“Aháááá… je to věc, že umím tahle slůůvka, budu tím páádem světovýý. Ohromím i spolužáka Dufka, stěží ta slůvka vyslovíí. Je to věc, že takhle válím řeči, teď budu páánem jazykůů, raz dva tři – ten rytmus mi i svědčí, chci se stát páánem valčíkůů…“ Sálem Lucerna music baru zní hitovka z dob hluboké totality. Na Vildu Čoka, nejvýraznější osobnost původního provedení této písně, nelze nevzpomenout, ale i v provedení skupiny, která si říká Hamleti, je to pořádný nářez. Nálada v klubu se 13. čevna 2010 díky tomu během pár chvil dostává do varu.
Vlastně jsem měla možnost okusit ten večer ochutnávku z jiného, svým zaměřením úplně odlišného koncertu – Večer světových muzikálů, z něhož se mi o přestávce neodcházelo lehce. Tento koncert však měla na starosti kolegyně Renata Kratochvílová. Tedy se vrátím do Lucerny. Stála jsem co by fanynka přímo pod podiem. Na protější stěně visí logo TKM, neboli Televizní klub mladých, oblíbený pořad z komunistické éry. 
Průvodce večera, moderátor Otakar Brousek stále mladší 
(jak při představování uvedl Dalibor Gondík) stylizovaný coby svazácký funkcionář, uvedl a okomentoval jednotlivé písně a jejich interprety. Bylo to podáno se smrtelně vážnou tváří, ale s takovou nadsázkou a vtipem, že jsem se nesmírně bavila, ač v jsem v dané době byla pouze dítkem základní školou povinným.
Na podiu vystoupili a zapěli hosté, dnešním mladým lidem nepříliš známí, avšak v tehdejší době jsouc velkými hvězdami hudebního nebe. Byli jimi například Václav Neckář, Jan Neckář, Linda Finková, Josef Laufer, skupina Turbo a tehdejší dětská hvězda a idol dívčích srdcí Josef Velen. Mezi hosty byla však i jména dnes velmi známá, jako například Marián Vojtko, Bohouš Josef, Martin Pošta a Monika Absolonová. 
Našlo se i několik málo známých, avšak stejně výborných interpretů jako basista Vítek Fiala nebo Marek Libert.
Kromě písně „Karel nese asi čaj“ zmíněné na začátku, jsme si měli možnost užít melodie, z nichž namátkou jmenuji: „Po hlavě skoč“, „Sbohem lásko“, „Sex bomb“, „Láska prý“, „Přestáváš snít“, velký hit Josefa Velena „Ne, pětku ne“ a ze seriálu Případy majora Zemana píseň „Bič boží“ skupiny Mimikry, při níž se vyřádila Monika Absolonová.
Bylo výborné sledovat Aleše Hámu, který se s chutí převtělil do Karla Gota, Karla Černocha nebo Josefa Laufra (ten v zápětí přišel na jeviště osobně) a jiných zpěváků. Za bicími se střídal Dalibor Gondík, Bohouš Josef a Martin Pošta (pozor, zde jde o shodu jména, bubeník a zpěvák jsou dvě různé osoby). Kytar se ujali Jakub Wherenberg a Hari Mazuki. Zpívali střídavě všichni členové kapely. Za klávesami exeloval Daniel Barták, jehož v jednom okamžiku vystřídal Zdeněk Barták. Ten se při koncertu bavil tak, že si za klávesy skočil naprosto neplánovaně.
Po přestávce se pokračovalo, druhou improvizovanou částí koncertu, při které byly sice maličko delší pauzy mezi písněmi, jak se průběžně domlouvalo pokračování, ale na atmosféře to nijak neubralo. Z řad diváctva tak neplánovaně na jevišti skončili Jan Kříž, který později dorazil po skončení svého vlastního koncertu Večer světových muzikálů a později jeho otec Oldřich Kříž. Na toho si Hamleti vymysleli špek v podobě opakování písně „Láska prý“, o které Oldřich Kříž prohlásil, že ji vůbec nezná. Po krátké domluvě ji zpíval tzv. z oleje podle listu.
A již se přiblížil čas konce a představování jmen lidí bez jejichž přispění by koncert nemohl být. Nálada byla tak rozpumpovaná, že došlo i na několik přídavků, například opakování písně „Bič boží“. Ale nakonec, přestože diváci kapelu nechtěli pustit, koncert skončil. Odcházela jsem v povznesené náladě a mít možnost zhlédnout předchozí koncert celý, považovala bych takto strávený večer za ideální – nejdřív čisté romantické muzikálové melodie v komorním provedení následované nadhledově úletovou akcí na vybití. Takový večer si velmi ráda zopakuji.
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku