Splnil se mi sen
Možná se i vám stalo, že vás při nějakém představení zaujme svým výkonem herec či herečka ve vedlejší roli. Tohle se mi stalo při jednom podzimním představení muzikálu Hamlet. Moji pozornost upoutala drobná černovláska s milým a upřímným usměvem ve tváři, který ji neopouštěl ani při náročných tanečních scénách. Proto jsem po představení požádal Janu Tyšerovou o rozhovor. Uskutečnil se ale až o několik měsíců později…
Kdy se u vás vlastně poprvé objevil nápad stát se muzikálovou zpěvačkou?
Už od mala jsem chtěla být zpěvačka a herečka.Tedy především herečka. Jenže potom jsem začala zpívat v LŠU, která mě sice strašně bavila, ale zpívala jsem tam trochu jiným způsobem. Jemněji, falzetem. A tak to šlo až do střední školy. Tehdy jsem se rozhodla podat přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna.
To ale, tuším, nedopadlo?
Ne, nedopadlo. Já jsem se v těch svých sedmnácti beznadějně zamilovala do staršího partnera, začala jsem ho obdivovat a docela bezvýhradně poslouchat. A on objevil, že se koná konkurz do Prahy na muzikálové studium u Petra Novotného. Takže mě začal přesvědčovat, že nepotřebuji jezdit studovat na pět let do Brna a že mám zkusit tuto soukromou školu v Praze. 
Když tolik naléhal, řekla jsem si, že na konkurs jet můžu. Uspěla jsem a Petr Novotný mě přijal. Takže jsem se ocitla v Praze a asi rok a půl studovala muzikálové herectví a zpěv. Hrozně mě to bavilo, bylo to dobrodružství, ale zároveň to bylo velmi náročné, protože v té době jsem maturovala.
Potom jste se vrátila zase do Ústí nad Labem.
Ano, asi po roce a půl jsem se vrátila do Ústí a přemýšlela, co dál. Na odchodu z Prahy měl podíl i osobní nepříjemný zážitek. Začala jsem se Prahy bát. Po mém návratu dostal přítel nápad založit v Ústí soukromou muzikálovou školu. Určitým problémem bylo sehnat kvalifikované profesory, ale podařilo se a škola fungovala dva roky. V té době divadlo Ta fantastika vyhlásilo konkurs na Krysaře a já byla najednou zpátky v Praze.
Přilákala vás hudba Dana Landy?
To snad ani ne, mě v té době přišla jeho hudba příliš tvrdá. Depresivní až morbidní. Chtěla jsem ale hrát a zpívat v muzikálu. Takže jsem si řekla - uvidím - a šla do toho. Pravdou je, že jsem dostala pozvánku už na konkurs na Ježíše, jenže to bylo v době, kdy jsem se Prahy bála. A taky jsem tu neměla zázemí.
Ocitnout se bez přátel ve velkoměstě je asi poněkud stresující…
Samozřejmě. Tenhle problém se týká mnoha umělců, kteří přijdou do Prahy nebo jiného velkého města za svým vysněným cílem. A v mém případě to bylo divadlo. Prvním problémem bylo najít si nějaké bydlení. Víc než rok jsem bydlela u moc hodné staré paní, která ale měla podmínku, že budu používat jenom pokojíček a kuchyň tak maximálně na uvaření čaje. Takže tam jsem chodila jen spát. Pak jsem bydlela ještě v jednom pronájmu, ale teď už máme s přítelem velký byt.
Takže v Praze jste díky Krysaři - tedy tomu původnímu ve Fantastice. Ten už se ale dlouho nehraje. Kde jste hrála potom?
Po Krysaři jsem nastoupila do muzikálu Kráska a zvíře. Původně jsem dělala konkurs na roli sestry a také jí nějaký čas hrála. Později jsem však dostala i roli Krásky. Tahle inscenace prochází docela složitým vývojem, plným problémů a mnohdy i chyb. Na vině je mimo jiné i poměrně malý počet představení. Proto jsem docela ráda přijala nabídku vystupovat v Německu. Nejednalo se o muzikál , ale o vystupování s kapelou. Přesto jsem měla chuť do toho jít. Hodně mě asi ovlivnilo první setkání s kapelníkem. Nedám moc na úplně první dojem, ale tenhle člověk si mě velmi rychle získal.
Byla to velká změna z muzikálu na koncertní podium?
Byla to hlavně veliká zkušenost. Nikdy předtím jsem v takhle velké kapele nezpívala. Hrálo se na různých bierfestech a festivalech po celém Německu. Převážně převzaté skladby v poprockovém stylu. Taková muzikantská otročina. A k tomu cestování z Prahy do Německa a mnohdy zase po koncertě v jednu ve dvě v noci zpátky. Získala jsem tím nejenom hudební, ale i řidičské zkušenosti. Vzpomínám, jak mi jednou cestou domů hluboko po půlnoci na dálnici vstoupil do cesty párek divočáků. Nic se naštěstí nestalo, stačila jsem se jim vyhnout, což vzhledem k rychlosti nebylo jednoduché. Ale byl to pro mne docela velký šok. A vlastně i poučení, že člověk musí být stále ve střehu.
Vaše koncertní vystupování skončilo tedy hlavně kvůli únavě?
V podstatě ano. Beru tohle období jako určitou vývojovou etapu a myslím, že je dobře, že jsem jí prošla. Jednoho dne jsem si řekla "dost, stačí." Bylo to fajn. Zkušenost. Změna. A samozřejmě i finančně to bylo docela zajímavé. Jenže já chtěla hrát v muzikálech a při koncertování jsem se tady nemohla k ničemu zavázat. Navíc jsme v té době už s holkama z Triny intenzivně připravovaly písničky pro naše první CD. A úplně náhodou mi jeden kamarád řekl o konkursu do Hamleta, i když jen do company.
Hamlet byl v té době již poměrně slavný muzikál. Jaké to je příjít do již zaběhnutého představení?
Velká výhoda je v tom, že odpadá to zdlouhavé zkoušení, které je pro company vždycky nejúnavnější. To si plně uvědomuji teď, když zkoušíme Krysaře. 
Dělala jsem sice konkurs na Agnes, jenže se prý nehodím typově, a proto jsem byla obsazena do taneční company.
Nemrzí vás to?
O tom rozhodnutí mi nepřísluší polemizovat, jako zpěvačka jsem pochopitelně zklamaná, tak se to snažím brát z lepší stránky, jako uznání mých tanečních schopností. Tanec mě moc baví, vždycky mě bavil a lituji, že jsem se mu nevěnovala v dětství intenzivněji. Chodila jsem sice v sedmi letech do tanečního kroužku, brzy mi ale přestalo stačit poskakování do kolečka. A navázat, pokračovat, dlouho nebylo jak. Proto je mi hodně příjemná každá pochvala toho, jak tančím.
To znamená, že teď vůbec nezpíváte?
Samozřejmě, že zpívám. Hodně se teď soustředím na práci ve skupině Triny. Na jaře nám vyšlo CD, na podzim jsme odzpívaly víc jak deset koncertů, dvakrát si nás pozvali do Noci s Andělem a zdá se, že se to ubírá správným směrem. Dokonce to vypadá, že se nám podařilo sehnat dobrou manažerku, což je v dnešní době velice těžké, ne-li nemožné.
V dnešní přemuzikálované době opravdu není jednoduché sehnat vystoupení. Ani pro sólistu, tím méně pro skupinu. Muzikály jsou asi přece jen atraktivnější a lukrativnější, ne?
Já vím a dost mě to na českém divákovi mrzí. Je smutné, když většina lidí jde na tu slavnou a mediálně známou hvězdu a přitom tu je tolik kvalitních muzikantů, zpěváků a herců. Ty ale průměrný člověk nezná, protože je neviděl v televizi. Přijde mi to absurdní a moc si přeju, aby se to změnilo. Na muzikály by se mělo chodit jako na kvalitní dílo a ne na… Nebudu říkat jména, ta si každý doplní sám. I na opravdu dobrá představení volají lidi: "A hraje ten a ten? A jestli ne, tak to já ty lístky nechci".
To je snad přehnané, ne?
Bohužel není.
Takové problémy asi v Triny nemáte?
To rozhodně ne. My jsme se sešly před třemi lety na Krysaři a rozhodly jsme se, že chceme něco dělat spolu. A vlastně první rok a půl byly jen každodenní zkoušky. To se dá dělat jenom když člověka něco opravdu baví. Ty trojhlasé vokály se dost těžko dávají dohromady. Doufáme ale, že se naše muzika bude líbit. Nejen odborníkům. A jestli nás to uživí ? To se uvidí.
Živit se tím, co člověka baví, by chtěl asi každý.
Já jsem neřekla, že mě muzikál nebaví! Naopak. Jsem šťastná, že v nich hraju. Mě se tím splnil jeden sen. Ale myslím, že je normální, když někdo něčeho dosáhne, že nechce ustrnout. Chce jít dál, zkoušet něco nového. Já mám navíc problém v tom, že v muzikálech je moje malá výška velkým handicapem. Právě kvůli výšce jsem se nedostala do Monte Crista. Docela mě to naštvalo, protože mi to pan Hes řekl až po třetím kole konkursu. Prý jsem šikovná, ale moc malá.
To víte, to chvilku trvá, na tohle přijít…
(smích) To nic, to už je pryč. Teď dělám Krysaře a jsem ráda, protože se mi už líbí nejen muzika, ale i děj. Myšlenka muzikálu. Poslední dobou jsem dost unavená, protože zkoušky jsou fyzicky náročné. Od deseti do jedné a znovu od dvou do pěti naplno tancovat, to dá docela zabrat. A často ještě večer následuje představení Hamleta. To pak přijdu po desáté večer domů, padnu do postele a spím. Takže na nic jiného mi teď čas nezbývá.
Přeji Vám tedy dostatek sil, hodně dalších muzikálových rolí a děkuji za rozhovor.
text a foto Martin J. Polák
Komentáře k článku