Jako svou poslední muzikálovou premiéru loňského roku uvedlo plzeňské Divadlo J.K.Tyla na scéně Komorního divadla 6. 12. 2008 představení muzikálu Řek Zorba. Po skoro třiceti letech se tak muzikálové zpracování nejznámějšího díla Nikose Kazantzakise opět vrátilo na plzeňskou scénu.
Řek Zorba v Čechách
Nastudování z roku 1979 pod vedením tehdy začínajícího režiséra Petra Novotného a v hlavní roli s legendárním Jiřím Mieglem prý patřilo k těm nejlepším představením DJKT vůbec. Stejně jako i slavné nastudování v Divadle ABC v Praze z roku 1972, kde se muzikál uváděl pod názvem Já, k čertu žiju rád, nabývalo představení o svobodě ducha a touze po volnosti ve své době mnohem většího významu. V hlavní roli Alexise Zorbase tehdy v Divadle ABC účinkoval populární Josef Bek a sám o této roli mluvil jako o své životní šanci. I na dalších českých jevištích je svérázný Zorba poměrně častým hostem. K těm nejznámějším uvedením bude bezesporu patřit nastudování z pražského HDK z roku 1999 s Radkem Brzobohatým a Lumírem Olšovským v hlavních rolích. Osobně jsem toto představení neviděla ale věřím, že rodilý Valach a tvrdohlavý Řek budou mít určitě mnohé společné.
Vznik muzikálu
Muzikálová adaptace slavného životopisného románu se těší přízni diváků v Čechách i na celém světě už více jak 40 let. Světovou premiéru mělo dílo úspěšné autorské dvojice John Kander & Fred Ebb vytvořené ve spolupráci s libretistou Josephem Steinem již v roce 1968. Vřelé přízně diváků se však muzikál tehdy zrovna nedočkal. Na Broadwayi vydržel jen asi průměrných 385 repríz. Překonat úspěch slavné filmové verze Řeka Zorby z roku 1964 s charismatickým Anthony Quinnem nebylo asi vůbec jednoduché. Změna na broadwayských jevištích nastala až po obnovené premiéře muzikálu v roce 1983, jejíž hlavní hvězdou a zárukou úspěchu se stal právě Anthony Quinn. Role Zorby pro něj znamenala vrchol kariéry a asi už navždy bude jeho slavný tanec sirtaki symbolem radosti ze života a nespoutanosti a krásy lidského ducha.
Zpět v Plzni
Ale vraťme se zpět k Zorbovi na jeviště plzeňského Komorního divadla. Po pěti měsících uvádění již lze bez ostychu říci, že nové muzikálové nastudování Řeka Zorby je počinem divácky velice úspěšným a rozhodně důstojně navázalo na původní nastudování z roku 1979. Zásluhu na tomto úspěchu má určitě Petr Novotný, který se opět po letech ujal režie představení a nádherný překlad libreta od Iva T. Havlů.
Scéna
Představení neoslňuje náročnou scénografií, světelnými efekty, nákladnými kostýmy ani žádnými projekcemi. O to více k divákům proniká silný, i když vlastně jednoduchý, příběh, nádherná hudba vycházející z řeckého folklóru a hlavně pro Zorbu vždy tak typický tanec, v sólové i skupinové podobě. Scéna Ivo Žídka je prostá a účelná. Sestává ze tří samostatných bloků představujících šedobílé zdi venkovských krétských domků s typickými modrozelenými portály. Pohyblivým zadním blokem se prostor jeviště rozšiřuje dle potřeby děje do podoby venkovské návsi nebo opětovným zúžením představuje prosté interiéry venkovských příbytků. Pomocí jednoduchých rekvizit a rychlými záměnami výplní v portálu pohyblivé zadní stěny se děj přesouvá například od vchodu místního kostelíka až ke vstupu do právě otevíraného lignitového dolu s chatrnými dřevěnými výdřevami.
Kostýmy
Jméno Roman Šolc v seznamu autorů je vždy stoprocentní zárukou, že kostýmy pro dané představení by lepší mohly být jen velice těžko. Kostýmy chudých venkovanů vycházejí přísně z řeckých tradic. Zástupy zkroušených žen v černých jednoduchých, téměř jednotných, šatech a mužské úbory stejné barvy doplněné jen sněhobílými košilemi a typickými čapkami jsou zejména v hromadných scénách velmi působivé a umocňují skutečnost, že jakákoliv odlišnost se v téhle komunitě neodpouští. Jinými barvami proto hýří jen župánky, závoje a boa pochybné Francouzky, živelné a emotivní madam Hortensie.
Postavy a obsazení
Hlavní roli Zorby v plzeňském představení alternují z Brna hostující Ladislav "Láry" Kolář a Dalibor Tolaš, stálý člen operního souboru DJKT. Role jakou je Zorba musí být pro každého zpěváka i činoherce nevšední příležitostí a oba představitelé jí bezezbytku využili. Každý z nich je jiný, ale radost a silný zážitek je pro mě vidět v hlavní roli kteréhokoli z nich. Zorba je člověk zároveň prostý, nevzdělaný ale přitom přirozeně moudrý a životem velmi zkušený a také zkoušený. Je vcelku sebevědomý (až mu jeden závidí), jeho heslem je: "Všechno umím na jedničku, a to o čem nevím, to mi jde také výborně.".
Jeho životní filozofie je prostá a jasná. Nejdůležitější je být svobodný, volný jako pták, užívat si každého dne, vždyť každá vteřina je nová, jiná, nikdy tu ještě nebyla a za chvíli už ani nebude. Boha lze cítit všude okolo nás ale hlavně uvnitř, v sobě, ve svém srdci. Nezbytné je přijmout fakt, že i strasti a dokonce nemilosrdná smrt jsou součástí života a když přijdou, je nejlepší místo smutku, zášti a myšlenek na pomstu začít tančit a nepřestat, dokud se srdci i mysli neuleví. Ono totiž stejně nic jiného dělat ani nelze. Zdá se mi, že Tolašův Zorba se drží přece jenom víc "při zemi", víc se připoutává k místu i lidem, se kterými žije, za to Zorba v Kolářově podání má hlavu vždy v oblacích.
Druhou hlavní rolí muzikálu je postava studenta a mladého spisovatele Nikose, pravděpodobně postava samotného autora románové předlohy Kazantzakise. Alternují ji dva Janové, plzeňský člen muzikálového souboru Jan Kaštovský a hostující Jan Kříž. Mladý Niko si svůj názor na život, až do setkání se Zorbou, utvářel jen studiem odborných a náboženských knih. Postupně vzniká mezi ním a stárnoucím Zorbou přátelství na celý život. Niko nakonec pochopí a částečně i přebírá Zorbův přístup k životu.
Vrcholem druhého dějství je scéna, kdy poté co oba ztratí navždy ženu, kterou milují (jedna podlehne stáří a nemoci, druhou zavraždí závistiví sousedi) začíná Niko sám od sebe tančit tak, jak vídal často tančit Zorbu v časech radosti i smutku. Postupně se k němu přidává i Zorba a oba tančí se vztyčenýma rukama držíce se pevně kolem ramen. Zpočátku tančí pomalu, těžce a váhavě, jen postupně zrychlují až tanec končí v divokém rytmu již ve společnosti ostatních vesničanů. Výkon mladého Jana Kříže je pro mě velice příjemným překvapením, role mu sedí a zvládá i náročnější činoherní pasáže.
Jedinou představitelkou role madam Hortensie je Stanislava Topinková-Fořtová, členka muzikálového souboru DJKT. Upřímně, v téhle roli si neumím představit nikoho jiného, natož lepšího. Kdyby bylo na mě, za takový výkon už by měla alespoň nominaci na nejbližší Thálii. Pro diváka je opravdový zážitek sledovat, jak dokáže přirozeně vyjádřit měnící se nálady upřímné, ale naivní a jaksi ve světě ztracené "odkvétající" Hortensie. Její "Bubulína" z prvního dějství, šarmantně pohazující svým boa při vzpomínkách na své "válečné" tažení hned se čtyřmi generály mocností najednou, budí u diváka pobavený úsměv. Na konci druhého dějství, kdy Hortensie umírá a do poslední chvíle se drží Zorby jako jediné jistoty svého života, se ale slzám odolává jen těžko.
Důležitou rolí v muzikálu je postava s názvem Chór nebo Osud. Příležitost zde dostala mladá, ale pěvecky výrazná Leona Černá a již známá a osvědčená vokalistka Athina Langoská, v jejímž podání je zkušenost s touto rolí z nastudování v HDK a vztah k řecké hudbě nespornou výhodou.
Choreografie
Velkým přínosem pro celkový výsledný dojem z představení je začlenění zdejšího opravdu špičkového baletního souboru do představení. Ostatně bývá to již příjemným zvykem u většiny muzikálových představení v DJKT. Myslím, že choreografie Petry Parvoničové mistrovsky provedené členy baletního souboru si to zaslouží a divák je pak i náležitě ocení. Mám ráda scénu hned z počátku prvního dějství, kdy Zorba Nikovi vysvětluje, že k dorozumění mezi lidmi není až tak nutné znát cizí jazyk. I s Turkem si stačí přece společně zazpívat a zatančit. Choreograficky velmi působivá je scéna u lůžka umírající Hortensie, ono rytmicky ponuré "Krakyty-Krá-Krá" dává tušit, že Smrt je skutečně někde na blízku.
A co dodat závěrem ? Nikos Kazantzakis sám o sobě kdysi napsal: "Jsem udělaný z dobré hlíny, udělaný na Krétě.". Podobně je na tom plzeňské představení Řeka Zorby, tou "dobrou hlínou" je silný, s časem na aktuálnosti nic neztrácející, námět, řeckými melodiemi prosycená hudba a tanec vrývající se pod kůži. To všechno citlivě zpracovaly "ruce" plzeňského muzikálového souboru tradičně velmi vysoké kvality pod vedením věhlasného režiséra. Ostatně, přijeďte se o výsledku přesvědčit sami.
Text Mirka Schusterová
Foto Pavel Křivánek - DJKT Plzeň ( Děkujeme za laskavé svolení s uveřejněním.)
Komentáře k článku