Hudba je mocná čarodějka, která se pro mnohé z nás stala životní vášní a někdy i nutností či posedlostí. Zvláště pak, pokud její nádherné tóny prezentuje výjimečný interpret, dokáže i nemožné. Umí rozechvěle rozbušit srdce při něžné milostné árii, aby se pak s příštím tónem tlukot srdce rozběhl tryskem jako o život v othelovské žárlivé scéně, a snad následně postupně utichl, jakoby chtělo raněné a zoufalé srdce přestat tlouci úplně nad zmařenou a ztracenou marnou láskou. Tak takové emoce dokáže na jevišti i v hledišti vyvolat jen jediný muž – tenor 21. století José Cura.
Tento výjimečný argentinský tenor otvíral 16. 7. 2010 úvodním galakoncertem Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. 
Společnost Auviex, která tento hudební festival pořádá, skutečně nemohla zvolit lépe. Nasvědčuje tomu i fakt, že vstupenky na koncert tohoto operního velikána byly okamžitě vyprodány, stejně jako na druhý přidaný nedělní koncert.
Koncert samotný začal nejprve hudební prezentací Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou dirigenta Maria de Rosi. 
Po odeznění prvních tónů se pak již objevil José Cura. Překvapil však obecenstvo tím, že se neobjevil na jevišti, tak, jak všichni netrpělivě očekávali, ale přímo v hledišti mezi diváky. Tímto gestem - navázat kontakt s diváky, si krumlovské obecenstvo beze zbytku okamžitě získal.
Dalším galantním gestem tohoto operního barda byla prosba vznesená k prezidentu republiky Václavu Klausovi, aby si orchestr směl svléci saka. 
Počasí tohoto červencového večera bylo skutečně neobyčejně horké a hudebníci na pódiu velmi trpěli, a tak jistě toto pozorné gesto ocenili, stejně jako publikum. A pak už prostorem Pivovarské zahrady zněly nesmrtelné operní tóny. A tak, jak pozvolna padal na zahradní prostory soumrak, tak i postupně umlkaly okolní ptačí trylky, snad proto, aby nechaly vyznít zpěv, který má člověk možnost slyšet jen několikrát v životě.
Ve večerním soumraku tak zněly skladby velikánů jako Ruggiero Leoncavallo, Guiseppe Verdi či Giacomo Puccini. Namátkou jmenujme opery Komedianti, Síla osudu, Othelo, Tosca, Madam Butterfly nebo věhlasný Turandot. V podaní Josého Cury všechny jeho postavy na jevišti žily, ačkoli se jednalo o koncert, nikoli o divadelní představení. Tolik vášně a radosti z hudby, která projevy toho interpreta provází, ať stojí na operním jevišti či koncertním pódiu, nelze snad spatřit u nikoho jiného.
A úplně stejná živočišná vášeň na vás dýchne i z jeho studiových nahrávek. 
Obrovský pěvecký talent, který svým projevem i při pouhém poslechu, umí vyvolat ohnivou vášeň a touhu - nezkrotnou a naléhavou. Když José Cura touží, pak posluchač touží s ním, když pláče - pak pláče s ním. A když nenávidí - pak cítí posluchač i nenávist a to je vzácnost.
Hostem Josého Cury byla sopranistka z Jižní Koreje – In-Hye Kim. Ačkoli pěvkyně jistě po technické stránce disponovala velmi zdařilým rozsahem, tak barva jejího hlasu mne příliš neuchvátila. Nutno však v rámci objektivity podotknouti, že nejsem právě velkým milovníkem sopránů. Preferuji spíše pěvkyně altové garnitury. Pokud soprán, pak jedině něčím výjimečný, jako je třeba křišťálový hlas Katherine Jenkins, nebo zajímavý projev Anny Netrebko.
Publikum pak José Cura průběžně (kromě svého skvělého pěveckého výkonu) ještě bavil i svými mluvenými vsuvkami, kde se mohli posluchači mimo jiné dozvědět i fakt, že největším nepřítelem pěvce na open air akci, je krom deště ještě druhý velký fenomén, a tím jsou komáři. Líčení zážitků argentinského pěvce při boji s nimi, bylo skutečně roztomilé a myslím, že se v obecenstvu nenašel nikdo, kdo by se alespoň neusmál. Navíc José Cura neodolal a odskočil si i k dirigentské taktovce, a tak jsme mohli vidět i další z jeho dovedností.
Ale protože čas je neúprosný, minuty v přítomnosti tohoto operního velikána letěly nezadržitelně tryskem, a tak bohužel přišel čas se rozloučit. Nicméně protože publikum přivolalo bouřlivým potleskem hrdinu večera zpět – dočkalo se odměny v podobě přídavku v latinsko-americkém stylu "Somos Novios" a "Esta Tarde Vi Llover". A jelikož, jak řekl José Cura: „Dokud nezazní Nessun Dorma, tak koncert neskončil.“, tak i tato nesmrtelná skladba ozvláštnila a posvětila finále. 
S posledními nádhernými tóny této vznešené árie pak ozářil nádvoří Krumlovského zámku a Pivovarskou zahradu velkolepý ohňostroj.
Pozornému čtenáři jistě při čtení těchto řádků neuniklo, že se nejedná jen o pouhou faktickou reportáž z dané akce, ale spíše o osobní vyznání obrovské hudební lásce. Být osobně přítomna na koncertu tohoto pěvce bylo pro mne splnění životního snu. A smět mu následně potřást rukou a říci pár slov, pak velkou ctí a zážitkem, který si ponesu celým svým životem. Lhala bych, tvrdit, že mne tento operní zpěvák bezmezně neočaroval. Je velmi hezké zjistit, že člověk, kterého obdivujete pro nějakou výjimečnou dovednost, disponuje krom talentu ještě i kladnými vlastnostmi lidskými.
Jinak řečeno, bohužel jen zřídka hvězda světového kalibru, jakou bezesporu tento sympatický argentinský pěvec je, dokáže být milá, laskavá a pozorná ke spolupracovníkům i k publiku.
Právě tato vlastnost jej činí výjimečným a po právu se může honosit titulem „Tenor 21. století“. Nezbývá než zvolat: “Bravo, Maestro, bravo!“
Veškerý fotografický materiál nám laskavě poskytla společnost Auiviex - pořadatel MHF Český Krumlov, za což velmi děkujeme. Program festivalu je k nahlédnutí zde
http://www.festivalkrumlov.cz/program
Komentáře k článku