou mi křtil úžasný člověk, pan profesor Pafko, který mě v červnu operoval a tím mě vrátil mezi normálně konzumující lidi.
Nemáte po úraze a operaci problémy se zpíváním?
Naštěstí ne, louh minul hlasivky a ani při operaci nebyly poškozeny. Dokonce i v tom nejhorším období před operací, kdy jsem vypadal jako z koncentračního tábora, jsem jednou měsíčně zpíval v muzikálu. Hodně mi to psychicky pomáhalo.
Zpíváte někde mimo muzikály?
Mám vlastní koncerty, kde vždy zpívám několik písniček. Nejbližší akce je 17. prosince v Praze v kostele sv. Tomáše, kde s Ditou Hořínkovou a její sestrou Dianou máme přichystaný vánoční repertoár.
Nedávno jste s Babičkou hostovali ve Vídni. Bylo to jen jedno představení nebo významnější záležitost?
Udělali jsme tam zatím jen dvě představení, ale ta spolupráce je otevřená. Očekáváme, že si nás tam budou zvát i do budoucna. Babička se tam velice líbila, bylo to představení pro Čechy žijící v Rakousku. Zažili jsme tam to, co jsme nezažili v Praze. Lidé plakali dojetím na konci, když babička umírá.
Takže na vás přišli jen Češi?
Ne, přišlo i hodně Rakušanů, textům sice nerozuměli, ale muzika se jim líbila.
A cizojazyčná verze nebude?
Ne, u Babičky o překladu neuvažujeme. U dalšího projektu snad ano.
Čím se zabýváte mimo hudbu?
Malování je můj velký koníček. Chodil jsem od šesti let jak do výtvarné tak do hudební školy. Potom ale malování ustoupilo do pozadí, protože muzika se stala dominantní v mém životě. A teď, když jsem byl dlouho doma, začal jsem zase malovat. Hlavně maluji obrázky jako dárky pro své přátele. Ale do budoucna plánuji i výstavu svých obrazů. Nemyslím si, že dělám nějaké velké umění - olej, velká plátna. Je to spíš, stejně jako u muziky, vyjádření pocitů, energie, nálad.Jeden koníček malování, druhý cestování. I když na to teď nebyl ani čas ani síly. Takže se alespoň rád procházím po přírodě. Hlavně v posledním roce se snažím nebýt zavřený v žižkovském bytě.Ta Praha je sice strašně krásná, ale je plná stresu. Radši jsem někde kousek za Prahou. A poslední můj koníček čtrnáct dní starý je fenka Sára.
A co počítače, internet, technika? Koníček, běžná věc nebo nutné zlo?
Jako muzikant a skladatel bych dnes těžko mohl existovat bez webové stránky. Hlavně v době, kdy jsem byl nemocný, byl internet moje prakticky jediné spojení se světem. Je to úžasně rychlý a levný způsob komunikace. Mám internet velice rád. Přiznávám, že nejvíc využívám e-mail, na surfování čas nemám. Netrávím hodiny u internetu. Je to pro mě účelová věc, stejně jako mobilní telefon nebo auto.
Jste i aktivním tvůrcem internetu? Myslím tím vaše webové stránky.
Ne, stránky mi dělal profesionální grafik Petr Slobodzian, který mi dělá i grafiku obalů CD. Stránky jsou celé dělané ve flashpointu, stále se tam něco hýbe, otáčí… Já jsem vlastně jenom zadal informace.
A při skládání preferujete moderní elektronické nástroje nebo klasické akustické?
Kombinuji. Skládám na klasické akustické piano a potom pomocí syntetizéru a počítače dělám aranže. A i při nahrávání se snažím, aby ta “umělotina” nebyla příliš cítit. Syntezátory doplňuji akustickou kytarou, houslemi, saxofonem, sbory. Vidím do budoucna cestu hudby ve spojení prostředků, které skýtá hudba vážná i populární.
Vedle skládání, hraní, zpívání, malování, jste i spolumajitelem vydavatelství RP Music. Máte snad v úmyslu produkovat i jiné autory a interprety nebo tím jen zaštiťujete vlastní tvorbu?
Pod RP music jsem vydal několik posledních alb, zejména ale produkujeme muzikál Babička. Mít vlastní produkční firmu je náročnější. Dát do pohybu některé věci je méně pohodlné, než podepsat smlouvu s někým jiným a nechat o sebe pečovat. Já tomu říkám nezávislost a svoboda. Kdysi jsem byl vydáván, nemám však ty zkušenosti až tak úžasné. Nebránil bych se do budoucna podpisu nějaké smlouvy, nechci však být někde exkluzivně vázán.
Ó ano, pracovní svoboda nade vše. S tím souhlasím! Přeji úspěch vaší poslední desce a jistě se setkáme opět, až budete dělat další muzikál.
Děkuji vám za rozhovor.
ptal se a fotografický doprovod připravil Martin J. Polák
Komentáře k článku