Milí čtenáři MusicalNetu, hned na začátek se Vám musím přiznat, že tentokrát budu psát zcela neobjektivně, jelikož Šumař na střeše je mým jednoznačně a bezkonkurenčně nejoblíbenějším muzikálem. Proto jsem již dlouho dopředu věděl, že si nemůžu nechat ujít jeho květnovou premiéru v Městském divadle Brno. Nakonec jsem se ale do Brna dostal již o pár dní dříve na kostýmovanou zkoušku. Viděl jsem několikrát filmovou verzi i pražské nastudování v Divadle Na Fidlovačce (1998-2006) s Tomášem Töpferem a Eliškou Balzerovou v hlavních rolích, budu tedy trochu porovnávat, jak si pod taktovkou režiséra Pavla Fiebera vedli brněnští. Nejdříve však muzikál Šumař na střeše trochu představím.
Světová premiéra divadelní hry Josepha Steina (známý též jako libretista muzikálu Řek Zorba), Jerryho Bocka a Sheldona Harnicka se konala 22. září 1964 v newyorském divadle Imperial. Inscenace režírovaná Jeromy Robbinsem v hlavní roli Tovjeho se Zero Mostelem se dočkala rekordního počtu 3242 repríz.
Filmového ztvárnění (1971) se zhostil Norman Jewison (též režíroval filmovou verzi Jesus Christ Superstar) a v titulní roli exceloval izraelský herec Chaim Topol, představitel Tovjeho rovněž z londýnské divadelní verze. Česká premiéra se odehrála 21. února 1968 v Národním divadle v Praze v režii Václava Špidly, v hlavní roli s Ladislavem Peškem. Ten samý rok byl nastudován i v brněnské Redutě v režii Stanislava Fišera. Jeho návrat do moravské metropole se uskuteční po téměř čtyřiceti letech, v Městském divadle Brno se začne hrát od 6. května.
Vlastní muzikál vznikl na motivy povídek klasika literatury psané jidiš Šoloma Alejchema (vlastním jménem Šolom Jakov Rabinovič; pseudonym znamená "mír s tebou"). Na první pohled podivný název muzikálu je inspirován dílem dalšího ruského Žida, surrealistického malíře Marca Chagalla, jehož slavné obrazy židovských houslistů (obzvláště Zelený houslista) odrážejí jejich zásadní význam v kultuře východoevropských Židů.
Děj muzikálu se odehrává na počátku 20. století v napůl židovské a napůl pravoslavné vesničce Anatěvka v carském Rusku. "Šumař na střeše? Praštěný nápad, co?" říká Tovje v Prologu, "Ale u nás v Anatěvce je každý tak trochu šumař na střeše. Každý by si chtěl vydrápnout z duše nějaký prostý, vášnivý trylek a přitom si nezlámat vaz."
To, co pomáhá ortodoxním Židů udržet rovnováhu, jsou jejich tradice. Právě tradice a jejich porušování je ústředním motivem celého díla, obecně kritika předsudků, absolutismu, ale i fanatického revolucionářství. Hluboká duchovní poselství se tu však mistrně snoubí s laskavým humorem. Jak říká režisér Pavel Fieber, "Šumař na střeše je velmi lidská hra, pojednává o toleranci, netoleranci, násilí, ale také o upřímné lásce.
Navzdory překrásné hudbě není sentimentální folklórní operetou, ale velkým světovým dílem, které chce vyzývat k míru a svornosti." Dramaturgyně Pavlína Hoggard dodává: "Tovje v sobě tradici postupně přetavuje v toleranci a schopnost přijímat změny prostřednictvím lásky ke svým dětem. Téma a příběh jsou tedy zcela univerzální."
Přeložit kvalitně Šumaře na střeše je poněkud oříšek a českých verzí existuje několik, původní překlad z roku 1968 je z pera Zdeňka Nerušila a Františka Vrby. Pro Divadlo Na Fidlovačce se o nový překlad pokusil Pavel Šrut a přestože některé scény (např. "Máš mne ráda?", "Odjezd") vyzní v anglickém originále působivěji, je jeho překlad celkově povedený a k nejzdařilejším patří překlad písně "To Life" jako "Na ex".
Šrutův překlad je s několika malými úpravami použit i pro brněnské nastudování. K nejvýraznější změně patří texty ruských mužiků, zejména konstábla, které jsou převedeny do jakési počeštělé ruštiny. Jestli bylo záměrem diváka rozesmát, možná se to místy povedlo, ale ve většině případů působí rusko-český hybrid směšně a nevhodně. Naopak dobrou volbou se ukázalo zařadit více jidiš a citátů z Bible.
Mlékař Tovje jako vypravěč přivádí diváka do děje, seznamuje nás s typickými vesnickými figurkami a vede monology ke svému židovskému Bohu. Je hluboce věřící, ale nikoli fanatický, je tvrdým otcem pěti dcer, ale zároveň dokáže být měkkosrdcatý. Veledůležité je rovněž, že ačkoli je chudý a jeho životní příběh tragický, přijímá vše s pokorou a humorem.
Hlavní dějovou linkou je vdávání Tovjeho dcer, samozřejmě podle tradic, tedy s pomocí dohazovačky. Dívky se ale dokáží vzepřít zkostnatělým tradicím a vyberou si partnery samy. V pozadí příběhu se však nenápadně stupňuje antisemitismus a přes pogrom (který sám Alejchem zažil roku 1905 v Kyjevě) drama vrcholí vyhnáním Židů z celé oblasti.
Brněnské nastudování se zaměřuje právě na hlavní dějovou linii a potlačuje či zcela vypouští drobné epizody (Motlův šicí stroj, demonstrace v Kyjevě, dialog inspektora s konstáblem) i některé písně ("Tevye's Dream", "Any day now", "The rumor") nebo osoby (bábi Cajtl, Fruma Sára). Upozadění postavy Šumaře, který se vlastně objeví jen v úvodu, není nijak na škodu, protože k ději nijak nepřispívá.
Rovněž scéna je pojata minimalisticky a kromě několika židlí a stolu jí vévodí jen obrovská plechová stěna, která se v průběhu představení posunuje směrem k divákům a znázorňuje tak zmenšující se životní prostor židovské komunity. Geniálně jednoduché a působivé! Další originální režijní invencí je poslední scéna vyhnání, během níž plechová stěna mizí, Židé odcházejí, ale v poslední chvíli se zastaví, obrátí se zpět čelem k publiku a na jejich kabátech žlutá barva šesticípé Davidovy hvězdy křičí svoji obžalobu.
Tovje Ladislava Koláře (alternuje Zdeněk Junák) je pěvecky výborný, herecky velmi mužný, opravdová hlava rodiny, i když na můj vkus by mu slušelo trochu více úcty a pokory, a to zejména v promluvách směrem k nebesům. Při monologu "Já vím, že jsme národ vyvolených, ale nemohl by sis někdy, alespoň na chvíli, vyvolit někoho jiného?" působí až příliš na...štvaně.
Miroslava Kolářová (alt. Zdena Herfortová) jako jeho žena Golde svého muže hluboce ctí, je však poněkud ušlápnutá a místy až nevýrazná, zazáří však v emocionálně velmi silné scéně "Máš mne ráda?". Jejich dcery ztvárňují Eva Jedličková a Jana Musilová (Cajtl), Ivana Vaňková a Radka Coufalová-Vidlák (Hodl), Evelína Jirková a Mária Laľková (Chava).
Mezi sestrami fascinuje svým výkonem Ivana Vaňková, sama původem Rusínka, která se pro roli Hodl snad narodila. Dokáže neuvěřitelně věrně vyjádřit samozřejmost, se kterou jsou přijímána a akceptována pravidla výběru ženicha, její "někdo to přece musí zařídit, o tomhle mladí lidé nemohou rozhodovat sami," bere dech. Šumař je výjimečný neobvykle velkou koncentrací sólových ženských rolí, a tak kromě Tovjeho jsou mužské postavy víceméně epizodní.
V roli řezníka Lajzra Wolfa se blýsknul Jan Mazák (alt. Milan Horský), v roli studenta Perčika působí poněkud potrhle Ján Jackuliak (alt. Alan Novotný), ale nejspíš to k roli patří. Je třeba se zmínit i o početném komparsu, který, rozdělen na ruskou a židovskou část, využil nabídnuté příležitosti a ukázal své pohybové schopnosti, zejména při hospodské scéně.
Co se týká kostýmů, neměla Andrea Kučerová moc prostoru k vlastním nápadům, zkrátka nemohou být jiné než tradičně židovské (a ruské) s jarmulkami a klobouky. Jen mi trochu chyběly pejzy na tvářích Židů, ale nejspíš je do premiéry stačí doplnit.
Šumař patří k těm nemnohým výjimečným dílům hudebního divadla, které jsou kvalitní po všech stránkách, lákají nejen na výbornou hudbu, ale též svým silným příběhem. Jen zkuste u většiny muzikálů, operet nebo i oper vypustit hudbu a zbylý děj sám o sobě jen těžko obstojí. Šumař na střeše je strhujícím příběhem o boření tradic, při kterém se Vám budou slzy dojetí mísit se slzami smíchu.
Fotografie Michal Škvor, text Antonín Krása
Komentáře k článku