„…Žůžo super účesy,
máme na ně koncesi,
to je ta krása,co chlapi chtěj mít!
Jó, pravá krása vždycky mužský drtí,
náš parfém táhne je jak smečku chrtí,
to je to věčný ženství, co chlapi chtěj mít. …“
Na scénu vtrhly dvě velmi energické dámy, zpívají a tančí. Celé divadlo, včetně postav na jevišti sleduje jen je. Dámy mají poněkud robustnější figury, než bývá zvykem. Bodejť by ne, vždyť jsou to… Kdo? To prozradíme později. Je úterý 29. prosince 2009 a nacházíme se v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Hlediště tohoto krásného divadla postaveného v novorenesančním stylu je do posledního místečka vyprodané. Dnes večer je uváděn titul Sugar.
Stručný obsah díla si s dovolením vypůjčím z divadelního programu, protože lépe bych ho asi nenapsala, tedy: Dva muzikanti, kontrabasista Jerry a saxofonista Joe mají vážně smůlu. Nejenže nemohou sehnat práci, jsou bez peněz, ale navíc se stanou nechtěnými a nepohodlnými svědky vyřizování účtů dvou mafiánských band. Šéf té úspěšnější, zvaný Psí dečka, si přeje jediné – udělat z nich nebožtíky. Jerrymu a Joeovi proto nezbývá než zmizet a to co možná nejdřív a nejdál.
Jejich jediná naděje se jmenuje Sladká Sue a dívčí hudební skupina Melody Ladies, jež právě odjíždí na turné na Miami a – kdo by to byl řekl – hledají právě hráčky na saxofon a kontrabas. Jerry a Joe mají jedinou možnost: obléci si ženské šaty, nalíčit se, vzít si paruky a stát se Josefínou a Dafné. Už ve vlaku zjišťují, že tato nepříjemná ponižující převleková hra může mít i své kladné stránky, když poznají zpěvačku kapely a hráčku na ukulele, překrásnou „Sugar“ Kane Kowalczykovou.
Scéna, vytvořená Janem Křížem, byla jednoduchá, ovšem ne strohá, odpovídající době příběhu. Jednoduchými prostředky se zde mění prostředí od Chicagské hudební scény a ulice, přes prostředí garáží až po Miamský luxusní hotel a jachtu. Velmi zajímavé bylo ztvárnění vlaku a vlakových kupé, které režisérovi a hercům nabízelo široké možnosti využití a práce s prostorem. Vtipné bylo též znázornění bazénu v Miamském hotelu a s ním související příchod dirigenta na druhou půli představení, jež „připlaval“ ke svému pultíku umístěnému v orchestřišti – bazénu. Připlaval velmi stylově – se šnorchlem a brýlemi a poté si nasadil květovanou koupací čepici. :-)
Kostýmy Veroniky Hindle byly, jak již odpovídá komediálnímu žánru, vytvořeny s nadsázkou. Zaujalo mne vtipné noční prádlo v převlékací scéně Josefiny a Dafné ve vlaku, jež i mužským figurám dodávalo ženský šmrnc. Také se mi líbil výrazně vzorovaný oblek Psího dečky, který měl v Miami. Barevnost kostýmů byla výrazná, ne však přehnaná. Malou výhradu bych měla k použití kožichů pro tanečnice v tanci se Psím dečkou v první půli představení. Pro vyjádření podsvětí s nimi souhlasím, jednalo li by se o činoherní výstup. U tanečnic na pohled těžké kožichy zakrývaly pohyb a tím pádem samotnému tanci velmi ubraly na zajímavosti.
Choreografické části představení se ujala Petra Parvoničová. Již jsem měla možnost se seznámit s její tvorbou a tak mé nároky byly o něco vyšší, než poprvé a musím říci, že byly naplněné. Choreografie odpovídaly i s použitím modernějších prvků stylu třicátých let. Byly různorodé, členité, využívající partnerskou spolupráci. Prostorově naplno využívaly možnosti jeviště. Co se samotných tanečníků týká, mou pozornost přitáhli představitelé hlavních postav, tudíž se připojím k vyjádření samotné choreografky, že bylo třeba ještě zkoušet a čistit tance.
Jak jsme již pochopili, dvě na začátku zmíněné energické dámy, nejsou ve skutečnosti dámy, ale převlečení hudebníci představovaní Daliborem Gondíkem a Janem Křížem. Je radost sledovat, jak tito herci využívají možností, které jim nabízí komediální převleková role. Výborným způsobem s nimi spolupracuje Adéla Gondíková v roli roztomilé Sugar. Velmi mne zaujal také Michael Pleskot v roli "štěkajícího" Sira Osgooda Fieldinga.
Na hercích je vidět, že toto představení hrají s oblibou a užívají si vše naplno. Divák se o to víc baví a rád odpustí nepřesnosti či chyby, a že jich - podle vyjádření samotných aktérů - bylo na první repríze poměrně dost. Díky vysokému hereckému nasazení je divák ve valné většině případů nevnímal.
Dnešní večer byl výjimečný též tím, že v roli Psího dečky se poprvé představil Oldřich Kříž. Ze zákulisních informací vyplývá, že jako režisér tohoto představení měl na nastudování této role pouhou jednu zkoušku. Výhodou je, že jako režisér celé představení zná. Přesto musím ocenit to, jak se Psího dečky o dnešním večeru zhostil, protože i přes znalost kusu není jednoduché přejít od režisérského pultu přímo na jeviště.
Rovnou se zmíním též o režisérské roli Oldřicha Kříže. Hra se mi jako celek velmi líbila a přestože se nejedná o muzikál, tak, jak je v Čechách chápán, ale o situační komedii, byly zde všechny složky, herecká, pěvecká i taneční, zastoupeny rovným dílem. Dílo je od počátku a prvních tónů hudby, hrané živým orchestrem, dýchající, živé, prošpikované písněmi přirozeně zapadajícími do děje. Divák má po celé představení možnost bavit se mnohými vtipnými gagy vyplývajícími z mužské přirozenosti donucené situací k ženskému převleku a chování, a z toho vyplývajících omylů a situací. Soudím, že je naprosto přirozené, že tato výborná komedie vyprodala celé divadlo do posledního volného místečka.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku